další den, v neděli, následoval přesun do Libhoště, kde se stále ještě předělávalo koupací jezírko, vcelku mi jáma připomněla díl z večerníčku o Spejblovi a Hurvínkovi, jak Spejbl kopal studnu. Další den, v pondělí nás pak čekal nejdelší přesun, přes 700 km na jeden zátah. Můj milý deníčku, Petr ještě nejel dálnicí kolem Ostravy a nejevil přílišné rozrušení, když jsem ho strašil nechvalně proslulými hrboly. Když se objevila osmdesátka a auto se začalo houpat nahoru dolů, nestačil se divit. Já jsem se smál, ale smích mne měl brzy přejít. Dnes už je mi jasné, kdo stavěl tu dálnici u Ostravy. Poláci. Přejeli jsme hranice a posléze začali objíždět Katovickou konurbaci a najednou snížení rychlosti na 80 km/h a hrboly, snad ještě horší, než u Ostravy. To mají být ty vychvalované polské dálnice? U Ostravy je úsek s hrboly krátký, ale tady se táhl nějakých 20-30 kilometrů. Tu byly hrboly menší, tu větší, až jsem se začal obávat, že dostanu mořskou nemoc, jak se auto kolébalo. Peklo končilo, až když jsme se blížili k Čenstochové, kde je už nová dálnice. Minuli jsme Petrkov, Lodž, tam jsme si na odpočívadle udělali přestávku na oběd, mimochodem, odpočívadel je zde dost, s různými záchody od fungl nových až po chemické budky; pump už je méně, ale pořád zřetelně více než v Německu, Vladislav, Toruň, kde jsme poprvé překonali Vislu, Graudenz a někde u Pelplinu nás navigace svedla z dálnice na pochybné silnice, snad abychom se vyhnuli zácpám kolem Gdaňska. Kudy nás táhla už nevím, snad přes Gręblin (pumpa Circle K?) a Laski, ale nakonec jsme se dostali do Gdaňského Nového Dvoru, což bylo správně a ač se nás navigace poťouchle opět pokoušela svést ze správné cesty, tady jsem se zmást nedal a vedl nás pomocí autoatlasu nejsjízdnější cestou. Přejeli jsme jeden padací most, tolik jsem si přál, aby se zvedl a nic, a dorazili do prvního přímořského letoviska jménem Stegna. To vypadalo jako z obrázků polských přímořských letovisek, ale projeli jsme ho hladce. Po chvíli jsme vjeli na Baltickou kosu, zprvu nebyla znát nějaká změna, pak jsme konečně uviděli moře, přesněji Viselský záliv, a ovšem zanedlouho jsme přijeli ke druhému, fungl novému zvedacímu mostu. Proč je nový? To máš tak, můj milý deníčku, Baltická kosa téměř úplně uzavírá Viselský záliv, úzký průliv je pouze u města Baltijsk. Dříve celá oblast patřila Východnímu Prusku, dnes patří půlka Polsku, druhá ruské exklávě Kaliningradské oblasti, avšak jediný přirozený průplav je na ruském území. To bylo od jisté doby pro Polsko poněkud potupné a tak si prokopali průplav vlastní. Ani tento zvedací most se nezvedl, takže jsme snadno projeli a pokračovali hustými lesy ke Krynici mořské. Zde nás čekalo skutečné turistické šílenství, představované především zdejšími hromadnými vozítky. Ta mají sice nějakých osm sedadel, jsou ale otevřená, mají jen střechu a šinou se po ulici asi tak 20 km v hodině, neboť jsou patrně šlapací. Předjet se nedají a tak člověku nezbývá než skřípat zuby. Když máte za sebou 700 km, opravdu to naštve. Za Krynicí jsme se šinuli za bydlíkem, ten jel sice rychleji, asi tak padesátkou, ale mohl jet i rychleji. Jeli jsme hlubokými lesy, listnatými, ale především bory a nic nenasvědčovalo tomu, že jsme z obou stran obklopeni mořem. Krajina připomínala nejspíše Křivoklátsko nebo Dokesko bez skal (kvůli písku). Na mapě vypadá písečná kosa neuvěřitelně úzká, až se člověk bojí, že ho spláchne každá větší vlna, ale je dosti vysoká a i v nejužším místě nakonec docela široká. A pro les není vidět skrz. A tak jsme jeli a jeli a jediným zpestřením byla srna, jež přeběhla přes cestu. Nakonec jsme dojeli do letoviska Piaski, tak říkajíc na konci světa, ležícího na břehu Viselského zálivu nedaleko ruské hranice. Rychle jsme se ubytovali, pokoj byl malý, ale slušný s hezkým balkónkem, v druhém patře, přičemž v přízemí byla slušně vybavená komunální kuchyně. Jen jsme natahali nejnutnější krámy na pokoj, už jsme běželi k moři. To se musí člověk nejprve vyškrábat nahoru, poté jít kus pěšky, pak ještě překonat poslední dunu a je na pláži. Pláž je písečná, je nepochybně hezká, moře jakž takž čisté a bylo celkem teplé, prostě paráda. Ale rychle zpět a do hospody, co za půl hodiny zavírá. Ač se blížila zavírací hodina, hospoda byla plná, dali nám ještě polévku a porci těstovinových taštiček se sýrovou náplní. Polévka byla zajímavá, donesená v míse s naběračkou a dvěma talíři, taštičky byly v pohodě. Ještě jsme se prošli po vesnici, pohrdavě odmítli stánek s jantarovými výrobky, prohlásili Viselský záliv za hnusně špinavý a šli spát. Další den jsme po snídani vyrazili směr ruská hranice, šli jsme lesní cestou, pravda, nejprve jsme se museli prodrat stanovým městečkem u staré záchranné stanice; naštěstí tam měli nějaké chemické záchody, jinak nevím, jak bychom tamtudy prošli pro samé výkaly. Pak už byl jen les. Nejprve jsme došli k radaru, zaměřenému na ruské drony a jiné jejich dárečky a pak už jsme došli k závoře na lesní cestě, kde jsme se dočetli, že narušení hranic je trestným činem a hrozí vězení. Zde se lidi doslova netrhli, je to zdejší velká atrakce. Pokračovali jsme kolem drátěného plotu až k pobřeží, kde jsme se dalekohledem podívali do Ruska, v dálce jsme viděli nějaké budovy, snad se jednalo o Baltijsk, dále jsme si všimli znuděného vojáka, jež nás pozoroval a také pořádného hejna ptáků v zemi nikoho. Plot je totiž umístěn asi 200 m od samotné hranice a ptáci rychle zjistili, že v zemi nikoho na ně nikdo nemůže; rozhodl jsem, že ti větší ptáci jsou rackové, ti menší rybáci. Nakonec jsme neodolali a vykoupali se. V trenýrkách, plavky jsme neměli. Voda byla znečištěna řasami, místy se do ní ani nedalo vlézt, měla zelenou barvu, občas v ní něco plavalo, co do ní nepatřilo, byla méně slaná, než ve středomoří, méně totiž nadnášela při plavání, ale byla celkem teplá, měla snad téměř 22 stupňů, což je neobvykle hodně, zvláště letos. Pár dnů po našem odjezdu měla už zase obvyklých 16 stupňů. Obědvali jsme zase v rybí restauraci, dal jsem si smažené okouniki, na rozdíl od halibuta docela chutné jídlo. A opět jsme si dali polévku podávanou v míse. Byl krásný slunečný den, téměř bezvětří, takže po obědě jsme vyrazili na zdejší proslavenou nudapláž. Jak vím, že je proslavená? Jednak se v recenzích objevuje návod, jak ji najít, tj. pláž č. 10, a jednak jsem sehnal magnetku s kousky jantaru a nápisem Naga plaža Piaski. Pláž je hezká, naháčů bylo docela dost, ale samí heteráci s vyjímkou jednoho homo páru, koupat se dalo bez potíží, nepotřeboval jsem ani župan, neboť bylo téměř bezvětří, po cestě jsem si nafotil i nějaké zajímavé rostliny, například hrachor japonský nebo smil písečný. Tu nejdůležitější rostlinu, místní endemickou lnici jsem ovšem propásl. Musel jsem se spokojit se zavlečenou růží svraskalou, jež hojně porůstá spolu s amofilou zdejší duny. K večeru jsme vyrazili do kavárny s vyhlídkou na ruské pobřeží; dalekohledem jsem rozpoznal podivnou kopuli, kdoví, co ukrývá uvnitř. Přes viselský záliv jsme také obdivovali velký pruský cihlový hrad, leží na břehu kousek od hranice s Ruskem. Obsluha v kavárně byla ovšem naprosto ostudná. Už byl pomalu čas jít spát, další den nás čekal dlouhý přejezd. Cesta do Bělostoku neprobíhala nijak hladce. Už při výjezdu byly potíže, překážela stojící dodávka, musela popojet, moc příjemné to nebylo. Poté jsme se ploužili šnečím tempem za několika vozítky, což bylo dost rozčilující. Na jednom místě nám doporučila navigace geniální zkratku vedlejšími cestami, my se ale nedali a mohli jsme se potrhat smíchy, když jsme na místě, kde se obě možné cesty opět sjížděli dohromady, potkali Němce, jež jeli před námi. Poté nám pro změnu navigace radila nesmysly a pak se divila, kudy jedeme, neboť si nějak nevšimla, že už tam mají Poláci dálnici. Což o to, po dálnici se jelo dobře, ale u Nidzice jsme museli sjet na místní cesty, neboť do Bělostoku žádná rozumná cesta nevede. Nejprve jsme se vlekli za domíchávačem, poté za dalšími a dalšími zdržováky; předjížděli se velmi špatně; polské svině, když se je člověk snaží předjet, tak ještě přidají, aby to jó šlo těžko. Poláci sice mají dálnice, ale ty vedou víceméně paprsčitě z Varšavy, zatímco na ostatních hlavních tazích nemají nikde vyhýbací pruhy, jak je to běžné u nás. Navigace nás ovšem tahal ledaskudy, občas jsme se báli, zda vůbec projedeme, ale projeli jsme. Největším zážitkem bylo polní letiště. Obyčejná místní cesta se z ničeho nic změnila na slušnou asfaltovou cestu, ta náhle uhnula jedním pruhem vpravo a druhým vlevo a uprostřed se rozprostřela rozsáhlá hladká betonová plocha, docela dlouhá. Patrně polní letiště, nic jiného mne nenapadá. Zpětně rozpoznat, kudy nás navigace tahala se mi už nedaří, ale vybavuji si Myszyniec (česky jsem ho překřtil na Myšinec, proto si ho pamatuji), Lyse a Lomži, což je větší město už blízko Bělostoku. V nějaké vesnici jsme provedli nákup v místní samoobsluze, patřící řetězci Lewiatan, něco jako Coop, dříve Jednota u nás. Ani jízda po Bělostoku nebyla zrovna snadná, mají tam řadu obtížných kruhových objezdů se semafory, navíc ani jako kruhové objezdy nevypadají, ale nakonec jsme dojeli, kam jsme chtěli. Bělostok je město, jež se prudce rozvinulo po druhé válce, takže nemá tramvaje ani trolejbusy, ačkoliv v něm žije kolem 200 tisíc obyvatel. Za druhé války bylo silně poškozeno, přesněji zcela zničeno, ale i tak se zde najdou zajímavé pamětihodnosti. Modernistický kostel, připomínající český kubismus, kapli přistavenou k původnímu kostelu, jež je několikrát větší než původní kostel; v té době platil carský zákaz stavby nových katolických kostelů, pravoslavný kostel, nové budovy ve stylu socialistického realismu, obnovená radnice a především honosný zámek Branických s parkem. Na závěr jsme si prohlédli soudobou budovu Podleské filharmonie. Ale hlavním důvodem návštěvy města byl oběd v pravé židovské restauraci. Tu objevil Petr v toulavé kameře, kde o ní byla reportáž, dokonce odvysílaná hned dvakrát. Petr si dal nějaké místní židovské jídlo a nápoj buza, neměl jsem odvahu ho ochutnat, voněl úplně jako burčák. Já si dal telecí řízek, lepší a levnější než v Berlíně a výbornou domácí limonádu. Úplně nás ale odboural tamní záchod. Byl skutečně luxusní, s kazetovým stropem, zrcadly s pozlacenými rámy a tak podobně. Už jsem něco podobného zažil v Krakově. Naším cílem ale byla Bělověž. Tady už jsme se s navigací shodli. Mezi Narewem a Hajnówkou jsme pod výstražnou značkou pozor zvěř přečetli povzbudivé dodatečné upozornění na možný střet se zubrem, ale co tě nemá, můj milý deníčku, kdepak zubr. Všude je přezvěřeno, jen v okolí Bělověže není ani myš. A zubr? Ten už teprve ne. Abychom ho viděli, museli jsme za těžké peníze do místní zoo, kde chovají pět kusů zubra evropského. Popravdě, v plzeňské zoo jsem si ho prohlédl o dost lépe. No dobře, tak myši jsme viděli, k tomu se ještě dostanu. Petr se hrozně bál střetu se zvěří, ale to u Bělověže opravdu nehrozí. Bez nehody jsme dojeli do ubytování, podle pokynů jsem, coby závozník, dal na stranu řetěz s cedulí soukromé parkoviště a Petr zaparkoval. Dřevěná chalupa, v níž jsme byli ubytováni, byla nově natřená a ozdobená krajkami vyřezávanými ze dřeva ve stylu východoevropského vesnického lidového umění. Naproti přes ulici se částečně dochovala dřevěná stanice bývalé carské dráhy, ovšem dřevořezby Davidovy hvězdy a carské orlice byly odstraněny. Dříve byla ve stanici umístěna kavárna, ale po uzavření hranic s Běloruskem Bělověž dost upadla. Samotná trať je podle mne širokorozchodná a dnes se na ní provozují jen drezíny, je to zdejší atrakce, ale ve dnech, kdy jsme zde byli my, měli zavřeno. Další den jsme se nejprve vydali do zámeckého parku. Bývalý carův lovecký zámeček, plný přezdobených komnat, jak nás přesvědčují dochované fotografie, už dávno vzal za své, místo něho stojí děsivá moderní stavba, dochoval se jen domek gubernátora, v podobném slohu jako naše ubytování u Babušky Jagušky, v současnosti ovšem zavřený. V parku se nachází několik působivých mohutných dubů a i jiných stromů, například krásné sosny. Po prohlídce parku jsme se vydali směrem k bráně Bělověžského pralesa. Rychle jsme se ovšem dozvěděli, že ke vstupu je nutný školený průvodce, že skupina smí mít nejvýše 10 členů plus průvodce a že si člověk za návštěvu připlatí. Vnutili jsme se jedné procházející skupině, průvodkyně si vzala peníze a slíbila, že prohlídka potrvá 2,5 hodiny. Trochu jsme doufali, že to bude méně, ovšem marně. Ještě před vstupem jsme navštívili suchý záchod, obzvláště nechutný, v národním parku se nesmí ani močit, natož kadit, a nastříkali se repelentem, zcela podle doporučení. Park má dvě části, v současnosti přísně oddělené, polská část je menší, převážně listnatá, běloruská je znatelně větší, porostlá prý hlavně sosnou. Běžně se prochází jen nepatrná část, po dvou a půl hodinách jsme i tak byli dost ucaprtaní, lze ale zkusit vymámit u ředitele parku delší, osmihodinovou procházku, ale na tu nám nezbýval čas. Park je poslední ukázkou původního nížinného evropského lesa, zaujmou hlavně mohutné stromy. Nejvyšších výšek dosahují smrky, i přes padesát metrů, duby jsou nižší, jen asi čtyřicet metrů, nejnižší jsou lípy a habry, ačkoliv tak mohutné lípy jsem jaktěživ neviděl. Vysokánské duby s rovnými kmeny jsou skutečně nevídané, ale ještě více pozoruhodné byly podobně narostlé sosny. Není zcela jasné, jak se tam sosny dostali, jsou totiž světlomilné a prales je dosti zastíněný, ale do klimaxového lesa sosna patří. Co bylo zajímavé, v našich lesích je k vidění, a když ne k vidění tak určitě k slyšení, spousta ptactva, tady ale nic, potkali jsme za celou dobu jen jednoho strakapouda a i toho jsme jenom slyšeli, jak buší do kmene. Jen díky tomu, že se letos přemnožil norník rudý, viděli jsme alespoň tyto lesní myšky, byly moc hezké; mají tam také myšice, ale ty vyznávají noční život a za dne se nedají vidět. A paní mluvila a mluvila, pochopitelně polsky, chytali jsme každé páté slovo, ale hodně jsme si domýšleli, nebo spíše vymýšleli. Radila také, jak na zubry; jediné, co jsme pochopili a asi i správně, že největší naděje je za soumraku. Bylo dávno po poledni, už jsme měli hlad, ale nakonec nás paní propustila. No, když jsme se posilnili, řekli jsme si, že bychom mohli ještě zajít do rezervace se zubry. Zkusili jsme jít pěšky, což nebyl úplně správný nápad. Bělověž je značně roztahaná a kilometr v ní nic neznamená. Nejprve jsme míjeli skanzen, zanedlouho zavíral, ale je tak malý, že bychom byli prohlídku stihli. Kousek do něho mají takzvanou naučnou stezku, místy na povalu, celou jsme ji prošli, ačkoliv jsme v polovině zjistili, že místní zoo se zubry už bude zavřená. Po cestě jsme zjistili nemilou skutečnost, že jsme mohli ušetřit za vstupné do uzavřené části parku. Totéž co tam se dá vidět podél této rádoby zubří stezky, především tedy mohutná dubiska. Zkoušeli jsme koukat přes plot, zda přeci jen nespatříme zubra, ale viděli jsme jen nějaké koně, zpětně vyšlechtěné, aby připomínali původní polodivoké plemeno, něco na způsob nacistických praturů. Vraceli jsem se jinou cestou a zapadli jsme do první hospody, než nám všechno zavře, v Bělověži se chodí spát se slepicemi. Asi aby se v noci nerušili zubři. Dali jsme si polévku, já měl opravdu výtečnou houbovou s liškami a zákusek, zdejší tvarohový dort. Vzhledově trochu připomínal slavný královský dort, ale je chutnější. Stál asi 150 KČ a byl ho opravdu malý kousek, asi jako rozpůlená obvyklá porce medovníku. Nebo spíše ještě menší, dort je totiž sám o sobě docela malý, viděli jsme ho v jednom místním sklepu, to jest prodejně smíšeným zbožím. Také nás zaujalo, že na svrchní straně je ozdoben vysypávaným vzorem z drceného perníku. Domů jsme ale přivezli parádní sekáč; ten se na řezu podobá královskému dortu ještě mnohem více, ale je také chutnější. Vrstvičky vznikají postupným nanášením těsta. Něco ve stylu nanést, upéct, nanést, upéct a tak pořád dokola. Však je také sekáč uvnitř dutý. Celkově ale sekáč nejspíše připomíná zasněžený smrček. Ani tento den se nám v našem pokoji nepodařilo zprovoznit televizi, což Petra hodně hnětlo. Další den jsme si nejprve půjčili kola a poté vyrazili směr hraniční přechod s Běloruskem. Podle jistých náznaků měl být otevřen alespoň pro pěší, ale kdež. Zdá se, že ještě na jaře otevřen byl, ale v létě už jsme našli jen cedulku s telefonním číslem, kde nás ujistili, že přechod zavřeli úplně. Tak jsme alespoň navštívili památník obětem zastřeleným Nacisty. Židé mají památník vlastní. Mají tam také památník lidem odvlečeným Sověty na Sibiř. A hádej, můj milý deníčku, kdo je podle pražské kavárny větší zločinec? Uhádl jsi, Sověti, totiž Rusové. Když jsme nemohli do Běloruska, tak jsme si řekli, že se trochu podíváme po Bělověži. No musím říci, že i na kole jsme se pořádně nadřeli, než jsme Bělověž alespoň zhruba objeli. Viděli jsme kavárnu v bývalé železniční stanici, jde o jinou stanici než u Babušky Jagušky, mají tam také lokomotivu a pár vagónů a již zmiňovanou půjčovnu drezín. Dále jsme si prohlédli carský cihlový kostel s porcelánovým oltářem, hezké. Cestou jsme viděli řadu místních dřevěnic, mimo vyřezávaných krajek kolem hran jsou typické okenicemi s barevně odlišenými pásky naznačujícími na okenici vnitřní okénko. Ještě jsme stihli prohlídku skanzenu, tam mne zaujalo hlavně opuštěné přístaviště na Narewce s bujným rostlinstvem, vybavuji si řezan pilolistý, pryskyřník velký nebo starček bahenní či poříční. Zajeli jsme ještě na pěknou vyhlídku na bažiny; na okraji lesa za Narewkou jsem se dalekohledem snažil najít zubry, ovšem marně. Kvetl tam ale rozrazil dlouholistý. A už byl tak akorát čas vrátit kola do půjčovny. Pán půjčoval na čestné slovo, to jsme tedy zírali. Dalším bodem na programu, už bez kol, byl pokus o zubra. Zkoušeli jsme to na několika místech mezi Bělověží a pralesem, viděli jsme pouze jednu drzou lišku a mne málem sežrali komáři. Hojně jsem uplatnil jak repelent, tak zvláštní německý přístroj vytvářející místně teplo, sloužící k neutralizace štípanců. Pravděpodobně dochází vysokou teplotou k denaturaci látek způsobujících svědění; za současného použití s fenystilem pracoval přístroj celkem obstojně. Komárů bylo ale opravdu hodně. Nakonec jsme nalezli místo, kde byly keře, stromy i okraj lesa okousány do určité stejné výšky, až jsem pojal podezření, že by se mohlo jednat o důsledek řádění zubrů. Ale živý zubr pořád nikde, musel nám stačit dřevěný u místního hotelu. Večeřeli jsme v jiné hospodě, já si dal těstovinové taštičky s bramborovou náplní, měl jsme k tomu mrkvový salát na slanokyselo, Petr vyzkoušel taštičky z kynutého nasládlého těsta plněné mletým masem, s řepnou polévkou a majonézou. Řepnou polévku, či ohřátou ochucenou šťávou z červené řepy, jsem ochutnal, byla zajímavá, ale jídlo mne pak v noci tlačilo v žaludku. Tentokráte se mi podařilo zprovoznit televizi. Sice nevím jak, ale snad pomohly zkušenosti od nás z domova. Naši totiž mají pořád krabičku a je to peklo. Dávali výborný polský film Sexmise. Ač film není nijak nový, je pořád dobrý. Tak jsme ho dokoukali. Uprostřed noci jsem se v našem dřevěném pokojíku vzbudil s bolestí v zádech; zkusil jsem se přesunout z proleželé matrace na pohovku a ráno jsem zkusil ztuhlá záda rozcvičit, nic ale nepomáhalo. Přes 700 km zpáteční cesty mne dorazilo, další den v Libhošti jsem se sotva hýbal, v pondělí jsem si vzal volno, v úterý se šoural v práci z posledních sil a snažil se sehnat někoho, kdo by mne vyšetřil. Vzal mne akorát Tahovský na rehabilitaci za 1000 KČ, uvolnilo se mu jedno místo ve středu. Ubezpečil mne, že jde o záležitost svalovou, takže jsem se trochu uklidnil. Ani dnes, po měsíci, nejsou záda zcela v pořádku. Už zase máme zpoždění, kvůli nějaké zkurvené arivě, zase hrozí, že nestihnu autobus na sídliště. Hnus. Poslední den pobytu v Polsku jsme nejprve navštívili zdejší minizoo. Vstupné nebylo malé, viděli jsme, můj milý deníčku, hned pět zubrů! Pěkně z dálky, i v Plzeňské zoo jsou vidět lépe, jak už jsem psal. Na zpáteční cestě s námi navigace vtipkovala. Místo aby nás vedla pochopitelnou cestou směr Siemiatycze, Losice, Mordy, Sielce a na dálnici, vedla nás nepříliš dobrými místními cestami a na dálnici jsme se dostali až před Varšavou. Tu jsme podjeli, dále kolem Tomaszówa Mazowieckeho až jsme se napojili u Petrkova na dálnici do Ostravy. Opět jsme si užili hrbolů, ač se nám zdáli menší, než při cestě tam. V neděli nás pak čekala ještě cesta do Prahy.
Tuhle jsem ráno vykouknul z okna a co nevidím, pod oknem hopká zajíček. Vypadal docela vystrašeně, přihopkal ke skalníku, chvilku ho okusoval, ale pak se lekl a schoval se do křoví. Kdybych nevěděl, kde je, nebyl bych ho objevil, tak dobře splynul s okolím. I tak jsem ho mohl vidět jen díky bílému ocásku. Ve středu 10. září jsem byl v kině na zajímavém Jasného filmu Touha. Zvláště poslední povídka mne pobavila. Ale o tom psát nechci. Ani o Petrově gloxínii, již se nemohu nabažit, tu mu opravdu závidím. Když mu na jaře vyrašila, nejprve výhonky zaschly, ale poté vyrašila znovu a teď kvete nádhernými velkými květy. Jen není zakrslá, jako z květinářství, ale tvoří krátké výhonky. Už v pátek jsem jel do Prahy na víkend, původně kvůli origami akci na Japonském dni v Průhonickém parku, na což jsem ovšem zapomněl. Nejvtipnější na tom je, že jsem v Průhonicích byl, ale v Dendrologické zahradě. Správně jsou to Čestlice, vím, ale je to hned vedle. Dlouho jsem v ní nebyl, skutečně stojí za návštěvu a je obrovská, zaujala mne sbírka jabloní s nejrůznějšími drobnými jablíčky, sbírka našich druhů jeřábů, exotická Tricyrtis neboli trojhrotka, zrovna rozkvétal sortiment vřesů a jiřinek, no je to tam moc pěkné. Hlavním cílem byla ovšem pozdě kvetoucí čínská lípa Henryova. Na několika místech byly umístěny přenosné můstky, aby se dalo projít. Den před tím, v pátek, zhruba od 21 hodin do dvou do rána nepřetržitě hustě pršelo, všude se po ulicích valily proudy vody a na tramvajové zastávce nádraží Zahradní město byly koleje zaplaveny vodou. A ještě v sobotu odpoledne se v dendrologické zahradě leckde valila voda, kde jindy zřejmě žádná neteče. V Praze za pět hodin napršelo kolem 50 mm. Následující středu pršelo také hodně, ale asi nenapršelo tolik, co v pátek. Však je v Berounce hodně vody. Zase stojíme, pod námi dělníci vytváří novou kamennou zeď, patrně myšlenou jako ochranu železniční tratě před velkou vodou. Všiml jsem si, jak namáhavá je kamenická práce pro starého pána. S vypětím sil dovlekl jeden velký kámen do svahu a jal se radit mladým, jak to mají správně dělat, aby si trochu odpočinul. Copak taková práce se dá dělat do 67 let? Fialo, Fialo, tebe by měli vykastrovat. Oč tady běží? Kdo pracuje rukama, těžko udrží výkonost přes šedesátku a bude muset odejít do předčasného důchodu, čímž se mu už tak malý důchod ještě podstatně sníží. Jde tedy o zbídačování nejchudších. A ti, co nepracují rukama, tedy voliči ODS s vysokými příjmy, co si stačí za svůj život nakoupit různé nemovitosti, akcie, kryptoměny, zlato a tak dále, ti se hravě zvládnou ulívat klidně do sedmdesáti, aby si už tak vysoký důchod ještě navýšily. Fuj.
A v Thajsku to prý funguje tak, že se každý snaží cizincům vlichotit, takže stačí hodit očko a už se někdo přihrne, je samý úsměv a samý nyvý pohled, konečně něco podobného jsme viděli i v Berlíně. A v hampýzech to prý chodí tak, že slečny si nesou cedulku s cenami za jednotlivé služby, člověk jen ukáže, zaplatí a jde se na věc.