tuhle byl zase jednou pátek, dokonce nebylo ani třináctého a já měl ukázkový den blbec. Začalo to v práci, kde se mi zatřásla ruka a vypadla mi z ní zkumavka a vylila se. Škoda alespoň padesát tisíc. Už dopoledne mne někteří škarohlídi strašili, že je v Praze velký výpadek elektrického proudu a že nejezdí nic, metro, tramvaje, výtahy, vlaky atd. Naštěstí nějaký ministr Fialovy vlády celý národ ubezpečil, že se nic vážného nestalo, že výpadek trval pouhé dvě hodiny a že žádné skutečné potíže nenastaly, neboť on sám nemusel být vyprošťován z výtahu, takže si ta stovka uvízlých nemá na co stěžovat. No nic. Vlaky na Plzeň víceméně jezdily, neboť výpadek byl v Praze hlavně na pravém břehu Vltavy. Přesto jsem sledoval odjezdové tabule na internetu, vlak nehlásil nic podezřelého. Přijedu na nádraží a ejhle, zpoždění 30 minut. Šel jsem tedy na nástupiště, kde jsem si všiml čtveřice romských? mladíků, dva z nich byli svlečeni do půl těla, odhadoval jsem, že se pokoušeli doběhnout rychlík na poslední chvíli a nakonec zjistili, že rychlík ještě nedorazil. I začal jsem poklidně cvičit taj-či, přičemž jsem si všiml, že dva z již zmíněných mladíků se začali z bujnosti mládí prát. Moje zkušenost říká, že v takovém případě je nejlepší nechat rváče, až se sami unaví a zasahovat jen v případě, že dojde na nože nebo to jinak zavání průšvihem. Nicméně na nádraží je ochranka a ta celkem pochopitelně zasáhla. Mládenci se vztekali, ale celkem jim to moc platné nebylo. Jak tak poklidně cvičím, objevila se přede mnou skupina konkurenčních strážců pořádku a že prý si na mne někdo stěžoval, že mnou se cítí ohrožen a že mám cvičení zanechat. Vzhledem k tomu, že bylo nad slunce jasnější, že nikoho v nejmenším neohrožuji, cvičení jsem nezanechal. Začala válka nervů. Naštěstí se mne zastal jeden hodný chlap, jehož také rozčílilo, že jsem byl bezdůvodně napaden, ač kousek vedle se před chvílí prali jako koně. Dva, to už byla jasná přesila, takže ochranka posléze svého snažení zanechala a odtáhla s nepořízenou. To ještě zdaleka nebyl konec. Sedl jsem si konečně do vlaku, jež byl kvůli výpadku zpožděn 30 minut, musel jsem vyhazovat nějakého cizince z místenky, naproti seděl páreček, zvláště ta ženská vypadala od pohledu na přes hubu. A také že ano. Zprvu se ovšem nic nedělo a když nic, tak myslím nic. Vzhledem k tomu, že v Plzni žádný výpadek nebyl, stáli jsme bez zdůvodnění ve stanici přes 20 minut. Tím jsem se dostával do nepříjemného postavení. Původně jsem chtěl stihnout autobus v 19.35, když jsme konečně vyjeli, vypadalo to, že nestihnu ani autobus ve 20.20 a budu muset hodinu a půl civět v Chebu na nádraží. Zatím jsem ale řešil hádku s těmi naproti. Šlo o to, že jsem si stáhl zástěnu, neboť mi svítilo slunce do očí, což mi nijak překvapivě vadilo. Paní se ovšem chtělo koukat z okna, takže jsme se až do Chebu přetahovali o nešťastnou zástěnu. Ti dva si totiž, jako mnoho jiných neuvědomili, že je velký rozdíl mezi tím, když něco chci a když to potřebuji, protože přeci, když něco chci, tak to vlastně potřebuji. Vždyť se ta ženská chovala jako malá rozmazlená fiflena. Jak jsme tak jeli, předstírala, že kouká z okna a upozorňovala toho svého na čápy, srnky a podobně. Bylo to vlastně docela zábavné. A myslím, že byla dost nemile překvapena, že jsem vydržel o zástěnu bojovat až do Chebu. Avšak nebylo to zadarmo, namožené svaly mne pobolívají ještě teď. Já však na rozdíl od té ženské neměl možnost volby, prostě jsem to potřeboval. Pravda, mohl jsem se pokusit o doprošování, ale to já nerad, nemluvě o tom, že takové doprošování zavání citovým vydíráním a kdyby paní řekla ne, byli bychom tam, kde předtím a já bych se před nimi ještě ponižoval. Příště musím jet první třídou, alespoň dokud nezalezou do děr všichni ti letní cestovatelé. Protože to už už vypadalo, že bychom mohli dojet včas a autobus by se dal stihnout, včas jsem se šel připravit k východu. Ale kdepak, že by třeba zpožděný vlak přijel na první nástupiště? Nasrat. Že by alespoň zastavil u východů? Ani nápad, přejel celé nástupiště až na druhý konec, aby mu to trvalo co nejdéle. Pak trvalo další půl minuty, než nás pustili z vagónů, zkrátka doběhl jsem na zastávku přesně ve 20.20 a autobus už tam nebyl. Byl tam ale podivný mladík, měl náušnice z kůstek (sic!) a zcela zjevně se též pokoušel chytit autobus do Fr.L. Nabídl se mi, že zavolá známému taxikáři a že můžeme jet spolu. Pochopitelně jsem po této nabídce skočil. Mezitím co jsme čekali, dali jsme se do řeči a příjemně jsme se pobavili o výstavě živí bezobratlí, on na ní byl v Praze, já v Chebu, například jak koušou tesaříci. Ubezpečoval mne, že roháči sice také koušou, ale od nich to moc nebolí. Ale už přijel taxík a tak se jelo. Dovezli mne až na sídliště a platil jsem 100 KČ, což považuji, vzhledem k situaci, že hotové terno. Tím jsem měl tento otřesný den konečně za sebou. Další den jsem na zahradě zjistil, že jahody málem uschly. Pokoušel jsem se je pořádně zalít, naštěstí otec si přijel na zahradu umýt auto a tak jsme vytáhli hadici, s tou to šlo o mnoho lépe, než šolichání konví. A vida, jen jsem jahody zalil, hned se ochladilo.
Tuhle jsem byl na senzuální holistické masáži za 5000 KČ. Říkal jsem si, co se asi skrývá za tímto honosným názvem a nebyl jsem zklamán. Senzuálního na masáži nebylo nic, pokud za senzuální nepovažujeme skutečnost, že mi ho před koncem masáže vyhonil. A holistické byly nanejvýše nahřáté oblázky, snad proto, že byly holé. Jinak byl masér oblečený a dotýkal se mne pouze rukama. Není to trochu málo, za ty prachy? Jasně, že je a přesně to jsem si myslel, jen jsem doufal, že masér bude také holý. Vlastně nahý.