Naštvaly mne České dráhy, ostatně nic nového pod sluncem. Když jsem se na 31.12. pokoušel koupit lístek ze z Plzně do Hranic na Moravě s odjezdem z Prahy v 15:08, jediný slušný spoj, co mi byl nabídnut, byl nešťastný Mnichovský expres. Pohodlný rychlík ve 12 hodin nebylo možno zakoupit, co kdybych se rozhodl v Praze jízdu přerušit a šel třeba na nákup, že. Mohl jsem si pravda koupit jízdenky dvě, ale to jsem nechtěl, neboť jsem hodlal uplatnit nahromaděné body. Mimochodem, už za jednu jízdenku chtějí 400 bodů, kurvy jedny. Ale zpět k vlaku hrůzy. Vlak ještě ani nepřijel a už se objevila celá horda nadržených cizinců. Prý totiž ten vlak předtím nejel, lidi z něho vyhnali, ať si počkají na další a to byl právě ten, co jsem s ním musel jet i já. Jindy bych se byl pokusil sednout si do připojených vozů, ale vzhledem k chumlu lidí z předchozího vlaku jsem se rozhodl, že raději zkusím místenku. Z místa jsem vyhodil nějakou nemocnou Němkyni, měla totiž respirátor. Řekl jsem si sice, že není čas na hrdinství a nasadil si ho také, ale nic platno, už se cítím nemocný, nejprve mne pálily průdušky, teď mne zase pálí v nosohrtanu a mám obávanou zadní rýmu. Špatně spím, jsem stále unavený a tak. Měl jsem přeci jen zkusit připojené vozy, třeba bych tam nějaké místo urval. Asi jsem chytil koronavirus, letos jsem ještě nestihl očkování. Vlak měl už na příjezdu půl hodiny zpoždění, přípoj v Praze bych ovšem ještě chytal, ale na opravách tratí se přes vánoce nepracuje, takže jsme zpoždění stáhly o deset minut a přípoj jsem stíhal bez potíží. Z Hranic se jelo autem, byla to celkem škola jízdy ve zhoršených podmínkách. Bylo kolem nuly, tma jako v pytli a navíc hustě sněžilo. Vzali jsme to přes Kunín, naštěstí kolem 19.30 už většina lidí slavila, takže byl malý provoz. Zato zasněžená dálnice byl neobvyklý zážitek, zvláště úsek se třemi pruhy, ty totiž nebyly vůbec vidět, hahaha. Většina řidičů ale nejela více než stovkou a tak jsme dojeli bez nehody. Sníh ovšem nevydržel a začal odtávat, žádné haldy se nekonaly, aby si děti zkusili běžkovat, muselo se vyjet do sedla Pindula v Beskydech, kde přeci jen nějaký ten sníh byl a dalo se tam zkoušet běžky i slušně sáňkovat. Kdysi jsem do Libhoště přivezl levnější pravé šampaňské, prý jsem to tedy byl já, a musím říci, že bylo dobré. Děti koukali na stárdenc špeciál, matka se ovšem dívat nemohla. Řekl jsem si, že pořídím našim do Fr.L. novou televizi. Já ji zaplatím a bratr s dětmi ji uvede do provozu. Ajajaj, dnešní televize stojí za hovno, navíc tuplované a člověku nezbývá než s láskou a dojetím vzpomínat na elektronkové televize. Nejprve, aby se televize vůbec mohla spustit, si musel založit google účet, což se mu podařilo po tuhém boji a dvou dnech. Po dalších dvou dnech a dalších tuhých bojích zjistil, že české programy musí nutně začínat číslem 800 a výše, což rozhodl jako nepřijatelné. Televize se bude vracet, sice by v tom neměl být žádný zádrhel, jenže jsem zaplatil u alzy 2500 KČ navíc, abych měl jistotu, že televizi našim vynesou do patra. Tohle bylo také vydařené, nebyl jsem schopen to celé provést jinak, než že objednám zvláštní předraženou službu přidělání na zeď. Pochopitelně, je to takhle nastavené, když televizi přivezli, prostě ji postavili ke zdi a vůbec je nenapadlo, nutit rodičům nějaké přidělání na zeď. Takže bratr zase potupně vrátil starou televizi s otravným settopboxem a co bude dál se neví. Ale v recenzích si skutečně nejméně jeden člověk postěžoval, že programy nejde naladit a jiný dodal, že se musí ladit přes internet. Pro moje rodiče pochopitelně nepřijatelné. Z Libhoště jsem se vracel až 4.1., takže jsem stihl uplavat kilometr v novojičínském bazénu, mimochodem, myslel jsem, že zdechnu, asi už na mne něco lezlo, a dále jsem stihl navštívit tamní saunu s venkovním ochlazovacím bazénem; je sice malá, ale chodím tam rád a byl tam jeden opravdu hezký čistotný mladý muž a měl jsem to štěstí, že jsem se vedle něho sprchoval a tak si ho mohl důkladně prohlédnout. Jinak se pořád jedlo a pilo, měli jsem jesetera, husičku, řízečky, čili kon kárne, zajímavé, bylo tam totiž přidané kakao, prý to tak má být, chlebíčky, jednohubky, krevety, pečivo, hned dva medovníky, ovocné saláty, zdravou zmrzlinu bez škrobu a éček, suši, koleno s křenem, nezdravé jogurty, po nichž se tloustne, zatímco po huse ne, a už nevím, co ještě. Na zpáteční cestu jsme vyráželi v 15 hodin v neděli, jeli jsme po nové dálnici, konečně je dokončena D1, a jelo se jako po másle. Nikde jsme neodbočovali, nekličkovali, jen v Brně a na posledním mostě bylo omezení, ale i tam se projelo bez obtíží. Když jsou otravní chataři zalezlí, dá se projet celkem slušně. V Brně se už pracovalo. Ale musím říci, že nová dálnice byla už docela plná a u Vyškova se připojovalo jen málo aut. Návyky řidičů se rychle změnily.
Později: Tak choroba mne tentokráte pořádně zkrouhla. V pondělí v práci se mi spustila pořádná rýma, doma večer mi bylo stále hůře, nakonec jsem dostal zimnici a horečku 38. Noc byla hrozná, každé dvě hodiny jsem byl vzhůru, ráno jsem sotva vylezl z postele, ač už jsem měl jen 37.5. Třeštila mi hlava a vůbec, jenže paralen už byl dávno prošlý; už hodně dlouho mi takhle špatně nebylo. V úterý jsem tedy nebyl v práci, zkusil jsem volat Pupalovi, ale kdepak, prý si mám zajít na pohotovost. Tam mi ale neschopenku dát odmítli, ale že když pošlu zprávu obvodnímu lékaři, tak mi neschopenku vystaví i na dálku. No, asi zítra, to jest ve čtvrtek, půjdu do práce. Dnes, ve středu, už je mi lépe.
Před vánoci se naše policie zase jednou vytáhla. Známý zápasník Vémola jel na akutní operaci se zánětem čelisti, načež ho sbalila zásahová jednotka, doslova ho vytáhla z auta na cestě do nemocnice. Asi si myslela, že chce utéct do ciziny. Prý jede v drogách ve velkém. Jenže, má jít o kokain. Ale je opravdu tak strášně škodlivý? Vždyť na něj snad ani nevzniká tělesná závislost. Jasně, Vémola v drogovém obchodu asi skutečně jel, vždyť z čeho by živil tu svojí zoo, ale musel být zatčen 23.12., když jel na operaci? Opravdu to jinak nešlo? Opravdu ne? Nějak se mi tomu nechce věřit. Ale možná český policejní ředitel dostal příkaz od Trumpa. Ten, jak vidno se zcela pomátl. Prý kvůli státně řízenému obchodu s kokainem, už jsme si naznačili, jak je strašně škodlivý, nechal zvláštním komandem unést venezuelského prezidenta i s manželkou. Pohádce o kokainu věří snad jen pražská kavárna, ve Venezuele mají jasno, Trumpovi jde o ropu. V západní Evropě se vůbec všichni tváří blahovolně, s vyjímkou Dánů, ti se bojí o Grónsko. Západní Evropa totiž doufá v oslabení Ruska a k tomu není žádný prostředek dost špatný a i to Grónsko by se nakonec mohlo obětovat. No to je toho, že.
Co bys řekl, můj milý deníčku, na tento rumrejch?:
Perleťový lesk uhaslé vzpomínky mihl se pokladnicí duše. Vášně rozvichřené rozruchem touhy. Tam zurčely studánky štěstí a svítil démantový trysk lásky a krásy. No vidíš, můj milý deníčku, a nakonec se ten člověk dal k fašistům a kolaboroval s nacisty. Také si to s ním potom vyřídili.