že je ve sněhu jako v peřinách zpívá v milé písničce Milan Drobný, pravda, ten sníh má být na horách, ale jak víme, dnes už ani na horách není jistota sněhu. Je 24. listopadu a skutečně napadl sníh a trochu přimrzlo, bylo až snad mínus deset stupňů, mimo mrazové polohy, pochopitelně. Pravda, pár vloček spadlo už na Martina, ale opravdu bílo je až dnes. A co myslíš, můj milý deníčku, mají vlaky zpoždění? Ano, ano, mají! Jedu ráno v 6.30 z Chebu a vlak má 25 minut, prý z důvodu zamrznutí výhybek. Nepamatuji, že by se něco podobného stávalo za komunistů, snad s vyjímkou památných uhelných prázdnin. No nic, sněhu je málo a zase tolik nemrzne a hlavně nefouká vítr, takže máme zpoždění, ale jedeme a naproti přes uličku sedí krásný mladík. Doma to zavání průšvihem. Ti dva nebo tři Ukrajinci, co mám dělají nové zateplení fasády, přičinlivě zalepili okna a odešli se domů ohřát s tím, že se v mrazu nedá dělat. Mají to dodělat do 30. listopadu, matka si objednala na 5. prosince chlapa na mytí oken, no nevím nevím, jak to chtějí stihnout. Větrat se dá jen jedním oknem, naštěstí přední stěnu domu odložili na jaro rovnou a doma je také docela tma, což vadí hlavně kytkám. Nádherně nakvetlé kaktusy kvést přestaly a co udělá střevíčník se raději neodvažuji odhadovat. Fasáda ještě ani není hotová a našim se začala strašně potit okna, až stékají kapičky a dokonce se objevila na spodní hraně plíseň; dobře si to pamatuji z Chyňavy. Už jen čekám, až začne plesnivět zeď. V chebském bazénu tentokrát nebyl nával, ač lidí bylo poměrně dost; v páře se nahříval jeden hezký mladík a když jsem odcházel, přišel nějaký starší chlap a měl ho opravdu nehorázně velkého.
Do plzeňské sauny jsem se v pondělí prodral jako nic, bylo tam dost pohledných mužů a ukázalo se, že onen prošedivělý krasavec je našinec a táhne to s tamním honičem. Dělali totiž na mne kukuče.
O několik dní později: Jedu v pátek domů a co myslíš, můj milý deníčku, má ten zkurvený vlak zpoždění? Jasně že má, pohodlný autobus jistojistě nestíhám. Fuj.