Mám kamaráda o něco mladšího, než jsem já sám, se kterým řešíme různá témata. I témata intimní. A nikoliv, teď nemám na mysli intimní jako tělesné. Ono odhalit duši je vlastně mnohem intimnější než svléknout svršky a ukázat svou tělesnou nahotu. Ukázat duši takovou, jaká je, to je opravdu těžké. O to víc si toho kamaráda vážím. Vážím si té důvěry. A také jeho odvahy. Není to běžné.
Každopádně, jedním z témat, na které jsme narazili, je pocit promarněných let a lítostí nad tím, že s nimi nebylo naloženo dobře. Věřím, že tento pocit má občas každý. Jak stárneme, zrajeme, jdeme do let, vidíme události v jiném světle, než se nám zdály tehdy. Někdy bychom třeba rádi vzali zpět příkrá slova, kterými jsme od sebe někoho odehnali. Někdy bychom vzali rádi zpět fatálně špatné rozhodnutí, které nám zkazilo život. Někdy bychom třeba rádi řekli něco hezkého někomu, kdo už dnes není mezi živými a my mu nedávali dostatečně najevo, že si ho vážíme, že ho máme rádi. Možná i litujeme hodin prosezených na chatu, ukvapených sexuálních dobrodružství s lidmi, které jsme beztak dávno ztratili ze zřetele. Litujeme, že jsme nebyli věrní. Litujeme všeho, co jsme si nechali vůči sobě líbit.
Je to ničivý pocit. A přesto je v něm kus dobrého. Je to známka, že člověk zraje, mění se, je jiný než tehdy. Zatímco tehdy bylo jeho chování to nejlepší, jakého v dané chvíli byl schopen, dnes již zná způsob, jakým by daná situace mohla být řešena lépe. Vidí, že to k ničemu dobrému nevedlo. A může se měnit i vztah k sobě samotnému. Je zde prostor pro pokoru a sebeúctu.
V předchozím odstavci je zároveň i odpověď na to, proč to může být špatný pocit. Když člověk v dané chvíli řeší situaci tak, jak umí nejlépe, znamená to, že i špatné činy a reakce byly to nejlepší, čeho člověk v danou chvíli byl schopen. Výčitky zde nejsou na místě. Když vím, že mi neprospívá trávit hodiny na chatu, tak to teď nedělám, ale netrápím se, že jsem to dělal. Když se děsím starých sexuálních eskapád, jsem rád, že jsem zůstal ušetřen pohlavních chorob, a hlídám si chování, aby se neopakovalo.
Navíc, vzpomínky jsou ošemetné. Mohu sice litovat promarněných let, ale aspoň jsem získal zkušenosti. Mohu litovat, že byly životní fáze, kdy jsem nedokázal být věrný, ale byla to významná léta z jiného pohledu. Byla to léta, kdy jsem hrál s ochotníky a zpíval ve sboru, žil bohémským životem, i když na maloměstě. Mnoha lidem jsem tehdy rozdal radost jinak. Stálo to za to a jsem za to rád, třebaže součástí toho byly i okamžiky, na které hrdý nejsem.
A to je má opatrná rada a poselství, aby nás lítost nad starými událostmi nepohltila. Poučme se z minulosti, protože ta dává cenné lekce. Buďme rádi a vděčni za to hezké, co bylo, nebylo vše černobílé. Přijměme to špatné, co v minulosti bylo, a přijměme to bez výčitek. Buďme k ostatním pokornější, sebe mějme ve větší úctě a nedovolme sobě ani jiným špatné zacházení se svým tělem a duší. A zaměřme se na přítomnost. Žijme den, jako by byl poslední. A ne, neznamená to velkolepou party bez konce. Znamená to pečovat o tělo a dbát o životosprávu, aby těch let, která máme před sebou, bylo více, abychom si život prodloužili. Znamená to také dělat věci, které dávají v životě smysl, které nás naplňují. A třeba věci, kterými jsme pro společnost potřební a přínosní. Vím, že se říká, že na smrtelné posteli se nevzpomíná na práci, nýbrž na jiné příjemnější věci. Ale jsem přesvědčen, že naše poslední vzpomínky by měly být právě na něco, co dává smysl. A že takové budou, pokud ten smysl v životě najdeme.
Gratias ago pro inspiratione, Georgi.