Jsem Rom. A český rasizmus mě už dávno nepřekvapuje. Člověk si zvykne — ne proto, že by to bylo v pořádku, ale protože chápu proč to lidi dělaj. Obecně je nenávist i láska stejně náročná práce. Většina lidí si myslí, že nenávidět je jednodušší.
Svět gadžů mě často emočně míjí. Co cítím já, oni necítí. Jejich pravidla, jejich války. Já si nesu svoje věci, svoje lidi, svoje ticho, ale netoužím žít v segregaci ani na tichém ostrově.
Ale jedno slovo se pořád vrací. „cikán“, „cigán“ anebo „romák“.
Svět se dokázal naučit nepoužívat N-word, i když slovo "negr" pořád někdo vypustí ze své huby. Aby urazil. Aby se povýšil. Aby si zahojil svůj malej českej rasistickej mindrák. Tak proč je tak těžké přestat říkat slovo ‚cikán‘?
Není to těžké, jen prostě lidé mají rádi nálepky, šuplíky a asociace. Slovo cikán se někdy nahrazuje ‚Romákem‘, to se lidem líbí — není to už přece až tak rasistické. Pro mě je to stará romofobní nadávka, jen zabalená do hezčího papíru. Když řeknu, že to slovo cikán ani Romák nechci slyšet, lidé se urazí.
„Vždyť jsi cikán, ne?“
„To si děláš srandu, že ti slovo romák vadí?“
„Když nezvládáš svou etnickou příslušnost a slovo cikán, jdi se vycpat.“
„Proč jsi tak citlivý?“
Jako by moje identita patřila jim. Jako by oni rozhodovali, jak se mám jmenovat.
Nechci nikoho vychovávat. Fakt ne. Chci mít klid, žít svůj život a neřešit pořád dokola to samé.
Romové nikdy nechtěli moc. Jen žít bez toho, aby jim někdo pořád říkal, kdo jsou. Bez vysvětlování. Bez pohledů přes rameno. Bez toho pocitu, že jsi vždycky trochu cizí. Někdy trochu. Někdy hodně. Ne občan, ale člověk druhé, třetí až nekonečné kategorie.
Když vstoupím třeba v obchodním centru do Bershky, strejda sekuriťák si mě přeměří, zeskenuje a začnou se mu v milisekundách spojovat všechny negativní asociace. Chodím do Bershky, protože tu mají dobrý trička a kalhoty. Je tam pořád stejnej strejda sekuriťák a pořád stejnej já.
Náš mikrovztah trvá už několik let. Možná někdy strejda střežil hranice na Šumavě, ale tohle, kurva, je obchod, kde lidé vcházejí a vycházejí, kdykoli se jim zachce, jenže sekuriťák sleduje každý můj pohyb a čeká na příležitost potvrdit si svoji pravdu.
Moje pravda je jiná, ale nechce se mi ji vysvětlovat. Ta jeho touha jít mi po krku mi není příjemná. Nikdy nebyla. A není to jenom Bershka.
„Cikáni kradou“ není naše věta ani národní sport. Krademe jako každý jiný. „Cikán“ není naše slovo . Vymyslel ho někdo jiný, dávno. Z omylu, z exotiky, z nedůvěry. A zůstalo. Lepí se na hudbu, na jídlo, na oblečení, na festivaly. Na všechno. Jen ne na skutečné Romy.
My z toho romantiku necítíme. Pamatujeme si školy, kam jsme nesměli. Práci, kterou jsme nedostali. Nucené sterilizace žen. Násilnou asimilaci. A pak byty, které nám nikdo nechtěl — a často pořád nechce — pronajmout. Pohledy policie. Ticho sousedů. Ten starý, zakořeněný rasismus, který se společností táhne jako nepříjemný průvan.
Pro ně je slovo „Cikán“ slovo "Romák“ barva černá. „Černej."
Někteří Romové slovo „Cikán“ používají, jiní ne. Každý máme jiný příběh. Já vím jen jedno — nechci, aby mě tak nazývali cizí lidé. Pro mě je to stále tentýž příběh romofobie — jen v modernější podobě.
To není politika. To je důstojnost.
Nejsem symbol. Nejsem folklór. Nejsem příběh z cizí fantazie.
Klidně si doma říkej tomu, co doma vaříš, ‚cikánská pečínka‘, když tomu věříš, že kus masa s kapánkem pepře a ostré papriky je opravdu romské jídlo, ale mě zlidštěnej rasismus opravdu nebere.
To je další důvod, proč s tebou neskončím na rande v kuchyni a nevysvětluju, že to maso na talíři opravdu nemá nic společného s romskou kulturou.
Jo, a Gypsy Kings mám rád. Ale erekci z nich taky nemám.
LEVO