tuhle jsem měl opravdu štěstí. Šel jsem s matkou na procházku po lázních, to člověka hned tak neomrzí, ta si matně pamatovala, že by měl být u LD Purkyně nějaký koncert. Došli jsme právě v čas, po projevu zaměřeném na narážení sudů na októbrfestu, začalo vystoupení souboru lidových tanců ze středního Slovenska, odněkud z Horehroní, navíc šlo o účastníky přehlídky lidových souborů do 17 let. Jmenoval se Podlesáček, nebo tak nějak. Skládal se z hudebníků a tanečního souboru, všichni mladí s vyjímkou cimbálisty. Tanečníků bylo sice méně než děvčat, ale byli ve slušivých oblečcích, neměli na sobě kouska zbytečného tuku, dokonce zpívali hlubokými hlasy, předvedli i tanec s čakany, a byli hezcí. Jen jim trochu chyběla síla. Když se v jídelně převlékali, jednoho jsem přes okno viděl svlečeného do půl těla a ten druhý úbor byl vymyšlený tak, aby chlapci ukázali bříška. Krása nesmírná. Představení bylo pečlivě vystavěno napodobujíc vesnickou zábavu, chlapci i dívky tvořili skupinky, jež se vzájemně popichovali, také nám předvedli sólový zpěv s tahací harmonikou, dokonce v dívčím podání a také duet dvou chlapců s akordeony. Zpívali něco o vojně, co jsem tak zachytil.
Látka A, poskytující ozonolysou aceton a aldehyd levulový, reaguje se zinkem a chloroctanem ethylnatým na látku B, jež poskytuje alkalickým zmýdelněním sloučeninu C (C10H18O3). Varem C s anhydridem octovým dochází k odštěpení vody a vzniká kyselina D (C10H16O2). Když destilujeme vápenatou sůl D s mravenčanem vápenatým, resultuje sloučenina E. Jakou má konstituci? Prý je to citral, ale kdo ví.
Tuhle jsem jel do Prahy do kina na zajímavý filmeček Přežil jsem svou smrt. Film nebyl bez chybičky, ale vzhledem k době vzniku se není čemu divit. Jel jsem po obvyklém způsobu v 16 hodin z Plzně, vše probíhalo hladce až do Berouna, kde jsme zastavili a stáli. Zhruba ve chvíli, kdy jsem se začal znepokojovat, že už tam stojíme dlouho, ozvalo se hlášení z rozhlasu, že došlo k poruše zabezpečovacího zařízení a milí cestující nechť si laskavě vyserou ctěné oko. Nejprve prorokovali 15 minut zpoždění, vzápětí tvrzení vylepšili na 30. To už bylo, abych stíhal film, trochu příliš. Petr navrhl, abych vystoupil a doběhl přes město na zastávku autobusu a zkusil autobus. Vypadalo to jako dobrý nápad, jenže ouha. Nedlouho za Loděnicí jsme uvízli v zácpě. Poslední dobou nic neobvyklého, zácpa byla způsobena souvislou řadou nákladních aut, jež popojížděla, či spíše postávala, na sjezdu na pražský okruh, kde se řada nákladních aut táhla do nedohledna, jak jsem později zjistil. Jel jen levý pruh, ale ne příliš rychle a také ne úplně plynule. Zpoždění utěšeně narůstalo, i na metro jsem musel čekat tři minuty. A zajímavost, na konečné na Zličíně zkouší dveřní zástěnu postavenou mezi nástupiště a vozy, přičemž na panelu je poučný filmeček, kterak nejvhodněji klopýtnout při nastupování a co nastane, když člověk uvízne mezi stěnou a soupravou. Tak uvidíme. Tato část nástupiště byla pro cestující uzavřena, na příští stanici jsem musel přeběhnout do předního vozu, abych to měl na Národní třídě co nejblíže. Ať jsem se snažil, jak snažil, dorazil jsem asi 20 minut po začátku, naštěstí byl ale úvod, to mne trochu zachránilo. Vlak nakonec dojel na hlavní nádraží v 18 hodin, takže to vyšlo zhruba na stejno.
Proběhlo další origami setkání, tentokrát na zámku v Blovicích. Muzeum získalo na výstavu origami nějakou dotaci, takže občerstvení bylo mimořádně opulentní, také nutno přiznat, že přijelo méně lidí, než se přihlásilo. Velké množství obložených chlebů a baget, sýrové saláty, avokádo, červená řepa se slunečnicí, zvláště dobrá, kroupový salát, kuličky z tataráku, kobližky, co se jen smály, tvarohové řezy, bábovka a hlavně všeho byly hromady. Ctěný bratříček měl nějaké horečnaté onemocnění, snad koronavirus, musel jsem za něj odpřednášet komentovanou prohlídku a co myslíš, můj milý deníčku, měl alespoň respirátor. Jasně že neměl, a protože přijel z Británie, tak měl určitě nějakou zhoubnou britskou mutaci. V sobotu jsme byli na večeři ve Spilce. Jméno hospody mi bylo jaksi povědomé, no jistě, jde o známou past na turisty v plzeňském pivovaru. Jenže je kousek od nádraží a dost velká, aby se tam uplatnila i velká společnost. Dal jsem si jesetera za 450 KČ, po berlínském řízku pohodička, byly to dva filety s opečenými bramborami a omáčkou z piva. Masíčko bylo jemné, chutnalo trochu bahnem podobně jako kapr, ale na rozdíl od něho bez kostí a vlastně bylo docela dobré. Brambory i guláš ovšem byly přesolené, asi aby člověk vypil více piva. Letos jsem měl i jednu dílnu, přišli dokonce hned čtyři zájemci. Miluji mozaiky.