Petr letos vymyslel, že pojedeme na vánoční trhy do Krakova. Jelo se v pátek 6.30 ráno z Libně, kam jezdí ze Zahradního města přímý autobus, do cíle jsme dojeli asi za šest hodin. To bylo celkem drsně brzo, zvláště uvážíme-li, že jsme se do půlnoci pokoušeli sestavit staronovou šatní skříň. Naštěstí chyběly správné šrouby. Ono EC do Krakova bylo dosti podivné, neboť z Prahy jel do Krakova pouze první vůz, zbytek vlaku jel do Varšavy. K rozpojení došlo v Bohumíně, kde k nám připojili navíc ještě dva vozy. Toto stručné EC vyrazilo ve směru Petrovice u Karviné, hranice s Polskem, Čechovice-Dědice, Osvětim, Křečovice, Krakov. Cesta se neskutečně vlekla, Poláci mají na spoustě úseků pomalou, stavěli jsme na každé mezi a ještě se vlak rychle plnil. Totiž, navrhl jsem přestěhovat se z míst jištěných místenkou do nově připojeného vagónu, kde bylo zprvu volno, ten jeden vagón, co jel z Prahy byl úplně plný, ale ještě jsme se ani pořádně neusadili a už nás někdo vyhazoval z míst; Poláci se totiž vůbec neobtěžují se zobrazováním místenek. Při zpáteční cestě si jedna nešťastnice přesedala pětkrát a nakonec půlku cesty stála. Přesto ale všechno dobře dopadlo, místo abychom se tísnili s obstarožními tělnatými Čechy s prdelními ksichty, seděli jsme v kupé s příjemnými mladými lidmi a bez nehody jsme se doplácali do cíle. Petr si koupil v místním ukrajinském bistru něco mezi langošem a pirohem, čerstvě usmaženou pochoutku, já se spokojil s místní specialitou, to jest s jakýmsi preclíkem ve tvaru věnce či kruhu, pochopitelně o větším průměru, s různými posypy. Je to celkem chutné. Po zakoupení 24 hodinové jízdenky jsme se vydali na Wawel. Vyznat se ve zdejších tramvajích dá docela fušku, ale nějak jsme se přepravili. Wawel je sice na kopci, ale nevysokém a od tramvaje už rozdíl výšek není vysoký, ale celý hradní vrch se musí obejít, než se člověk dostane nahoru. Koupili jsme si lístek na okruh číslo dvě, to nám přišlo tak akorát a vydali se do hradu. On je to vlastně zámek, docela pěkný s hezkými malůvkami na zdech. Je plný obrazů, ale těch několik skutečně cenných bylo staženo do depozitáře. Jen na samém konci se člověk dočká jednoho Dürera, pochopitelně znamenitého, to se musí nechat. A ovšem mají tam hezké stropy. Dále jsme navštívili místní kostel, jeho prohlídka je dosti únavná, musí se projít lodí, věží se zvony, zvláště jeden ze zvonů, tuším Zikmund, je působivě veliký a pak se ještě musí projít krypta se slavínem, kde jsou pohřbeny osobnosti jako je Mickyjevič nebo Chopin a také je tam památník pádu letadla u Smolenska. No jedno polské oko nezůstane suché. Poté jsme se konečně vypotáceli ven. Ještě jsem si koupil magnetku s wawelským drakem, za 29 zlotých, v Sukenici jsem poté stejnou viděl za 25, koukli se z ochozu na sochu draka, jež prý občas chrlí oheň a obdivovali v dálce velké ruské kolo a vyhlídkový balón. V podvečer jsem se vydali na trhy. Nu, loni jsme byli ve Vídni, s ní se ovšem Krakov nikterak nemůže měřit. Především, vánoční strom na hlavním náměstí nesvítil, ani většina výzdoby nesvítila, osvětlený byl jen samotný trh a věnec hospod okolo náměstí. A Sukenica, ta byla asi nakonec nejhezčí. Nakonec jsem měl zatmění a dal si na trhu nějaké ukrajinské těstovinové taštičky. Byly studené a nechutné a tlačili mne v žaludku a to jsem snědl sotva pár soust. Také jsme zkusili místní svařák, ten byl přeci jen lepší. Dále jsem koupil kornout krovek do práce, směs různých, ale nejlepší jsou asi stejně mléčné. Když jsme se vraceli do hotelu, objevili jsme příjemnou ukrajinskou občerstvovnu, kde jsem si dal talíř taštiček, nesrovnatelně lepších než ty na trhu a Petr si dal zimní čaj, to jest čaj s plátkem citrónu, pomeranče, hřebíčkem, skořicí, badyánem, kardamonem a kdoví, čím ještě. Příjemné místo. Bydleli jsme v hotelu Kazimierz III v židovské čtvrti Kazimierz. Petr moc spokojený nebyl, umístili nás do podkroví, což bylo jednak vysoko a jednak tam bylo jen malé okno a to nemá Petr rád. Já tohle příliš neřeším. Další den, v sobotu po snídani, mimochodem dosti slušné, jsme se vydali na prohlídku starého města, jež je prostě pěkné a výstavné a poté jsme navštívili muzeum knížat Czartoryských, pochopitelně kvůli obrazu Dáma s hranostajem. Na okraj, tuhle mi umělá inteligence tupě nabídla překlad Dáma s tchořem, což je zcela chybné; i kdybychom připustili nepravděpodobnou možnost, že se jedná o albína fretky, v žádném případě by se nejednalo o tchoře, neboť fretka je tchoř vyšlechtěný jako domácí mazlíček; je to stejné, jako bychom si pletli psa a vlka. Ale tento obraz si člověk musí zasloužit, je umístěn až na závěr prohlídky. Česká wikipedie tvrdí, že obraz je připisován nejčastěji Leonardu da Vinci, Poláci mají ovšem jasno a autorství renesančního velikána nezpochybňují. Ostatně samotná kvalita malby, vyzařuje z ní zvláštní klid a tichá krása a obraz pochopitelně udivuje jistotou, s níž je namalován, i stylový rozbor celkem vzato pochybnosti nepřipouští. Kdyby nic jiného, její potutelný úsměv, těžko napodobitelný, autora spolehlivě prozrazuje. Neviděl jsem mnoho srovnatelně dobrých obrazů, jen Vermeer se může pochlubit podobně oduševnělými tvářemi. Ostatně, také po něm zbylo jen pár obrazů. Jinak se v muzeu nalézá spousta dalších zajímavých předmětů, zaujala hlavně východoasijská sbírka, zvláště pak japonské miniatury a velký bronzový čínský drak. Také tam mají obraz Polsko v okovech, no Poláci nad ním vzdychají v tichém zadumání. Jde o známý obraz Polonia 1863 od známého polského malíře Jana Matejka. Mimochodem, můj milý deníčku, znáš nějakého jiného polského malíře? Oběd jsme odbili místním pečivem, měl jsem velký tvarohový koláč. Odpoledne jsme se vydali hledat místní minerální pramen. Můj milý deníčku, tohle je velké selhání vychvalované umělé inteligence, jež je jak vidno úplně blbá. Neboť jsem si nepamatoval, kde se pramen přesně nalézá, jen jsem si matně vybavoval, že to bylo v zahradě, někde snad u řeky a k prameni se scházelo po schůdcích dolů. Nebesa, ať jsem se snažil ve vyhledávačích nebo i v mapách.cz hledat horem dolem, nenašel jsem ani náznak, kde by pramen mohl být. Měl jsem nějaké nápady, jenže v Krakově je osm klášterů, každý se zahradou, a tak není žádný div, že jsem se netrefil. Že pramen skutečně v Krakově vyvěrá, že je silně mineralizovaný a schází se k němu po schodech a říká se mu voda sv. Stanislava jsem se dopátral až doma po návratu. Po tomto neúspěchu jsme se vydali přes lávku pro pěší, známou sochami artistů vznášejících se na nosných lanech. Visla je už v Krakově pořádná řeka, určitě mohutnější než Vltava v Praze. Následovala prohlídka kostela sv. Josefa, nachází se v Podgórzu, působivé neogotické stavby. Zaujal mne už při první mé návštěvě Krakova a Petra zaujal také. Poté jsme se vydali kolem školy, v níž probíhalo památné setkání origamistů, kde jsem si složil cikádu Roberta Langa, na Krakusovu mohylu. Ta opět zaujala, stejně jako záhadně zrezivělé průmyslové objekty, připomínající podivné houbičky, umístěné v sousedním lomu. Mám nejasný pocit, že jsme s bratrem došli až k nim, proniknuvše do lomu, vybavuje se mi podivný obraz tajemných můstků a schůdků a obludných smutných opuštěných objektů. Kdoví, jak to bylo, důkaz prostě není a nelze ho získat. Ale už se pomalu stmívalo a tak byl čas na návrat. U řeky jsme ještě zašli do jedné hospůdky pod schody nazvané Makaroniarnia, kde jsem si pamatoval nevídaný záchod se stojací lampou. Tu jsme na záchodě nenašly, zato jsme tam našly komodu s vánoční výzdobou v americkém stylu s retro rozhlasovým přijímačem, z něhož se linula příjemná hudba. Tohle jsem asi trefil správně. Dali jsme si hustou a chutnou rajčatovou polévku a opět zimní čaj, připravený tentokrát ve stylu dodělej si sám. Zákazník dostane hrnek horké vody s čajem a k tomu talířek s dochucovadly jako je kousek skořicové kůry, plátek pomeranče se zapíchanými hřebíčky, kardamon, rozinky a panák s medem a višňovou šťávou. Slečny vedle nás si ho dali také. Přešli jsme Vislu, tentokrát po správné straně mostu a vydali se k hotelu. Mimochodem, pořád jsme se museli vyhýbat turistickým vozítkům už nám známým z Krynice. Už při prohlídce starého města před návštěvou muzea jsem si všiml jedné michelinské restaurace, cena za oběd je ovšem ostudná, vycházela pro jednoho na 3500 KČ, pokud chtěl člověk k jídlu víno, musel si připlatit ještě jednou tolik. Když už jsme se blížili k hotelu, všiml si Petr další michelinské tabulky. Ceny zde nebyly sice lidové, ale byly přijatelné, šlo pochopitelně o restauraci s “malou“ michelinskou hvězdou, takže jsme si mohli dovolit ji vyzkoušet. Už bylo dávno po obědě, ale na večeři bylo ještě brzo, takže se nám podařilo urvat dvě místa, ovšem pouze na 1,5 hodiny. Dali jsme si proto jen čtyři talíře, za slušné se považuje dát si jich alespoň šest, a minerálku za 120 KČ. Čekali jsme poměrně dlouho, ale ne přespříliš, zato jídlo bylo vynikající. Měli jsme pečené dýňové kostky, humus, pitu a ořechový chléb s rozinkami. Humus byl výborný, chutnal jemněji a rafinovaněji než humusy z Albertu či Lidlu, avšak moje trávení bylo proti a břicho mne bolelo tři dny. Tak je to luštěnina a ne příliš dobře stravitelná, cizrna už mne potrápila vícekrát. Chleba byl dobrý, tedy ani špatný, ani skvělý, pita byla nadýchaná a dobrá, ale málo platné, rohlíček obzvláště vypečený je mnohem lepší. Největší překvapení byla červená dýně, ta byla jednoduše vynikající. Zde se nabízí srovnání s pražským Mazelem, kde jsem měl hnusné dýňové noky. Dýně v Noahu byla akorát měkká, křehká a výborně ochucená, na jazyku se jen rozplývala. Zato dýňová semínka měli Pražáci lepší, to je pravda. Sečteno podtrženo, byl to příjemný zážitek, na nějž rád vzpomínám. Mohli jsme si dát ještě jeden talíř, měli jsme nakonec k dobru čtvrt hodinky, ale popravdě jsme trochu spěchali do sauny. Ano, můj milý deníčku, v Krakově mají také jednu gay saunu nazvanou případně Spartakus. Dostat se do ní nebylo úplně snadné, zvláště přeběhnutí výpadovky bylo svízelné, ale dorazili jsme ještě včas, nějak po devatenácté hodině. Sauna je už trochu olezlá, připomíná docela ty pražské, jen s tím rozdílem, že v televizi šel místo hambárny nějaký americký film. V patře jsou soukromé šatny a kabinky a malá posilovna, v přízemí vstupní recepce, bar a společná šatna, ve sklepě potom pára, malá finská sauna, sprchy a temnice, kde se občas dějí strašné věci. Už v šatně jsem si všiml jednoho chlápka, ten sice odcházel, ale ještě si ho honil, když už jsem na něj tak chtivě zíral. V páře se pak na mne přilepil jeden chlápek, no nevypadal nejhůře, ale byl trochu dotěrný; ve sprše mi, sic, myl záda. Chtěl se mnou jít ještě do kabinky, ale dal jsem mu košem, možná to byla nakonec škoda. Petr dopadl o dost hůře, lepil se na něj nějaký stařík. Ti mladší a hezcí se ukrývali v kuřárně, tak jsme je tam nechali, co také jiného. Vraceli jsme se kolem Visly, byl od ní pěkný pohled na osvětlený hrad i na vyhlídkový balón a mlýnské kolo, u nás se mu kdysi říkávalo ruské. Byli bychom si ho bývali vyfotografovali, kdybychom byli věděli, že je důležité. Další den už byla neděle a tudíž odjezd. Nejprve jsme si ale prošli židovské město, dokonce jsme navštívili jednu obnovenou synagogu a židovský hřbitov. Poté jsme se sbalili a vydali se na nádraží oklikou přes Jagellonskou universitu, což je ale pěkná pozdně gotická stavba. Ještě jsme si prohlédli působivý Barbakan a kousek od něj papírový betlém polepený barevnými stanioly od čokoládových bonbónů. Koupili jsme si něco malého do vlaku, opět se podivili, jak málo je v Krakově vánoční výzdoby, důležitější jsou zřejmě velikonoce. Nejvíce výzdoby jsme viděli u jedněch musulmanů v kebabárně; ti z toho měli pěknou švandu. Milí chlapci, než jim nějaký imamáč překope hlavu a stanou se z nich sebevražední atentátníci. Zpět už se nejelo přímo, ale s přestupem v Ostravě. Mám u ČD spousty bodů, ale vůbec mne nenapadlo je uplatnit na pendolíno z Ostravy, škoda. Nejprve jsme jeli vlakem kategorie EC z Přemyšlu do Štýrského Hradce (sic). Zprvu jel vlak po stejné trase, až někam za Čechovice-Dědice, odkud nejel vlak přímo na Ostravu přes Petrovice u Karviné, alebrž odbočil na sever přes Žárov, Rybník a poté zpět na jih přes Vladislav Slezský kolem Bohumína, kam jsme nezajížděli. Cesta byla strašná, když už vlak nabral trochu rychlost, začal sebou vůz, v němž jsme seděli, tak škubat, že jsem myslel, že nás to vyklopí a člověk si maní vzpomenul na místní hrbolaté dálnice. Za Bohumínem vlak stál 20 minut, než mohl jet do Ostravy, asi rezerva na případná zpoždění. Vlak byl jinak úplně narvaný, polovina lidí ovšem jela do souměstí kolem Rybníku, kde žije na půl miliónu lidí. Do Ostravy jsme tedy přijeli včas, v pohodě jsme nasedli do pendolína, většina lidí ovšem nastupoval až ve Svinově, vlak byl vzdor neděli v podvečer zaplněný asi z poloviny. Kolem Přerova jsme chytili asi 20 minut zpoždění, ale nakonec to stáhnul na nějakých deset. Hezky nám z Libně navazoval autobus na Zahradní město a tak jsme bez nehody dorazili z výletu zpět. Jen jsem tam někde chytil pořádnou rýmu. Ještě se sluší říci, že když jsme do Krakova přijeli, byly tam ještě slušné zbytky sněhu, ale i tam se oteplilo a sníh rychle mizel. V pátek na hradě nás zmátlo zurčení vody, avšak nebyl to déšť, jak jsme se zprvu obávali, ale tající sníh ze střechy. Když jsme odjížděli, už zbývaly posední nepatné zbytečky.
Když už jsme u těch trhů, musím říci, že vánoční strom na Doubravce je moc hezký, až se mi ani nechtělo věřit, že jde o ten od místní školky, na nějž jsem donedávna koukal z okna. Zato ten na náměstí je hrozný. A v Plzni jezdí vánočně vyzdobené popelářské auto. Jen jestli se v něm neodehrávají nějaké gayské sprosťárny. Pokoušel jsem se zjistit, zda je možné sehnat nový klobouk do sauny značky Husst, vyrobený z králičí srsti na Podkarpatské Rusi. Zdá se, že to možné je, ale na Ukrajině, trochu jiný typ, než jaký mám já, ale nešť, jen nejbližší výdejní místo mi to našlo v Užhorodu. Hahaha. Jinak je tento klobouk výrazně dražší, než všechny ostatní, dokonce se prodávají napodobeniny z ovčí plsti. Když jsem se vrátil z Krakova, zastavily se mi hodinky na baterky, asi došla baterie. Stalo se mi to v práci, takže jsem si nastavil podle počítače MT, abych si doma mohl nařídit hodinky natahovací. Přišel jsem domů, natáhl hodinky a šel do sauny, ze sauny zpět, šel jsem spát, vše šlo jako po másle, ráno jsem vstal, šel do posilovny a když už třetí nástěnné hodiny ukazovaly o půl hodiny více, konečně mi došlo, že je něco v nepořádku. Hodinky jsem sice natáhl, ale nenařídil, a protože se čas na hodinkách od skutečného lišil jen o půl hodiny, nebylo nikterak snadné si toho všimnout. Ještě půl dne jsem byl z toho zmatený. V sobotu jsem dal hodinky k Altmanovi na výměnu, jenže budu tam muset v týdnu zajít, v sobotu se jen přijímají zakázky, jinak má opravář nohy nahoře.