to jsem tedy dopadl, to ti povím. Jel jsem do Prahy zalévat květiny, neboť Petr je s rodiči a dětmi na Vranovské přehradě. Naplánoval jsem si to znamenitě. Do Prahy jsem přijel ve středu s tím, že si ve čtvrtek beru dovolenou, což mělo dvě výhody; dvakrát jsem se minul s Michalou, neboť ve středu měla dovolenou ona a ve čtvrtek já. Vše se vyvíjelo znamenitě, dokud jsem neměl nasednout do přípojného vlaku směr Zahradní město. Jedou totiž vlaky dva, oba ze stejného nástupiště, oba dva ve 31, oba dva na stejné trase, jeden přes Prahu Vršovice, druhý do Prahy Vysočany, navíc ještě donedávna to bývalo tak, že vlak přijel od Vršovic a pokračoval z hlavního nádraží v opačném směru. Ten do Vysočan přijel dříve a já omylem nastoupil do něj, neboť ten druhý ještě nebyl vypsaný na tabuli. Omyl jsem pochopil až v okamžiku, kdy se vlak rozjel špatným směrem a to už bylo pozdě, musel jsem jako trubka jet do Vysočan, kde jsem přesedl na autobus 195 a plahočil se na Zahradní město. Zpoždění 20 minut. Zalil jsem kytky, něco malého zhltnul k večeři a šel spát. Další den jsem nejprve utřel prach, vyhodil shnilé ovoce, chvíli se opaloval a vyrazil do Prahy s tím, že pojedu v 18.35 do Plzně, abych dojel pohodlně ve 20.00. Chtěl jsem si mimo jiné koupit CD s anglickými písněmi Jany Kratochvílové, jež jsem kdysi viděl v obchodu Radioservisu. Už ho tam neměli a bezzubý pracovník věděl starou belu. Koupil jsem jiné, nějaké zajímavé písničky tam jsou. Ještě jsem se znovu vrátil na Zahradní město, pojal jsem podezření, že jsem původně zalil květiny málo, vzhledem k očekávaným vedrům. Mimochodem, červenec byl opravdu chladný, jerlíny kvetou teprve teď. Dal jsem si malou svačinku a vyrazil na nádraží. Od Ostravy přijelo pendolíno, já vlezu do příslušného vagónu, už už si sedám na místenku, když tu zahlaholí palubní rozhlas, že vlak jízdu mimořádně končí v Praze, neboť mezi Zadní Třebaní a Berounem spadla trolej na ředitele drah a že si máme trhnout dřevěnou protézou, lépe řečeno, že trať nebude v dohledné době v provozu a že máme jet prvním osobním vlakem do Řevnic, odtud autobusem do Berouna a z Berouna prvním vhodným spojem do Plzně a odtud pěšky dál do Chebu nebo Klatov. Po chvíli zmateného pobíhání jsem dospěl k názoru, že zůstanu v Praze ještě jednu noc a pojedu až ráno. Dorazil jsem k Petrovi, dal si k večeři nějaký sýr krátce před projitím a chtěl dát talíř do myčky, kde na mne čekalo další překvapení. Než Petr odjel, nespustil myčku, takže veškeré zbytky jídel bujně porostly plísněmi, talíře byly skvrnité různě zbarvenými koloniemi, jež na nich vytvářeli souvislý kožovitý povlak, cáry pavučinovitého podhoubí visely od příborové zásuvky až dolů, na všem byly černé tečky, snad konidie, no pořádný hnus. Trvalo mi tři čtvrtě hodiny, než jsem jak nádobí, tak myčku dostal z nejhoršího; něco jsem spláchl do odpadu, něco do záchodu a myčku zapnul. Snad se nádobí alespoň trochu sterilizovalo. No a ráno? Jasně, pořád to ještě nejezdí, takže jsem se Řevnicím a autobusu nevyhnul. Sedím právě v mnichovském expresu, jež ale začínal v Berouně. Zpoždění čistého času hodina, ale zpožděnku mi nikdo nedal, neboť vlak přeci jel na čas, moje chyba, že jsem se do Berouna nestihl včas dopravit a také zrušení jízdenky z večera předešlého dne neklaplo, ač v pokladně otráveně tvrdili, že to musí jít zrušit a proč se na takovou hloupost ptám.
Petr byl zase ve Fr.L. Nakonec uznal, že šmýkat někam s otcem už nemá cenu, ale alespoň se uvolil dotáhnout ho na zahradu, že budeme grilovat. Otcův gril je malý, ale šikovný, jakž takž jsme opekly bavorské klobásky z Lidlu, sýr halumi a hermelín. Otec by asi více ocenil masové špízy a hlavně kdyby mohl grilovat s vnoučaty, ale i tak vypadal spokojeně. Jen bychom potřebovali nějaký pořádný stůl. Také jsme navštívili s Petrem a matkou pohřebiště lidu popelnicových polí a Žirovický rybník; ten je pěkně špinavý, koupat se v něm opravdu nedá. Je tam ještě jeden rybník, na břehu jsem našel rozrazil štítkovitý a nějaký úpor, snad spíše trojmužný a také ostřici českou. Byli jsme hned dvakrát na Jesenici, poprvé mne tam kousla muchnička, podruhé jsem viděl úspěch muže v modrém tričku s postavou M. Švandrlíka, co ulovil asi nejlepší dostupný objekt.
Také se mi po dlouhé době zdál divoký sen.