Voda ve sprše šuměla naplno, pára se zvedala až ke stropu. Zůstali jsme v šatnách jako poslední — já a Matyáš. Trénink byl tvrdý, florbal nás vyždímal do posledního dechu. Ale stejně jsme zůstali. Nikdo nemusel nic říkat.
Matyáš si beze slov klekl za mě. Otočil mě zády, roztáhl mi nohy a bez váhání mi rozevřel půlky. Cítil jsem, jak se mi na zadku usadil jeho dech — horký a krátký. Pak jsem ucítil, jak mě olízl.
Jazyk mu zajel rovnou do díry. Mokře, hluboko. Držel mě pevně, lízal mě jako posedlý, občas zasténal, když se dostal dál. Jazykem mi přirážel, pracoval celou pusou, jako by mě chtěl zmapovat zevnitř. Slintal mi mezi půlky, vdechoval vůni potu a páry, hekání mu dunělo v hrudi.
„Takhle tě chci. Takhle přesně…“
Pak se zvedl, jeho péro už bylo tvrdé, napjaté, červené na špičce. Chytil mě za boky, nasměroval se a pomalu zatlačil.
Zajel do mě celý. Plynule, nadoraz.
Přirážel tvrdě, ale soustředěně. Byl jako stroj. Boky mu pracovaly v rytmu, péro klouzalo hluboko dovnitř a zpět, po celé délce. Každý náraz šel zespoda, s těžištěm v bedrech. Opíral se mi o záda, voda mu stékala po krku a ramenou.
„Jseš těsnej jak prase… úplně mě drtíš…“
Zatáhl mě za vlasy, přirazil ještě silněji, a pak náhle zastavil. Sedl si na dlažbu pod sprchu, záda opřel o zeď.
„Nasedni. Chci tě na sobě.“
Bez řečí jsem si na něj sedl. Pomalu jsem ho do sebe bral. Cítil jsem každý milimetr, jak se ve mně ztrácí. Když jsem dosedl až na doraz, on zaklonil hlavu, zavřel oči a zasyčel mezi zuby.
Jel jsem ho v sedě. Nahoru, dolů. Pak do stran, vlnil jsem boky, jeho ruce mi svíraly zadek, přirážel mi naproti. Třel se o mě zespoda, tlačil mi proti prostatě, dýchal přerývaně.
„Jo… jo… vydrž… už…“
Cuknul sebou a začal se ve mně dělat. První výstřik hluboko, pak další. Péro mu v mně cukalo, celé tělo měl v křeči. Nechal mě na sobě dosednutého, jen mi držel boky a dýchal.
„Ještě jednou,“ zavrčel po chvíli.
Otočil mě zpátky, přirazil zezadu, péro už klouzalo vlastním semenem. Druhé kolo. Rychlejší, tvrdší. Tělo mu pracovalo v přesném tempu, jako při sprintu. Přirážel bez milosti, rychle, až to mlaskalo o mokrou kůži.
A pak — klapnutí dveří.
„No do prdele, co to má bejt?!“
V otvoru stál školník. Mastná patka, montérky, klíče u pasu a oči jako tenisáky.
Matyáš mi držel boky a byl pořád ve mně. A přesně v tom momentu, kdy se školník zjevil, mu v těle explodovala poslední vlna. Přirazil naposledy, zasténal a udělal se znovu. Tvrdě. Hluboko. Do mě.
Nikdo se nehýbal. Voda tekla. Školník zíral.
Pak zabouchl dveře a jen z dálky zakřičel:
„Máte pět minut, nebo to jdu řešit s vedením!“
Zůstali jsme pod sprchou, oba zadýchaní, propocení, napůl hotoví, napůl vysmátí.
„Jo,“ řekl Matyáš tiše. „Tohle byl asi hattrick.“