tak jsem přečkal další dentální hygienu, tentokráte obzvláště nepříjemnou, neboť jsem narazil na nešikovnou hygienistku. Neustále jí ujížděla ruka, takže brousila dásně, plomby a jiné nepatřičné věci, voda stříkala až do uší a tak podobně. A prý mám chodit na hygienu jednou za čtyři měsíce. Ještě to tak. Před hygienou, jež začínala v 16.30, myslel jsem ale že v 16.00, takže jsem v čekárně zbytečně tvrdnul půl hodiny, jsem se šel projít do Kinského sadů, došel jsem až do Květné zahrady, kde ještě nějaké rostliny dokvétaly, ale celkově už vypadala podzimně smutně. Bylo to hezké, vidět zase po letech místa, kde jsem byl jindy málem denně. Potkal jsem tam tři podivuhodné jedince. Což o to, ženská s buldočkem vypadala ještě normálně, ale dva mladí muži, její průvodci, byli celkem nepřehlédnutelní. Jeden byl vyholený, druhý měl vlasy odbarvené na bílo, oba měli dlouhé pláště, jeden měl texasky s dírami a vysoké černé boty, druhý zase tenisky a kalhoty do velké vody, takže měl odhalené kotníky. Ale jinak se tvářili blahobytně. Ještě předtím jsem na Smíchově koupil francouzský loupáček s čokoládovou náplní v řemeslné pekárně. Stál nehorázných 90 KČ a co myslíš, můj milý deníčku, byl chutný? Byl tvrdý, oschlý a tudíž ne moc dobrý. Jinak byl velký a dobře udělaný, ale málo platné, kdoví jak starý. Však v obchodě, bylo už odpoledne, obávám se neprodali za celý den jediný kousek sladkého pečiva, já jsem byl ten den první. Všichni lidé, co tam lezli, kupovali výhradně chléb. Kdyby stál polovinu, nebyl by tam podle všeho už ani jeden. Jedu mnichovským expresem v 7.35 z Prahy, kvůli Petrovi jsem to zase jednou zkusil. Žel výluka skončila, vlak nekončí ve Schwandorfu, alebrž jede až do Mnichova a tak je úplně plný, všechna místa jsou obsazena. Kvůli Němcům jedou jen čtyři vozy, aby ušetřili na vlakové četě, takhle jim stačí jen jeden průvodčí. Kdyby alespoň naši dali do Plzně náhradní vůz. Je ovšem pravda, že lidé nestojí v dvojstupu v uličce. Také se mi na holeni udělal pěkný nežit, byl jsem s ním na chirurgické ambulanci, máme ji ve vedlejší budově. Pohledný lékař mi nežit vyčistil, musím se přiznat, že sice použil lokální umrtvení, ale i tak, jak se v něm dloubal, to pořádně bolelo. Myslel jsem, že se mi snad vrtá přímo v kosti. Upozornil, že se ranka bude hojit dlouho a že saunu ani veřejnou plovárnu nedoporučuje. Také nabral vzorek na mikrobiologii, že prý když vyjde něco jako zlatý stafylokok, pošlou mne na imunologii. Byl jsem tam totiž v krátké době už po druhé. Chystají se už první pořádné mrazíky, budu muset co nejdříve sklidit jablka, je jich plná zahrada, ačkoliv stojí za to připomenout, že v Chebu byl letos slušný přízemní mráz již 25. srpna. A nebyl žádný lehký, bylo 2,5 stupně pod nulou. Byl jsem opět v Ponrepu, na závěrečném dílu filmové trilogie o Maximovi. Nestává se často, aby po skončení promítání zavládlo v kině otřesené ticho. Nabízí se možnost, celou trapnou záležitost odbít suchým prohlášením, že šlo o dryáčnickou propagandu, ale myslím, že všichni přítomní vycítili, že tak snadné to nebude. Děj se sice odehrává v roce 1917, píše se ale rok 1938, člověk by řekl, že Stalinův kult osobnosti právě vrcholí, ale jeho jméno ve filmu vůbec nepadlo. Vystupoval zde Lenin coby otec revoluce neboli převratu a místo zavrženého Trockého byl dosazen nebohý Žid Sverdlov. Z dalších jmen ze staré gardy padla jen jména Zinověva a Kameněva, ale v jaké souvislosti! Tito zavilý nepřátelé buržoazie a kapitalismu, nejtvrdší levičáci, zde měli být přijatelní pro poslance Ústavodárného shromáždění, jinak demokraticky zvoleného, jak by se dnes řeklo a pochopitelně uznávajícího svrženou Kerenského vládu. Ti by s nimi tak zrovna chtěli mít něco společného, to ještě tak Bucharin. Ovšem zrovna v té době byl ještě v živé paměti proces právě s těmito dvěma bývalými Stalinovými soudruhy a tak se slušelo očernit je ve filmu jako zrádce, paktující se odjakživa s buržousty. Jinak zde máme všechno, nevzdělaného a ne přehnaně chytrého ale uvědomělého dělníka, z něhož udělají ředitele státní banky. Ten se směle pustí do práce, řádí zde jako černá ruka a chová se jako pověstný slon v porcelánu, ale rychle se zaučí ve stylu rukověti Bankéřem snadno a rychle. A co na tom, že je rukověť v angličtině. Použijeme přeci slovník a vždy vybereme neomylně ten správný výraz z dvaceti možných, jak bylo ve filmu dojemně zobrazeno. Takže v závěru filmu Maksim sveřepě prohlašuje ne, žádné peníze vám nedám, musíte vystačit s tím, co máte, což je celá bolševická bankovní moudrost. Vystupuje zde také zuřivá a sveřepá revolucionářka; mladý sovětský stát dbal na genderovou vyváženost. Ta je dokonce vážně zraněna zlotřilým žhářem. Když se uzdraví, předsedá nechvalně proslulé zvláštní trojce. Provinilé ženštině noví mocipáni odpustili, zato mužům ne, ty bez slitování popravili, viz zvláštní trojka. Avšak, čeho se dopustili? Vyrabovali vinný sklep, přičemž naši čačtí revolucionáři ukradené lahve rozbíjeli, neboť alkohol je zlo a sovětský člověk přeci nepije. Na začátku filmu se směle vyhlašuje, že je konec starým pořádkům a na konci se přijímají zpět staří zaměstnanci banky, aby, než poputují na gulag, naučili nové kádry, jak se řídí banka. A ona provinilá ženština? Díky odpuštění, v nějž ani nedoufala, se z ní stane udavačka a spolupracovnice bolševické vlády. Zločinci a nepřátelé revoluce jsou pochopitelně anarchista a eser, doteď hlavní revolucionáři. Jak jinak, že, můj milý deníčku.
Když jel tuhle Petr ráno z Plzně do Prahy, jel dvě hodiny, ačkoliv, když není zácpa, cesta trvá jen hodinu. Chachá.
Po několika dnech:
Jedu za rodiči do FL, máme zpoždění 20 minut, neboť v Plzni odpojovali jeden z vozů. Snad stihnu náhradní autobus v 19.50 na zastávku U elektry. To bych šel rovnou na volby. Pochopitelně matka tam musí vysedávat, aby just chytila koronavirus, nakazila otce a konec. Asi se ho chce mermomocí zbavit. Mimochodem, bratříček ho už má a nutně musel strašit na origami setkání. A co bys řekl, můj milý deníčku, měl alespoň respirátor? Ani nápad, takže jsem si dnes, než jsem jel, raději udělal test.