Je půlka července 2025 a při pohledu do kalendáře mi je poněkud horko. Za měsíc mi bude 45. Já ještě nechci patřit do starého železa. Spíš cítím, že jde na mě druhá míza. Chci opět dělat věci, kterým jsem se věnoval ve svém rodišti před Covidem, když jsem byl ještě singl (a samozřejmě mladší). Chci zase zpívat, možná blbnout na amatérském jevišti, potkávat nové známé. Chci o sebe víc pečovat. A vím, že druhá míza sice možná působí směšně, vlastně je to převlečená krize středního věku, rozhodně je to ale lepší vyhlídka než případný první infarkt.
Nepatřím mezi lidi, kteří by si z dětství odnesli zdravé sebevědomí. Tuhle část mého duševního rozvoje buď rodiče zanedbali, nebo jsem na to neměl buňky. Nu což, co se nepovedlo v dětství, postupně nyní doháním. Povedlo se mi to do té míry, že dokážu většinou vydržet sám se sebou. Ba co víc, jsem dokonce hrdý na pár věcí, co se mi povedly. Ale pořád je hodně výzev. Pořád chci pracovat na postavě tak, abych si na „něj“ i nadále ve sprše viděl a aby to byl obstojný pohled. Protože mi vadí, když jinak hezký chlap má panděro, které mu to znemožňuje. A co nemám rád u jiných, nemohu strpět ani u sebe. Chci si své odmakat v práci. A v neposlední řadě chci být dobrým partnerem. I když je to se mnou občas těžké a ztrácím nervy rychleji než vlasy na hlavě.
Ty největší boje často svádíme sami se sebou, říká klasik. A musím říct, sedí to na mě dokonale. Mnohokrát se mi už stalo, že jsem šel z práce pěšky domů, přišel jsem akorát tak na odpolední svačinu, jenže jsem měl takový hlad, že jsem vyjedl ledničku a navrch ještě spižírnu se sladkostmi. Místo toho abych se nejprve napil a začal zeleninou, což by ve finále znamenalo, že se najím zdravěji. Ani srovnávání s jinými borci (a že jich nejen tady je, což myslím obdivně) mi nesvědčí. Rovněž prokrastinace a celé hodiny trávené na chatu zde a na sociálních sítích nepomáhají. Bude to chtít systém, jak toto aspoň částečně odbourat. O tom ale třeba až v příštím článku.
A přitom vidím, že cesta z krize existuje, ba dokonce že může být zábavná. Když si o samotě v otevřené krajině pustím písničku, která mě okamžitě přiměje začít ji zpívat nebo dokonce tančit, mám hned pocit, že jsem omládl tak o patnáct let. Vlastně s tím vědomím, že tehdy jsem na postavě nemakal a dnes ano. Vypadá to, že i nějaký ten amatérský sbor se v Praze najde. Pomalu se odvažuju hledat kamarády. Na budoucnost se těším.
A rozloučím se se slovní hříčkou. Za pět let už to nebude „-cet“, nýbrž „-sát“. „Sát“ se anglicky řekne „suck“, což má ještě několik dalších významů, mezi jinými i „stát za hovno“. Tedy: I hope it won’t suck when I’m fifty.