případ hodinky úspěšně pokračuje. Vše začalo tím, že jsem si před lety zakoupil vodotěsné náramkové hodinky Lavuu, abych se za deště, vedra (pocení), případně důkladnému mytí rukou (odstřikující kapky) vyhnul proniknutí vlhkosti do domečku a následným potížím s vysušováním. Nemluvě o nehodách typu opomenutí při vstupu do bazénu či sprchy. Vše se zprvu zdálo zářivě krásné, slibovaná odolnost do 50 m měla bohatě k těmto účelům postačovat. Jenže, jak čas plynul, došla baterie. Byl jsem tedy několik dnů bez hodinek, než jsem se dostal zpět do Lobez, kde byly uloženy hodinky natahovací. Něco jako když natahovacím hodinkám praskne pero. Po čase jsem se odhodlal zjistit, kde by se dala vyměnit baterie. V hodinářství, kde jsem hodinky kupoval, mají jen do 17 hodin, a ani ne každý den, to bych ovšem musel zdrhat z práce opravdu brzy, vybral jsem tedy zlatnictví a hodinářství Altman v Plzni na náměstí. A to jsem si dal. Tak předně, když jsem byl nemocný a zůstal jsem v Plzni, šel jsem tam v sobotu. Jenže v sobotu se hodinky neopravují, ani pásek se neprodává, jen se můžou hodinky přijmout. Mladík, co zakázku přijímal se mne sice zeptal, zda chci také zkoušku vodotěsnosti, ale já se nemohl rozhodnout správně, tak jsem si jí nedal. I po svátcích jsem se vydal pro hodinky. Přišel jsem v týdnu, jak mi bylo řečeno, něco po 17 hodině, přičemž otevřeno mají do 18. Paní mi sdělila, že mi zakázku vydá, ale že pásek mi prodat nemůže, protože je nemocnost a má v obchodě moc zákazníků a málo prodavačů. Takže jsem tam šel ještě jednou. Tentokráte mne obsluhoval opravdu krásný mladý muž a ten mi sdělil potěšující zprávu, že mám na starém, rozpadlém řemínku zajímavou titanovou sponu, že by sice za jistých okolností bylo možno sponu přehodit, ale že vhodný pásek nemá, takže o ni přijdu a budu mít jen obyčejnou kovovou. Protože spolupracovník vyprávěl hrůzostrašné příhody, jak mu dělalo potíže, zajistit u hodinek vodotěsnost, což odhalil tím, že mu do nich zateklo, požádal jsem mládence, aby udělal test vodotěsnosti. Ten trval několik minut, stál 100 KČ a hodinky neprošly. Prý je to běžné a u značky Lavvu není jejich hodinář schopen vodotěsnost obnovit. Ale hodinky bez vodotěsnosti jsou mi přeci k ničemu, to už mohu nosit své staré primky. Také mi poradil, že mohu zkusit autorizovaný servis. Nějaký jsem našel, budu tam hodinky posílat, tak uvidíme, ale mládenec od Altmana se tvářil, jako že to bývá velký problém a že to vlastně nevadí a že když hodinky zmoknou, tak se prostě vysuší, no ne? Doporučil mi nějaký řemínek, ale ten se musel objednat, protože má zkrácenou délku; obyčejný řemínek na mojí hubené ruce nesedí. Takže tam budu muset ještě jednou pro řemínek. Ke všemu navíc jen s obyčejnou sponou; kdyby mi to ten dobrák neřekl, vůbec by mne to nemrzelo. Vůbec to byl den. Když jsem spěchal po ulici na trolejbus a zahnul za roh, skočil na mne středně velký hnědý kudrnatý pes (něco jako vodní pes) a náznakově rafnul. Ten člověk, co ho měl na vodítku se ještě vtipně ptal, zda jsem v pořádku. No jasně že jsem nebyl v pořádku, kalhoty snad vydržely, ale mám na zadní straně stehna tři ranky v jedné řadě těsně vedle sebe. Snad se z nich nevyvine něco vážného. Prý se mne ten pes leknul. No, může být, skutečný psí útok vypadá přeci jen jinak, však mne kdysi pokousala zuřivá fena Bena a když se lékař na ošetřovně ptal, zda to byl vlčák (podle stop zubů na stehně), nezbylo mi, než jeho odhad potvrdit. Petr se později doznal, že na něj při běhání také skočil pes, snad rotvajler; prý se ho také lekl. Jedu do Prahy do kina. Moc se mi nechce, ale příští týden mám jít na operaci očního víčka, tak kdoví, jak dopadnu. Třeba lékaře přemluvím, abychom ještě zkusili konzervativní léčbu.
Mimochodem, změnili soupravu, co jezdí na trase Fr.L. Bohumín a nikoli k lepšímu.