myslím, že už jsem se zmiňoval, že spolupracovník Martin má pejska společenského plemene šitsu, jež je moc hodný, ale trpí separační úzkostí. Poslední dobou, aby jim nezničil nový domek, bere ho na černo do práce. Všichni si ho ihned zamilovali, jen se to nesmí dozvědět majitelé, to by byl hned oheň na střeše. Rosík nejraději sedí a poočku pozoruje, co ty divné opice právě dělají, nikoho neobtěžuje, neštěká, nedožaduje se pozornosti, jen se bojí být sám. A protože jsou z něho všichni odvaření, jedna spolupracovnice mu dala hračku. Kousek králičí kožky se silným provázkem, jako že se budeme o ni s pejskem přetahovat. Chvilku si ji v úkrytu žužlal a najednou se objevil a z tlamy mu visel už jen provázek. Chudák Rosík, asi si myslel, že je to mňamka. A teď to přišlo, nic zlého netuše jsem se s Rosíkem o provázek chvilku přetahoval a Rosík, aby mi ukázal, najednou provázek vcucnul. No prostě ho celý spolknul, než jsem řekl švec. Ihned jsem vyhlásil poplach. Nakonec jsme se uradili, že tohle není v pořádku a že je třeba navštívit zvěrolékaře. Tohoto úkolu se ujala spolupracovnice, co mu dárek věnovala. Naštěstí je kousek jeden nový zvěrolékař, zrovna měl volno, takže ani dlouho nečekali, Rosík dostal do očí kapičky (sic!) a posléze spolknutou věc na trávníku vyzvrátil. Všem se nám dost ulevilo, jen Rosík chudák musel do druhého dne hladovět. Ne že by mu to uškodilo, vyzáblý rozhodně není.
Takže, můj milý deníčku, vysadil jsem antibiotické kapičky a zrno na horním víčku pěkně uzrálo, puchýřek s hnisem se pěkně zvětšil a by skutečně hnusný. Po nemoci jsem byl plavat v chebském bazénu, šel jsem od 15 hodin s tím, že po plavání půjdu s matkou na chebské vánoční trhy poslechnout si koncert Slzy. Mimochodem, ten zpěvák zpívá docela slušně, to se musí nechat. Ve vedlejší dráze plaval pán s velkým údem, už jsem o něm psal, tentokráte jsem si ho mohl ve sprše pěkně prohlédnout. Také tam byla dvojice krajně podezřelých mladých mužů, zvláště ten světlovlasý byl hezký a zdálo se mi, že pokukuje, asi párek našinců. V pondělní sauně mi praskl puchýř na horním víčku, bylo to opravdu nechutné, ale díky stékajícímu potu a sprše se mi podařilo ten hnus odplavit. Byl tam jeden opravdu krásný mladík a měl ho vážně velkého. Přiblížili se vánoce, oko se nelepšilo, trochu jsem váhal po pondělní sauně, ale stejně, antibiotické kapičky pomalu docházeli, tak jsem zašel na oční na Lochotín. Je to v desátém patře, lidí tam 23.12. bylo jako psů a hlavně staří lidé, jež si mohou k očnímu zajít kdykoliv, protože nechodí do práce. Paní doktorka uznala, že mám ječné zrno, dala mi silnější kapičky s antibiotiky a kortikoidy a mastičku a na 20. ledna mne objednala na ranhojičský zákrok. Doufám, že se to samo vstřebá, ač paní doktorka o tom pochybuje.
Také jsem se doma díval na dvě perly angloamerické kultury. Na koncert Elvise Preslyho; není to můj styl, ale musím doznat, že na rozdíl od jiných perel, které leda afektovaně mečí, on skutečně zpíval a uměl to. A měl nosný, pevný hlas. A poté na muzikál Američan v Paříži s několika pozapomenutými hvězdami. Dobře, na Kellyho si občas někdo i dnes vzpomene, ale na ostatní? Například, kdo si dnes vzpomene na výbornou francouzskou tanečnici Leslie Caronovou? Nebo kdo zná jméno Georges Guétary? Tento původem řecký zpěvák narozený v Egyptě v tamní řecké komunitě a působící ve Francii byl taktéž výborný. Ještě trochu známý je snad jen Oscar Levant, vynikající americký koncertní klavírista, ale také komik, skladatel a tak, specialista na George Gershwina, ostatně se přátelili. Každý z nich měl v muzikálu své číslo, největší prostor měl ovšem Kelly jako tanečník i choreograf. Na závěr bylo velkoamerické finále ve stylu klasických amerických muzikálů té doby; vím to z jednoho vzpomínkového dokumentu. Perlu režíroval nikoli neznámý Vincente Minnelli. Znalci kultúry na ČSFD bohatýrsky zvrací do plivátka, místo aby přinejmenším ocenili bezchybné výkony hlavních účastníků.