léto úspěšně pokračuje, všichni naříkají, jaká je nehorázná zima, já ovšem ne, neboť přílišné vedro nemám rád. Ale je pravda, že už řadu let takhle chladné léto nebylo, já si však dobře pamatuji, jaký byl pro nás děti svátek, když jsme se mohli koupat na přehradě. A také že ano, měření v Klementinu ukázala, že červenec byl průměrný, ale zato byl nejchladnější za posledních 13 let, přičemž od roku 1953 do roku 1990 měl červenec pouze dvakrát průměrnou teplotu vyšší než ten letošní, a to v roce 1976 a 1983, a dvakrát, v roce 1967 a 1982, měl stejnou. I v osmdesátých letech 20. století byly některé července skutečně studené. Celostátně byl výsledek podobný, ač ne tak zřetelný. Jednu vadu to celé má, rodiče nedokáží pochopit, že v našem panelákovém bytě jsou velmi důležité vnější žaluzie; chystá se totiž oprava našeho paneláku. Strhnou staré zateplení, otlučou kamínky z fasády, vymění okna u sklepení, otlučou lodžie a dají všechno nové včetně dlaždiček na lodžiích. Jde tedy o skvělou příležitost, jak dodělat k oknům vnější žaluzie. Když je ale v létě zima, těžko se to našim vysvětluje. Váže se k tomu ještě jedna příhoda. Člověk z vybrané stavební společnosti, jež bude nasmlouvané práce provádět, doporučil nájemníkům snížit zálohy na topení, že protopí mnohem méně než dříve. Nikdo mu neuvěřil a všichni se rozhodli vyčkat, až po zimě. Není totiž nic příjemnějšího, než po topné sezóně neplánovaně vytáhnout z klobouku 30 tisíc. Byl jsem pár dní v Libhošti, byl tam i Petr s dětmi. Jel jsem z Plzně přímo do Svinova, Petr přistupoval v Praze, ve Svinově jsme se jenom otočili a jeli zpět do Studénky vlakem, jež jede do Mošnova a tam se předělá na vlak do Kopřivnice. Popravdě docela šikovné a prý vlaku o 20 procent narostla obsazenost. Ve Studénce přesně před příjezdem vlaku odjíždí nepřípojný autobus, takže pro nás musel dojet Petrův tatínek autem. Koupací jezírko Petrových rodičů je v současnosti v opravě a tedy mimo provoz, jelo se proto na výlet na rozhlednu na Bílé hoře. Rozhledna je pěkná, možná by z ní bylo vidět do daleka, ale pro stálé deště byl výhled všelijaký. Sotva jsem dohlédl do Ostravy a z mraků jen tak tak vykukoval Radhošť. Jindy je ovšem výhled kruhový. Poté jsme se vydali do chválené hospody v Kopřivnici. Dali jsme si picu a to mne podrž, můj milý deníčku, přivezl nám ji robot. Vypadá trochu jako velký robotický vysavač s vysokým policovým nástavcem, zepředu má velkou obrazovku s animovanýma očima a s výčnělky ve tvaru kočičích uší, zezadu má cosi jako kočičí ocas a mluví ženským hlasem hlášky typu už se to veze a odeberte si prosím jídlo. No byli jsme z toho všichni úplně paf. V práci už to ale znali a matka už o tom také četla. I tak jsem s tím měl velký úspěch. Také jsme navštívili pěkné koupaliště ve Frenštátu pod Radhoštěm, voda byla překvapivě teplá, vzduch jen tak tak, aby člověku nebyla hned zima a obsluha koupaliště byla pěkně naštvaná, neboť výdělky jsou letos bídné. A abychom se dostali v Libhošti na pouť, museli jsme trefit díru mezi dešťovými přeháňkami.
V jedné z knihobudek jsme vyhrabali jakési Zrzounkovy pohádky, útlou knížečku z první republiky. Autorem byla zajímavá postava meziválečné prózy, o níž se ve škole nemluví, a sice Vláďa Zíka. Psal především knížky pro mládež, často s fantastickými motivy, tenkrát se tomu neříkalo sci-fi, ale fantasmagorie, poněkud naivní a po válce byl obviněn z kolaborace s Nacisty. Nějak se z toho vylhal, ale psaní pověsil na hřebík a odstěhoval se do Žatce, kde zemřel v krásném roce 1971. Jinak byl velice nadaný, knížky chrlil jak na běžícím pásu, dnes je většina z nich značně nedostupná. Pohádky jsou skutečně poněkud hloupoučké, snad napoví několik názvů: O tatínkově rendlíku a bandasce, Ježíšek a řidič Jirka, O nemocné holčičce. Kniha pochází z roku 1933 a doznívající hospodářská krize je znát z každé stránky. Všude cení zuby hlad a bída, hladové dny se vlekou jako chromí žebráci, všude samí nezaměstnaní, ale vždy vše nějakým zázrakem dobře dopadne a najdou se dobří lidé, kteří pomohou a dají práci a když ani ti nepomohou, tak pomůže alespoň Ježíšek, malý chlapec s vědoucím pohledem. Autor se občas blýskne barvitým přirovnáním či neotřelým nápadem, vše je hladce napsané a konec konců jde o zajímavé svědectví doby.
Tuhle se v Plzni opravovala křižovatka U Jána, nejezdily přes ni tramvaje a trolejbus č. 13 jezdil příhodným odklonem přes hlavní nádraží. Tuhle přijdu v pondělí ráno na zastávku hlavní nádraží, koukám na elektronickou ceduli, tam je napsáno, že trolejbus 13 jede za dvě minuty, tak čekám, nejelo nic, ale objevil se povzbudivý údaj, že trolejbus č. 13 jede za 15 minut. Na obrazovce také úporně svítila nabídka výlukového autobusu 1/2, a ten také nejel a nejel. U zastávky stále visel papír s upozorněním na objízdnou trasu trolejbusu 13. Když další trolejbus nejel, konečně mi došlo, že je něco špatně a šel jsem na tramvaj. A vida, křižovatka už byla opravena, tramvaje i třináctka jezdily jako vždy, jen se PMDP neobtěžoval tuto nepodstatnou událost někomu oznámit. Ani na jejich stránkách oznámení nebylo, už jsem si všiml, že ti zmetci sice oznamují výluky, ale nikdy jejich ukončení, což je ovšemže stejně důležité. Ztratil jsem půl hodiny z pracovní doby a byl řádně naštvaný. A nebyl jsem sám. V sauně byl můj oblíbený mladý muž, dorazili jsme téměř současně, takže jsme se hodně potkávali. Hezké. Tedy alespoň pro mne. A už jsem zapomněl, jak je Komando vtipné.