Existuje zvláštní druh únavy. Nepřichází z práce, zlomeného srdce ani ze samoty. Přichází z toho, když se z člověka pomalu stává symbol, i když chtěl být jen člověkem.
Hodně Romů, hlavně těch někde mezi asimilací a tradicí, ten pocit zná. Pořád jsi zakořeněný ve své kultuře, ale zároveň žiješ jinde, mezi jinými lidmi.
Potkáš někoho nového. Na seznamce, ibku, v baru, přes kamarády. Rozhovor je normální. Stejné témy. Hudba, práce, blbosti, smích. A pak do místnosti vstoupí identita.
Ty jsi Rom? Fakt?“
„Ale nevypadáš jako typickej Rom.“
„Ale neděláš chyby v pravopisu.“
„Mluvíš spisovně.“
„Mrdáš s cikánama jenom?“
„Vy cikáni máte i tmavší čůráky že jo? To mě fakt bere. Ukaž ho!“
Tyhle otázky nejsou fikce. Dostávám je dost často. Moje odpovědi na tyhle otázky se pohybují někde mezi agresí a smutkem maskovaným humorem jako obranným reflexem. Ne, nevypadám jako Rom s oranžovou vestou a lopatou v ruce, protože manuálně umím zatlouct maximálně hřebík do zdi a vyhonit si.
Nedělám hrubky? Dělám je někdy píšu jak prase, ale možná míň než ostatní Romové. Taky proto, že jsem neskončil v segregované škole jako mnoho romských dětí, aby paní učitelky na bílých základkách měly svoje pohodlí učit o toleranci a o tom, jak Romové potřebují vzdělání. Na paní učitelku seru. Nejen proto, že mám tak nějak omylem diplom bakaláře, ale protože jakýkoliv školský systém je instantní brainwashing. Dá ti jen razítko na papíře.
A najednou říkám přesně to samé co ostatní Romové, že školy nepotřebujeme. Přitom spíš rozlišujeme mezi školou jako institucí a vzděláním jako hodnotou. A už nejsi jen člověk sedící naproti. Jsi averze, historie, stereotypy, sociální problém, exotika, vina i zvědavost v jednom těle, které jen chtělo jít na rande, dát si drink nebo si prostě dobře "zatrtkať" bez nutnosti číst nahlas svůj životopis.
Tomu se říká minority spokesperson fatigue. Ale ve skutečnosti je to mnohem jednodušší: někdo tě postaví na pódium, kam jsi nikdy nechtěl.
Staneš se “tím normálním Romem“. Slušným Romem. Bezpečným Romem. Rom, který má zaměstnání. Rom bez sociálních dávek. Jsi asimilovaný Rom. Jsi integrovaný Rom. Jsi ten přizpůsobivý Rom. Sprchuješ se denně a Čechům už nesmrdí tvůj původ. Jsi další produkt české společnosti. Jsi Rom, kterého si lidé dokážou koupit, protože máš certifikace, expirační datumy a jsi hodně levný.
Jsi Romem, kterého si lidé dokážou zařadit. Najednou jsi překladatelem mezi světy. My a oni. Vy a my. Ale pořád cítíš strach v očích člověka naproti svůj batůžek si raději drží pevně v ruce pro pocit jistoty. Má tam klíče od bytu, peněženku i svůj strach.
Je tam pořád vibrace strachu, protože tatínek s maminkou jim říkali, že "Cikáni" budou pořád krást. Rodina je posvátná. Věří se jí. Tatínek ani maminka, dědeček ani babička přece nemůžou být zkurvení rasisti. Možná ani nejsou. Jen tak trochu. Jen tak "kapánek".
Moje "gádžovské rande" jsou někdy komedie, někdy tragédie, někdy něco mezi. Lidé z majoritních skupin to často nemyslí špatně. Jsou milí, opatrní, někdy až přehnaně slušní. Někdy zas jsou paralyzovaní vlastní ignorancí, povýšeností a vzorci nenávisti. Jenže výsledek je stejný: nepřibližují se k tobě, vysvětlují si tě.
A vysvětlování je práce.
Tichá práce v hlavě. Rozhodovat se, kdy opravit stereotyp a kdy mlčet. Kdy být hrdý a kdy už nemáš energii. Kdy se smát a kdy odejít.
Protože hrdost je skutečná věc.
Je hrdost říct „jo, jsem Rom“ bez ztišení hlasu. Hrdost nést kulturu, která přežila všechno možné. Hrdost na rodinu, hudbu, jazyk, humor, schopnost přežít i to, co by jiné lidi zlomilo.
Jenže hrdost začne být těžká, když se z ní stane povinnost.
Randění tohle všechno zesiluje. Randění má být lehké. Máš flirtovat, smát se, být trochu hloupý, trochu sobecký, cítit chemii. Nebo necítit nic.
Místo toho si identita sedne ke stolu jako třetí člověk.
Někdo je přehnaně opatrný, jako by ses mohl rozbít. Někdo je zvědavý jak sociolog v terénu. Někdo zmizí. A někdo začne klást otázky, které zní nevinně, ale nesou starou plíseň rasismu.
A ty odpovídáš. Pořád dokola.
Po čase začneš přesně poznávat ten moment, kdy se to zlomí. Vteřinu, kdy přestaneš být člověk na rande a staneš se zkušeností.
Ten moment je tichý. Osamělý jiným způsobem. Jsi vidět ale nejsi poznán.
A pak přijde ještě jedna věc. Uvědomění, že identita se může stát rolí. Nejen kvůli většinové společnosti, ale i uvnitř menšiny.
Identita je kořen. Ne celý strom.
Spousta lidí žije skrze kolektivní příběhy, aniž by si všimli, že přestávají žít ten vlastní. A může se to stát i Romům. Hrdost se může změnit v povinnost.
Ale člověk není pomník své kultury.
Kultura má být kořen, ne klec.
Ta únava není stud. Je to přetížení identity. Touha být přitažlivý, aniž by tě někdo analyzoval. Být zajímavý, aniž bys byl lekcí. Být hrdý, aniž bys musel pořád něco vysvětlovat.
Dřív nebo později přijde zlom.
Přestaneš tolik vysvětlovat. Ne proto, že bys přestal milovat svou kulturu, ale protože začneš chránit vlastní energii. Říkáš méně. Necháš ticho být tichem. Díváš se, kdo tě bere rovnou jako člověka a kdo potřebuje průvodce vlasním strachem.
Zvenku to může vypadat jako můj odstup. Ve skutečnosti je to moje sebeúcta.
Být Romem v Čechách anebo skoro kdekoliv v Evropě a jít na rande s gadžem, nerad to slovo používám, protože rozděluje dva světy a staví zdi místo mostů. Jenže někdy ten rozdíl prostě v místnosti je. A tehdy má to slovo své místo.
Jít na rande s gadžem znamená nést s sebou vlastní historii do prostorů, kde je pořád cítit starý, plesnivý závan romofobie. A někdy se stane něco vzácného ten druhý ji dokáže v sobě vyvětrat a já můžu položit knihu o romské kultuře, tradicích a historii na zem a na chvíli ji tam nechat ležet. Bez vysvětlování, jestli opravdu žereme psy, nebo ne.
Nemusím být mostem mezi světy pokaždé, když potkám nového člověka.
Můžu být jen člověk. Bez kolonky Rom. Jenže i když na ni zapomeneš, druzí ti ji hned připomenou.
Zaplatím za drink, hodinovej pokec a odcházím.
LEVO
```