tak na severních horách bylo nakonec sněhu docela dost; byli jsme totiž běžkovat v Jizerských horách. Nejprve jsme ale navštívili dosti neobvyklé místo a sice veřejnosti přístupný školní bazén v Tanvaldu. Bazén je umístěn v budově gymnázia, jeho okna se v ničem neliší od ostatních oken budovy a vůbec nic nenasvědčuje tomu, že se za okny skrývá malý bazén. Má jen dvě dráhy a je dlouhý, či spíše krátký nějakých 10-12 metrů. Hluboký je asi 1,6 m. Pro každé pohlaví je přítomna jedna sprcha, jeden záchod a jedna převlékárna a v bazénu může být najednou nejvýše 15 dětí anebo tělocvikář. Vstupné stojí 30 korun českých, však se bazén hodí opravdu jen na plavání. Když jsme dorazili v 18 hodin, zrovna odcházela jedna starší paní, jinak v bazénu nikdo další nebyl, nepočítám-li švarného chlapíka, snad tělocvikáře, jenž hlídal krám a prodával vstupenky. Chvíli jsme plavali, ale ne moc dlouho, voda byla trochu chladná a další den nás čekaly běžky, tak jsem se nechtěl zbytečně přepínat. Ale jinak to bylo moc příjemné a docela zábavné; chlapík byl trochu zklamaný, že už odcházíme; moc velký provoz tam pravda nebyl. Ubytovaní jsme byly opět v prvorepublikovém hotelu Grand, v pokoji s vyměněnými okny, takže v něm nebyla ani taková psí zima, jako bývala dříve. Žel budovu značně poškodili komunisti. Dali jsme si v místní narvané hospodě slušnou večeři, špagety s rajčatovou omáčkou a picu s ančovičkami. V televizi se nám podařilo najít ČT1, takže jsem mohl sledovat Poirota a šlo se spát. Další den jsme čile vstali, abychom do devíti byli u přehrady Souš. Po cestě vypadla navigace a díky malému bloudění jsme málem nezaparkovali. Nové parkoviště je dosti velké, ale je vzdálenější východišti tras. Jelo se tentokráte nahoru po Darrské cestě na Jezdeckou, poté směr Smědava a Černá Smědá a zpět přes rašeliniště Jizerky a osadu Jizerka, kde už byla obleva v plném proudu zpět na Darrskou cestu, celkem 23 km. Podmínky byly slušné, nepršelo, chvílemi bylo mlhavo, chvílemi se obloha div neprotrhala, jen bylo kolem 2 stupňů nad nulou, takže sníh byl mokrý a stopa místy plná jehličí. Protože sníh byl těžký, moc nám to nejelo, což mi ale vyhovuje, nechci se zabít. Jediný průšvih bylo jídlo na Jizerce v Pyramidě, kam šli všichni, neboť Panský dvůj je zavřený, a proto jsme čekali ve frontě, mají tam výdejní samoobsluhu, nejméně půl hodiny, žel jídlo chutnalo jak ze školní jídelny, v noci mne pak tlačil žaludek a musel jsem si dát dva pytlíky smekty. Navíc urvat místo k sezení bylo také docela vyčerpávající. Na polských chatách to také bývá všelijaké, ale jídlo bývá lepší. Měl jsem si místo rozlítaného ptáčka dát borůvkové knedlíky. No nic. Večer měl být od 22.15 Komisař Montalbano, ale protože zemřela naše jediná filmová hvězda Jana Brejchová, hned jsem pojal podezření, že místo Montalbana budou dávat Jehlu. Petr se nabídl, že se podívá na internetu, zda nedošlo ke změně programu a mohl se potrhat smíchy když zjistil, že jsem to přesně trefil. Naštěstí na pokoji byla chytrá televize, takže mi mohl pustit Montalbana od 20 hodina přes červené tlačítko a od 22.15 jsme se koukli na tu Jehlu. Mimochodem, velmi kvalitní podívaná. A věrohodná. Především co se týče zobrazení prostředí laboratoře, což mohu, na rozdíl od trapných ulejváků na ČSFD dobře posoudit. Dva bratry už jsem nedokoukal, bylo dávno po půlnoci. Navíc to celé zavánělo uměleckým kýčem. Další den jsme se kvůli pokračující oblevě vydali vlakem do Jakušic, zpáteční jízdenka stála 150 KČ na osobu, což vychází pro dva podobně, jako kdybychom jeli autem. Zaparkovat by se nám sice ještě podařilo, ale s obtížemi. Vydali jsme se po dosud nevyzkoušené trase úpatím Vysoké kopy, mimochodem nejvyšší vrchol Jizerských hor, ke kamenolomu pod vrcholem Jizerské Garby, kde jsme dosáhli nejvyššího bodu trasy, zhruba 1020 m n.m. Pak se už jen sjíždělo až k železniční trati do Sklářské Poreby, díky oblevě lyže moc nejely, proto byl sjezd docela příjemný. Zde také bylo opravdu málo lyžařů. Sníh zde byl už pravda hodně natátý. Zprvu bylo zataženo, později začal padat sníh, chvílemi i docela chumelilo. Bylo kolem nuly a nepršelo, takže v pohodě. Měli jsme štěstí, po příjezdu na nástupiště přijel vlak do pěti minut. Celkem jsme najeli asi 15 km. Následoval přesun do Jablonce, kde už sněhu valem ubývalo. Zde jsme si dali pozdní oběd ve vietnamské restauraci MỘC, prý to v překladu značí strom. A musím říci, že hospoda byla plná a jídlo bylo výtečné. Já měl klasickou kachnu s neobvykle ochucenou kůrčičkou a Petr si dal výtečné rýžové nudle s kousky hovězího. Dali jsme si i polévky, ty už byly slabší, však si je tam také nikdo nedává, porce jsou totiž obrovské. A z jídla mi nic nebylo, takže velká pochvala. V Jablonci známe zdejší saunu Sport, ale tentokráte jsme zkusili menší saunu u bazénu neboli kryté plovárny, ač recenze strašily vypuštěným ochlazovacím bazénkem. Sauny tam mají dvě, ale malé, bazének byl skutečně vypuštěný, ale byl jsem trochu zdrchaný z běžkování, tak mi to ani moc nevadilo. Lidí nebylo mnoho, což bylo příjemné, když jsme odcházeli, dost se jich nahrnulo a saunování by už bylo trochu nepohodlné. Bez potíží jsem dojeli na Zahradní město, trvalo nám to něco přes hodinu a večer už jsme odpočívali. Byl jsem na dvou neznámých sovětských němých filmech. Civilně natočená adaptace povídky od Puškina byla téměř prosta lomení rukou a obracení očí v sloup a zaujala věrně zobrazeným životem carského Ruska počátkem 19. století, naprostou bombou byl ale Urmrazík. Ano, šlo skutečně o zkrácený předobraz Mrazíka. Byly zde nevlastní sestra, kdy pes Ťapka předpovídá stařečkově dceři ženicha a stařeně pak kostičky. A skutečně, Marfuša, zde hodná pracovitá dcera dědečka, co musí snášet ústrky macechy, poslední jde spát a první musí vstávat, se vdá za souseda, jenž si měl původně vzít dceru stařenčinu a děda Mráz jí po nezbytných otázkách zda je jí teplo bohatě obdaruje. Druhá dcera, jež louskala nikoli ořechy, ale slunečnicová semínka, ovšem slupky poctivě plivala na zem a pastorkyně je musela zametat, a poté, co musela pracovat, neboť pastorkyně byla u Mrazíka, rozbila mísu, byla nakonec odměněna zmrznutím, neboť na známé Mrazíkovi otázky odpovídala hrubě, takže stařeně skutečně zůstali jen kostičky. Chyběla zcela Ivánkova dobrodružství, chyběly loupežníci, Baba Jaga i dědeček Hříbeček, ale jinak to byl úplně jasný Mrazík. Snad jde o klasickou ruskou pohádku, proto ta podoba.
Tuhle bylo v Havaně přes den 14 stupňů a v noci dokonce jen 4 stupně. Je sice zima, ale přesto jde o neobvyklý výkyv. Něco takového nepamatují ani nejstarší Fidelovi spolubojovníci. Jen tak na okraj, Trump se rozhodl zničit Kubu tím, že zahájil její blokádu a odřízl ji zcela od ropy. Pražská kavárna propuká v hurónský (Trump je z USA) jásot, neboť s komunisty je konečně ámen a na Kubě zavládne pořádek pod moudrým vedením hodných Spojených států a jeho kapitálu. Jen abychom tu neměli druhé Haity. No nic, Kuba je pro návštěvníky v tuto chvíli mimo hru. Po návratu USA bude pro změnu nad poměry.
Byl jsem si vyzvednout pásek v klenotnictví Altman k hodinkám, jež jsem před časem odeslal do jistého hodinářství v Novém městě nad Metují k obnově vodotěsnosti. Už je to nějaký pátek a z hodinářství se dosud neozvali; asi už hodinky nikdy neuvidím. Ale mám k nim pásek. Když jsem krásnému hodináři řekl, že si jdu pro pásek, ale že jsem ztratil potvrzení, oslovil mne příjmením a ubezpečil mne, že si mne pamatuje a že to určitě najdeme. Docela mne rozrušila představa, že si všiml mých zamilovaných pohledů, ale pravda bude střízlivější. Prostě jsme ten pásek a vodotěsnost řešili tak dlouho, že si mne prostě zapamatoval.