Dorazili jsme do chaty v Skagadølsdalen, údolí mezi štíty Hurrungane, už za tmy. Byla to ta stará dřevěná nouzovka kousek pod Turtagrø, v mapě značená jako otevřený bivak pro horolezce. Dveře byly pootevřené, světlo z petrolejky uvnitř vrhalo stíny na vlhké dřevo. Uvnitř už bylo šest lidí ... skupina Poláků a dva Švédi, který jsme míjeli při výstupu. Všichni už byli zabalení ve spacácích, unavení, zticha. V chatě byly tři palandy, šest lůžek, a volný zůstal jen jeden spodní rošt a jeden vršek ... oba v různých rozích. Matyáš se na mě podíval, kývnul směrem ke spodní posteli a suše řekl: „Berem to spolu. Je tam víc místa.“ Ani jsem nezaváhal. Beze slova jsme hodili věci pod postel, svlékli vrstvy, vklouzli pod jednu deku a těsně vedle sebe. Už tehdy jsem cítil, že ta noc nebude jen o regeneraci.
Byla hluboká noc, vzduch v chatě voněl potem, dřevem a špinavým vybavením. Šest dalších lezců spalo, roztažení v postelích, zabalení ve spacácích. Byli jsme v nejnižší palandě. Já na boku, otočený ke stěně. Matyáš za mnou, jeho stehno vklíněné mezi moje, dech pravidelný.
Nebo aspoň vypadal.
Cítil jsem ho dřív, než cokoliv udělal.
Tlak jeho tvrdého péra zezadu, přes boxerky.
Jeho ruka, jak mi přejela po břiše.
A pak tichý hlas u ucha:
„Vzbuď se. Nemůžu to vydržet… chci tě.“
Nestihl jsem ani reagovat. Stáhl mi spodky pod zadek, jen tolik, kolik bylo potřeba. Přejel mi mezi půlkami, naslinil si prsty, přejel znova ... a už mě měl.
Těsně. Přesně. Nadoraz.
Narval mi ho tam na jeden tah, až mi vyletěl dech z plic.
Zakryl mi pusu, pevně, ale ne tvrdě. Jen aby tlumil zvuky.
A začal mě šukat. Pomalý přírazy, ale brutálně hluboký. Cítil jsem každej centimetr. Péro měl tvrdý jak skála. Tlačil se do mě jako zvíře, ale kontrolovaně. Skřípání postele pod náma bylo minimální ... ale vibrace jsem cítil až v zubech.
„Kurva…“ šeptal. „Tak dobře tě tě šuká. Těsnej jak kráva. Ty vole.“
Držel mě jednou rukou za bok, druhou mi přitisknutou k puse. Šel si pro to. Každej pohyb byl přesnej. Břicho mi naráželo o matraci, byl jsem napnutej, ale nezvedl jsem hlas. Tělo mi dřelo o deku, a stejně jsem se třel o ni znovu, tvrdě, napnutý jako struna.
„Jestli budeš vrnět ještě jednou, tak se vystříkám dřív než chci,“ zavrčel mi do krku.
Jel dál. Rytmus tvrdnul. Začal mi narážet do zadku tak hluboko, že mi cukalo stehno. Celý tělo se mi chvělo.
Byl to ten druh mrdání, co cítíš ještě druhej den.
Svaly mu kmitaly, slyšel jsem, jak potlačuje dech, jak to drží na uzdě. „Drž… jsem blízko…“
Zatnul zuby. Zabořil se do mě naposled, až mi vyrazilo dech — a pak přišel ten výstřik. Dlouhej, teplej, hluboko ve mně. Třásl se. Stiskl mě. A zůstal tam.
A já? Udělal jsem se do matrace v tu stejnou chvíli. Mokro. Teplo. Pulzující klín, mokrý stehno, stisknutý zuby do polštáře.
Zůstali jsme tak. V tichu. Napojení. Kámoši, co se zrovna brutálně udělali, a nikdo v místnosti o tom neměl tušení.