tuhle jsem viděl na zastávce Zahradní město na trávníku několik zajíčků. Asi to byla mláďátka z jednoho vrhu, už odrostlá, ale stále skotačivá. Ale o tom psát nechci. Postihly mne nemilé zdravotní obtíže, něco jako ústřel neboli houser či hexenšús. Nemohu se pořádně hýbat, sotva se šourám, ale jedu vlakem do Plzně s těžkým batohem, co bude dál, se uvidí. Nemohu jít ani na záchod, protože nemohu pro bolesti v kříži tlačit. Ale popořádku.
Ve čtvrtek 14. srpna se jelo nejprve do Berlína. Jezdí se dálnicí na Ústí nad Labem, Drážďany a Berlín. Ten jsme museli celý objet, neboť jsme měli zamluvený pokoj v hotýlku v předměstské čtvrti, docela slušné a příjemné, jak se zdálo, mezi paneláky se o prázdninách dalo celkem bez nesnází zaparkovat, nepříliš vzdáleně od hlavního cíle návštěvy, koncentračního tábora Sachsenhausen. Ubytoval nás pohledný kavárník, hotýlek má i kavárnu, na pokoji jsme byli tři, my dva s Petrem a jeden jeho velmi dobrý známý. Na nic jsme nečekali a vyrazili do bývalého Východního Berlína směr Alexanderplatz. Nejprve jsme popojeli na černo dvě zastávky tramvají, neboť v Berlíně nejde v tramvajích koupit lístek na MHD, ten si musíte za drobné koupit v automatu na zastávce; drobné po příjezdu do ciziny pochopitelně nemáte, kde byste je vzali, že. Přestoupili jsem na stanici S-bahnu, pěknou, starobylou s hezkými architektonickými prvky, a výborným kebabem, jelikož česká aplikace vyhledávání spojení v Berlíně zcela selhala. Správně jsme měli jet ještě tři stanice tramvají a poté jet přímo U-bahnem na Alexanderplatz. Takhle jsme byli nuceni složitě odvozovat z mapek, kterým vlakem máme jet a kde přestoupit. Ano, museli jsme ještě ke všemu přestupovat! Na stanici S-bahnu jsme zakoupili pomocí platební karty, ano, tady už to šlo, čtyřiadvacetihodinovou jízdenku s tím, že ji označíme ve voze. Ale chyba lávky, ve voze označovače nejsou, jsou ale na nástupištích, jenže jsou dvojí, k nerozeznání podobné a jízdenku označí jen jeden z nich. Protože jsme nestihli označit jízdenku před odjezdem vlaku, spoje nemají zrovna nejkratší intervaly, museli jsem na příští stanici vyběhnout a rychle si jízdenky konečně označit ve správném označovači. Přestup jsme zvládli a konečně po hodině úporné snahy dorazili na Alexanderplatz. Hned ve vestibulu stanice jsme potkávali nejrůznější zjevy, abych je stručně popsal řeknu, že zpěvačka Jana Kratochvílová jako Mirael by zde zcela zapadla a nikdo by si jí nevšiml. Bylo ještě trochu světlo, takže jsem mohl náležitě ocenit přímočarou působivost slavné televizní věže. Neméně slavné hodiny se sluneční soustavou a plochou zeměkoulí se mi také hodně líbily, navíc jsem u nich poprvé viděl dva muže držet se za ruce, v Berlíně ostatně nic neobvyklého. Večeři jsme ošidili a šli se podívat do jakéhosi gay klubu kus od Alexanderplatzu. Beznadějně prázdného, nepočítáme-li jeden hetero pár. Byl zrovna tak čas vyrazit do postele, což vzhledem ke kulhavé aplikaci nic snadného nebylo, ze stanice S-bahnu jsme šli pěšky, tramvaj měla takhle večer zvláště dlouhé prodlevy. Ale byl to vlastně kousek. Šlo se tedy spát, jenže, můj milý deníčku, onen VDZ začal někdy v půl druhé chrápat, ale tak, že se až třásly zdi a divím se, že nezačala opadávat omítka, asi díky pověstné německé kvalitě. Něco podobného jsem ještě nezažil, spát se věru nedalo. Takže jsem si přestěhoval matraci do koupelny, nohy jsem měl div ne v záchodě a zavřel dveře, abych zvuk chrápání alespoň trochu utlumil. Spal jsem špatně, pořád jsem se bál, že někdo bude potřebovat na záchod. Ráno jsme se dohodli, že si VDZ vezme svůj vlastní pokoj. Cesta do koncentráku probíhala hladce, ostatně i dříve platilo, že se člověk do koncentračního tábora dostane jedna dvě, zaujala nás příkazová dopravní značka vraž do stromu. Koncentrák je hezoučký, mají tam pěkný památník, promenádu, kavárnu; ale teď vážně. Šlo o jeden z prvních táborů a hlavně byl blízko Berlína, zkoušelo se zde ledacos, smrtící auta, lékařské pokusy, boty pro esesáky, pece i plynové komory, jak udržovat pořádek, kolik lidí lze namačkat na jednotku plochy a podobně. Tábor pracoval i po válce pro Sovětský svaz, byli zde umístěni takzvaní váleční zločinci. Poté byl tábor upraven na památník, většina budov byla odstraněna, zbyly jen půdorysy naznačené kamennými poli, mimochodem občas zaplevelenými smilem písečným, taktéž ostnaté dráty byly ponechány jen na malém kousku coby ukázka. Dochovala se též poněkud strašidelná márnice s patologií. Vedro bylo k zalknutí, v ukázkových barácích bylo jako v peci, to abychom si lépe mohli představit nesnesitelné poměry v táboře. V kavárně jsou hezké ukázky mozaik a vitráží ve stylu socialistického realismu. Pomník uprostřed tábora je hezký, jen bychom mu dnes vytkli skutečnost, že trojúhelníky, upomínající na vězně, jsou výhradně rudé, pomník vznikl za dob NDR, takže připomínat se směli jen komunističtí vězni. Zajímavou skutečností je, že zde byli vězněni studenti českých vysokých škol, pozatýkaní v souvislosti s protinacistickými protesty a se smrtí Jana Opletala a nebylo jich zrovna málo, na 1600. Některé později propustili, ale stejně se jednalo o něco nebývalého v civilizované Evropě, však se také 17. listopadu slaví den studentstva. Vstupné je pochopitelně zdarma, asi by bylo trochu nemravné, kdyby zde Němci vybírali vstupné, ale v pokladně si lze zakoupit audioprůvodce a řadu výpravných publikací typu čeští studenti v táboře, homosexuálové v táboře, umění v táboře a podobně. V táborové kavárně jsem si dal skrovný oběd, opulentní by se mi zdál poněkud nevkusný. Původně byla v plánu prohlídka města, ale vzhledem k teplotám nad 30 stupňů jsme změnili plán a vyrazili jen ve dvou do Gemäldegalerie na obrazy starých mistrů. Jenže, než jsme se tam dostali dalo nám to docela zabrat, viz výše stesky na aplikaci; nejprve jsme bloudili po Unter den Linden, poté jsme jeli vyhlídkovým autobusem, zase se tam dva ošahávali a zase jsem měl pocit, že kvůli nám, aby se předvedli. Konečně jsme vystoupili u budovy, mimochodem zajímavé, Berlínské filharmonie, mohl jsem si zavzpomínat na mého oblíbence Karajana, však tam má také ulici a marně jsme se pokoušeli najít vchod do galerie. Vůbec to nebylo snadné, však jsme se ve vchodu srazili s jinou dvojicí, vypadající dost uštvaně. Také z tohoto důvodu se původně plánované dvě hodiny smrskly na hodinu jednu; proto nás nakonec z obrazárny vyháněli koštětem a ty, co včas neutekli tím koštětem i přetáhli. To matka, když někdo zdržuje v divadle po skončení představení, v klidu čeká, až se panstvu uráčí odejít. Při odchodu jsme zjistili, že jsme prvně hlavní vchod minuli a vešli bočním, čímž jsme nějaké ty cenné minutky ztratili. To je ta moderní architektura. Sbírka obrazů je jistě působivá, mají zde alespoň tucet Rembrantů, dále různé Rubense, Holanďany, Rafaely, Velazqueze, slavného Caravagiova Cupida, neméně slavnou Tizianovu Venuši, zajímavé anglické a francouzské malíře, ale u mne zůstává jedničkou Vermeer, mají ho tam hned ve dvou provedeních. Nevím jak to dělal, ale živost jeho obrazů je tak přesvědčivá, že zastíní vše ostatní. Zvláště peprné to bylo u obrazu jakéhosi slavného Holanďana, za jehož obrazy se platilo několikanásobně více než za Vermeera, ve své době, pochopitelně, dnes se to otočilo. Zobrazil podobný motiv jako Vermeer, ženu vážící perly, ale provedení se Vermeerovi ani na tři světelné roky nepřiblížilo. Na závěr jsme si prohlédli autentickou kopii Boticelliho Venuše přímo z jeho dílny a jeden jeho vynikající obraz, skutečně znamenitě provedený. Následovala prohlídka Postupimského náměstí s okolím, prohlédli jsme si zbytek berlínské zdi, pozoruhodného počinu druhé poloviny 20. století, odporně polepený žvýkačkami, na něž si některá čuňata sáhla, mimochodem, kdekoli si lze v Berlíně koupit jako upomínku kousek berlínské zdi, prý pravý, dále jsme obdivovali stánek s černoškou nabízející pravou černošskou kuchyni a také jsme navštívili novodobé centrum. Představ si, můj milý deníčku, okrouhlé náměstíčko obklopené vysokánskými budovami kol dokola, přičemž na střechy těchto budov je položena obrovitánská kovová obruč a na tuto obruč je nasazen jakýsi rozevřený deštník ve tvaru střechy, či snad spíše naopak a k dovršení všeho rukojeť olbřímího deštníku volně trčí do prostoru. Na výpletu deštníku jsou našity podélné plachty, patrně zatahovací podle potřeby. No, to jsem tedy čubrněl. Následovala večeře v místní hospodě s německou kuchyní. A protože německá kuchyně je v Berlíně určena výhradně pro zahraniční výletníky, ceny v ní byly značně nadsazené. Z nedostatku lepších nápadů jsem si dal vídeňský řízek, ale při placení jsem musel zavřít oči a zacpat si uši. Vyšel mne totiž na nějakých 750 KČ. Ano, ano, můj milý deníčku, nemáš vlčí mlhu, skutečně šlo o nejdražší jídlo v mém životě. A šlo také o největší kulinářský zážitek v životě? Kdeže, řízek byl sice dobrý, ale pravý vídeňský, neboť ve Vídni, byl rozhodně chutnější, navíc byl s petrželkovými bramborami a nikoliv s bramborovým salátem na německý způsob, tedy na kyselo s okurkou. Konec konců, Berlín není ve Střední Evropě, tak co mohu od kuchyně očekávat. A ve Vídni stál řízek polovic. Ale nešť. Po večeři jsme ještě stihli prohlídku stanice U-bahnu Zoologická zahrada, kde se odehrával a taktéž natáčel Petrův oblíbený příběh My děti ze stanice Zoo, no komunisti ho milovali. A světe div se, skutečně jsme tam nějaké narkomany viděli a nějací dva tuláci se tam dokonce líbali. Také jsme obdivovali výroční kostel jednoho z Hohencolernů. Představ si, můj milý deníčku, polozbořenou kostelní věž se zbytkem lodi, na zbytcích zdí a stropů ošoupané, ale náročné mozaiky oslavující život skvělého císaře a k ní přistrčenou moderní krychli, postavenou z luxferů. Pravda, luxfery to v pravém slova smyslu asi nejsou, ale vzhled je podobný. Navštívili jsme též místní tržiště, hledali jsme tam vodotrysk, jež tam měl podle map.cz být. Ten jsme nenašli, zato jsem tam našel magnetku s líbačkou Brežněva s Honeckerem. Už jsem si myslel, že jde o zvláštnost východního Berlína, ale ne, mají je i v západním, ale je jich tam alespoň méně. Kolem stanice U-bahnu chválené na české wikipedii jsme dorazili do čtvrti gay clubů. Byl pátek večer, všude spousty lidí, ty nejoblíbenější podniky praskali ve švech, jenže, zájem byl jen o mladé, nás si nikdo nevšímal a navíc se připozdívalo, tak jsme s Petrem šli spát. Naši dva kamarádi zůstali, ten jeden až do rána, pak netrefil do hotelu, usnul na lavičce, kde ho budili strážníci. My jsme chytili předposlední metro, přitom se sluší poznamenat, že nejbližší stanice měla kopuli osazenou barevnými světelnými obručemi vyjadřujícími duhovou vlajku. Také jsme obdivovali tamní obchůdek s bytovými dekoracemi, žel zavřený, takže jsme si žádnou z těch krásných věciček nemohli koupit. Největší úspěch měli sošky z umělého kamene ve tvaru mořských nikoli panen, ale panáků. O Němcích se říká, že nemají vkus a něco na tom bude. My se do hotelu dostali bez větších potíží, ale od stanice S-bahnu jsme museli jít pěšky, tramvaje už nejezdili. Ale byl to jenom kousek, jak už víme. Další den ráno jsme nakupili v místní samoobsluze Rewe, já tam koupil enderácké pivo značky Kosmonaut, sice ne moc dobré, ale zato vtipné. Po snídani jsme uklidili zavazadla do auta, čtvrť vypadala slušně, tak jsme doufali, že o ně nepřijdeme, a vydali se na prohlídku města. Opět jsme navštívili Alexanderplatz, tentokráte ve dne, vyfotil jsem tamní vodotrysk, televizní věž i hodiny a pokračovali jsme kolem radnice a zázračně dochovaného mariánského kostela s pozoruhodnými gotickými freskami Tanec smrti. Malby jsou už hodně sešlé, ale dosud je patrno, že byly tvořeny průvodem tančících postav, vždy jeden živý člověk střídaný kostlivcem. Působivé. Věž tohoto kostela sloužila jako maják pro bombardéry, proto byla ušetřena a spolu s ní i samotný kostel. Před kostelem je Neptunova kašna, snad také původní, ale přenesená od zničeného a nedávno znovu postaveného zámku. Dalším bodem programu byl velký památník Marxe a Engelse, ten se žel opravuje; snad oprava není jen eufemismem pro zrušení. Památník jsme alespoň zahlédli z dálky. Dalším bodem programu byl muzejní ostrov, zapsaný na seznamu památek Uneska. Když ostrov, tak se musí přejít voda, pochopitelně. Vedle mostu přes Sprévu postavili Enderáci panelák s podloubím. Ano ano, můj milý deníčku, jedná se o prostý panelový dům, jen má v přízemí zvláštní obloukovité panely vytvářející podloubí. Hned za mostem se nacházel Palác republiky, odkud se vysílala legendární estráda Ein Kessel Buntes. Po roce 1990 byl ze slepé nenávisti zbourán, za trapnou výmluvu posloužil azbest. Dnes zde stojí jiná moderní budova, ale uliční fasáda imituje původní barokní zámek, zničený za 2. světové války, což je vyloženě trapné. Jinak je muzejní ostrov pěkný, klasicistní budovy působivé, kolonáda dosud nese stopy kulek, tudíž je zřejmě původní, na rozdíl od berlínského dómu, jež byl znovu postaven, snad ještě za dob NDR. Dóm je působivý, připomíná podobnou stavbu v Budapešti, ale na italské zázraky architektury pochopitelně nemá. Nejvtipnější jsou nakonec přezdobené honosné rakve Hohencolernů, už už jsem čekal, až některá z kostřiček vyskočí z rakve a předvede pořádný Tanec smrti. Prohlídka pokračovala procházkou výkladní skříní bývalé NDR, třídou Unter den Linden. Ta je obklopena řadou kulis, postavených v historizujícím slohu po druhé světové válce. Pravda, dochoval se tam nějaký modernistický hotel, ale jenom omylem. Jak se člověk blíží k hranici se západním Berlínem, přibývá moderních budov a obchodů s upomínkovými předměty, vše je vhodně završeno sovětských, totiž ruským velvyslanectvím. Slavná a výletníky obležená Braniborská brána se nacházela v zemi nikoho – ještě v NDR, ale už za zdí. Před ní zrovna trdlovali asi čtyři šašci, bojující za práva snědených zvířat. Další zastávkou byl slavný Památník holokaustu. Totiž, kdekdo zde na iboys má od něho fotografii. Je tomu tak proto, že kousek od něho přes ulici se nachází zvláště ošklivý památník homosexuality, ale všem těm teploušům, co se na něj povinně jezdí dívat, se nakonec lepší líbí památník holokaustu, zřejmě je fotogeničtější. My jsme to ovšem netušili, takže jsme homoušký pomník opominuli. Památník holokaustu je celkem zajímavý, mám dojem, že vznikl tak, že rozemleté kosti spálených obětí byly přimíchány do betonových kvádrů pravidelně rozmístěných na volném prostranství. Vzhledem ke skutečnosti, že od Braniborské brány byl vidět vítězný sloup, napadlo mne se k němu podívat. Žel jediná schůdná cesta, jak se k němu dostat, je pěšky. A tak jsme šli a šli, podél nekonečného živého plotu, a sloup se zdál stále stejně daleko. Cestou jsme minuli monumentální pomník Rudé armády, v západním Berlíně, prosím pěkně. A zase jsme šli a šli, cestou jsme míjeli opuštěné elektroběžky, jenže skupinka mladíků nás utvrdila v přesvědčení, že stáhnout a zprovoznit příslušnou aplikaci, jež by nám umožnila koloběžku zapůjčit, není jen tak a dříve, než by se nám to podařilo, tam přeci jen dojdeme. A skutečně, nakonec jsme dorazili ke kruhovému objezdu se sloupem uprostřed, k němuž se dá dostat podchodem. Samotný sloup vyrůstá z kruhové kolonády, je dutý, uvnitř je schodiště zakončené vyhlídkou a nad vyhlídkou, na samotné špici se skví pozlacená socha Vítězství. Je to celé dosti působivé, z vyhlídky je kruhový výhled na placatý Berlín, jehož nadmořská výška, mimochodem, není ani 50 m. Ještě nás čekal turistický pochod k metru a pak už jen návrat k hotelu, drobný nákup v samoobsluze a odjezd z Berlína. Na zpáteční cestě jsem se nevyhnul řízení auta, když jsem vytáhl řidičské rukavice, měli u VDZ docela úspěch. Šlo to celkem dobře, jelo se po dálnici.
Musím se pochlubit, jednou se mi také podařilo zvítězit nad vlaky. Řekl jsem si, že pojedu z Prahy až v 7.35 a co se nestalo. Vlak v 6.35 měl 40 minut zpoždění, takže dojel jen chvíli před námi. Tak to se opravdu povedlo. Byli jsme s Petrem v Chebu na Valdštejnských slavnostech. Viděli jsme kousek rytířského turnaje. Přišel mi docela zajímavý, žel Petra nudil, navíc těch pár falešných rytířů dohromady vážilo více než statný brachiosaurus. Dále jsme si dali řemeslnou zmrzlinu, chutnou, prodávanou snad otcem se synem, dvě příchutě za 121 KČ, navíc jsem dostal hlavně sorbet, ač ten jsem chtěl jen jako doplněk k poctivé smetanové zmrzlině. Dále jsme viděli kousek šermířské školy; trapná taškařice pro malé děti. Největší úspěch měla nakonec retro cukrárna s retro zákusky a s retro cenami. Také se grilovalo, Petr nadělal špízy, myslím, že se povedlo. Otce ale dost vyčerpalo.
Tak fyzioterapeut mne uklidnil, záda bolí od svalů a to samo časem zmizí. Ještě to nezmizela, ale je to podstatně lepší.