ve čtvrtek byl na programu výstup na horu Teide. Ta je vysoká 3712 m n.m., je nejvyšším vrcholem nejen Kanárských ostrovů, ale dokonce celého Španělského království. Probíhá to asi takhle: Tři roky se člověk zoceluje lezením do vrchu a podobně, pak vstane ve dvě ráno, aby ve čtyři už byl na úpatí hory a začne výstup. Tak ne, takhle se to opravdu nedělá, kvůli tomu není třeba létat zrovna na Tenerife, takhle to dělají jenom blázni. Tam se to dělá takhle: člověk vstane na pohodu, bez větších zádrhelů dorazí kolem deváté ráno na poloprázdné parkoviště u dolní stanice lanovky ve výšce 2300 m n.m., přičemž po cestě ještě stihne obdivovat hadince teidské, chvíli se rozhlíží a poté se prokáže předem zakoupenou jízdenkou a už se jede. Lanovka člověka vyplivne v 3500 m n.m. a pokud má člověk dva měsíce dopředu zakoupené vstupenky, může se vyškrábat až na samý vrchol. Takhle to dělají rozumní lidé. Jediné, co do toho může hodit vidle je špatné počasí. Nebo hysterák. Cesta od moře byla zajímavá, kousek se jelo po dálnici, pak jsme začali stoupat, ale pěkně pozvolna, bez krkolomných zatáček, sukulentní buš vystřídalo pásmo lesů, tvořených především výhradně borovicí kanárskou, prý v něm roste řada zajímavých rostlin, například vstavačovitých, já si všiml jakéhosi zajímavého bíle kvetoucího keře. Později se vyjasnilo, že šlo o místní keřovitý mléč, jiný druh než v pohoří Anaga, a že jsem neviděl květy, nýbrž ochmýřené plody. Na parkovišti jsme bez potíží zaparkovali kolem deváté ráno, před nástupem lanovky jsme podlehli davové psychóze a namazali se krémem proti opalování, neboť proti veškerému nadání zde bylo úplně jasno, na rozdíl od letoviska u moře a vrchol Teide se krásně vypínal nad námi. Já se ještě zahalil do tenké větrovky a už se jelo. Lanovka nebyla úplně příjemná, ale nešť. Tentokráte jsem trochu vyšiloval, neboť jsem si dobře pamatoval, jak špatně jsem se cítil v Bystrém sedle v Tatrách, jak jsem sedlem prošel jen s velkým úsilím a to má jen nějakých 2300 m n.m. A tady jsme byli ve 3,5 km. A také že ano. Rychle jsem zjistil, že se velice snadno unavím a že sotva dýchám. Hu. S vypětím sil jsem se procházel, kolem sirných polí, na vyhlídku jsem se nedoplahočil, ale u stanice lanovky jsem viděl violku teidskou. Nakonec se mi začalo dělat vyloženě špatně a proto jsem zavelel směr vrchol. Vstupenka byla na čas od 11-13, ale strážce pustil nás i v 10.30, ovšem zapsal si nás z OP. Ajajaj. Takhle vyřízený jsem už dávno nebyl. Jakmile jsem udělal tři kroky, začal jsem lapat po dechu, motala se mi hlava a měl jsem bušení. Ale řekl jsem si, že se zkusím na vrchol vyškrabat. A tak jsem postupoval, krůček po krůčku, naštěstí jsem měl fotoaparát, tak jsem hodně fotografoval, aby nebylo tak nápadné, že už zase nemohu. Mám snímky krajiny, odolných rostlin, veleještěrky modroskvrnné, ano, i nějací živočichové zde žijí a až na samém vrcholu jsem viděl nějakou pestřenku. Mezitím mne spousta lidí předběhla, vesměs ale mladších. Vrchol se pomalu, ale jistě blížil. Když už jsem se plahočil cestičkou kolem kráteru, všiml jsem si fumarol, vydechujících sirné výpary. Ano, to jsem ještě potřeboval; tak jako tak nemohu dýchat a ještě do toho síra. Málo platné, korunu Himálaje opravdu nezískám. Na vrcholu jsem se pokusil s pomocí přiděleného MT natočit nějaká videa; nedopadla myslím úplně špatně, dokonce i nešťastné klopýtnutí působí věrohodně. Abys rozuměl, můj milý deníčku, byl mi na cestu přidělen chytrý MT, abych mohl ukazovat různé palubní vstupenky, jízdenky na lanovku a podobně. Kráter působil podivně uboze, připadal mi malý a po žhavé lávě ani památky. Výhled byl ovšem kruhový, byl vidět i oceán i pobřeží a kdyby místy nebyly mraky, byl by vidět ostrov celý. V dálce se v mlze ztrácel ostrov Gran Canaria, a do mlhy se nořil výběžek s pohořím Anaga. A také se potvrdilo, že z dálnice vrchol Teide asi opravdu vidět není. A že to není tím, že je v mracích. Tedy, ne že by mraky vrchol nezakrývaly, ale právě když jsme byly na vrcholu, začaly se poněkud rozpouštět. Také se zde zřetelně ukázalo, že přímo na Teide i v okolí je krásně jasno, takhle jasno nikde jinde na Tenerife nebylo, oblačnost končila odhadem někde kolem 1500 m n.m., přičemž měsíční krajina pod Teide byla kolem 2000 m n.m. Sestup už proběhl snáze, navíc jsem potkal několik plahočících se lidí staršího věku, nevím nevím, zda vylezli až na vrchol, vypadali také dost schváceně. Ostatně spolupracovník z práce mi potvrdil, že jako dvacetiletý mladík pobíhal ve 3500 m jako kamzík, zato po třicítce už byl rád, když se jelo zpět. Když jsme se vrátili ke vstupu, strážný si nás odškrtl, že jsme se jako neztratili. Bylo mi čím dál hůře, tak jsem navrhl urychlený návrat do 2300 m, že svačinu sníme až tam. Zpáteční cesta lanovkou proběhla celkem hladce, cítil jsem se natolik špatně, že jsem si ani nekoupil v obchůdku tričko nebo něco podobného, ale svačina a odpočinek mi vrátili síly, ovšem na tričko jsem si už nevzpomněl. Přímo u dolní lanovky jsem si fotil pěkný, snad vysazený hadinec, dojem kazil jen plůtek, jímž prorůstal. Další zastávku naplánoval Petr u Dračích skal, že prý tam roste hodně hadinců. Avšak odpoledne bylo všude mnohem více lidí i aut a parkování bylo trochu obtížnější, než ráno. Nakonec se nám zaparkovat podařilo, vyfotografovali jsme se s hadincem u parkoviště, ale nalezli jsme i bohatou lokalitu s přirozeným výskytem, jednu jsme pak ještě potkali po cestě, ale tu jsme vynechali, už jsme se oba těšili do Mercadony. Jeli jsme jinou cestou, ta už mi ale nepřišla tak hezká, byla i trochu krkolomná, ale opravdu jen trošičku. Mercadonu mohu jen doporučit, k večeři jsme si tam koupili dobré pečené kuřecí stehno s opékanými bramborami a spoustu dalších chutných věcí, například nešizený šveps a čerstvou šťávu ze španělských pomerančů. A že půjdeme na nedalekou nudapláž, že ještě není tak pozdě. Jenže nás vypekly seznamácké mapy. Když jsme došli vyprahlým sukulentním bušem na domnělou nudapláž, nebyla tam ani noha, natož nějaký naháč, oblázková pláž jen drnčela vlnami a voda také nebyla nejčistější. Až doma jsme přišli na to, že skutečná nuda pláž je až v další zátoce. Co se dá dělat, vykoupali jsme se na našich kamenech, Petr po schodech lézt odmítl, já jsem však už pomalu získával sebevědomí. Než se setmělo, zašli jsme se projít po nábřeží, nebo chceš-li, můj milý deníčku, po přímořské promenádě, že si někde zkusíme dát sklenku vína. Všude bylo docela plno, lidé vyhládlí po celodenním válení se u vody se cpali jako nezavření, ale jedna lepší hospoda měla i dva stolečky přímo vyhrazené pro popíjení vína. Využili jsme toho a každý si dali sklínku bílého, podle tvrzení číšníka místního vína. Bylo sice zajímavé, ale docela drahé, takže zůstalo jen u jedné sklínky. Také už se začalo ochlazovat a na sezení nám už byla trochu zima, nenapadlo nás vzít si na procházku svetr. Ještě jsme se prošli kolem černé pláže, určené především pro zdejší velké hotely a že jich je tam požehnaně. Došli jsme až na místní vyhlídku na skále nad mořem, až se nám nakonec téměř zdálo, že Tenerife je příjemné místo na dovolenou. Také se nám zdálo, že vidíme nejen datlové, ale i kokosové palmy.
Poslední den, v pátek, jsme se vydali severní trasou do Loroparku. Nejprve se jelo po dálnici, ale pak se začalo stoupat do hor po klikaté cestě. Zatáček bylo hodně, ale silnice byla dostatečně široká, provoz ovšem nebyl úplně malý. Zastavili jsme na jednom odpočívadle spojeném s vyhlídkou. Bylo jasno, krásně bylo vidět Teide, pod zídkou rostla místní květena a už zde, na jižní straně hor bylo zřejmé, že polopoušť je pryč a krajina začala mnohem více připomínat Madeiru. Když jsme se přehoupli přes hřeben hor, obklopilo nás bujné rostlinstvo, ovšem na zastávku nebyl čas. Spěchali jsme do Loro parku. Když jsme se k němu blížili, a měli už jsme trochu zpoždění, zastoupil nám cestu jakýsi člověk a ukazoval, že máme odbočit a zaparkovat do řady vozidel. Nechali jsme se nachytat a zaparkovali, stálo nás to 5 euro. Ovšem stojí za to dodat, že parkoviště přímo u Loro parku bylo plné a stálo 7 euro. Vstupenku jsme sice měli, ale prodrat se hustým davem do delfinária na představení od 11 hodin bylo dosti obtížné, přišli jsme pozdě a protože bylo téměř plno, seděli jsme na kraji, navíc jsme koukali přes palmu. Ale delfíny jsme viděli, dokonce i docela z blízka, předvedli skok vysoký i akrobatický, zazpívali, povozili cvičitele po laguně, zkrátka delfíni jsou skvělí. Chyběla jen Dáda Patrasová. Představení trvalo tak 20 minut. Po jeho skončení delfíni odplavali do zázemí. My se odebrali zabrat místo ke kosatkám. Kosatky mají dvounásobné hlediště, mají také o něco větší, ale především hlubší bazén, je umístěn do nejhořejší části zahrady. Delfinárií ještě po světě pár zbylo, ale kosatky hned tak někde nemají. Představení mělo začít v 11.55, hlediště bylo při našem příchodu ještě poloprázdné, ale i tak bylo zřejmé, že nejspodnější řady přímo u bazénu jsou prázdné úplně. Sedli jsme si tedy do třetí řady od uličky, na místa označená splash zone, aniž by mi došlo, co to znamená. Hlediště se pomalu plnilo, zjevili se pořadatelé a začali usměrňovat návštěvníky, bylo plno, seděl jsem vedle hezkého tatínka, volná místa zůstala jen v prvních řadách a najednou mi to došlo. Všiml jsem si totiž lidí sedících v předních řadách v pláštěnkách a vybavilo se mi, jak spolupracovník Martin doporučoval vyhnout se řadám, kam kosatky dostříknou. Hlavní atrakcí drezúry kosatek je úder ocasní ploutví tak, aby voda vyšplíchla co nejdál. A že dostříknou pěkně daleko. Plavání s kosatkami se už po několika smrtelných nehodách neprovozuje. Také bylo patrné, že cvičitelé jsou neustále v pohotovosti a mají před kosatkami velký respekt. Přesunout se nebylo kam. Tak jsem si alespoň za 2 eura koupil kukuřičnou pláštěnku. Ale seděli jsme tak šikovně, že na nás dopadlo jen jednou pár kapek. Ale na jiných místech byli lidé dost zmáčení a ve spodních řadách nepomohli ani pláštěnky. Kosatky jsou obrovské, se zubatou tlamou, také umí zpívat a jsou nejen dravé, ale i hravé, když na to přijde. Z krátkých filmů na velkoplošné obrazovce jsme se dozvěděli, že mnohé kosatky v delfináriu jsou různí zachráněnci, přesto je trochu znát, že omezené prostředí snáší zřetelně hůře, než delfín skákavý, jehož přerozeným prostředím jsou laguny, takže v bazénu v delfináriu se cítí jako doma. Mladé kosatky jsou ještě v pohodě, ale staré už to dávají jen těžko. Buď jak buď, představení se mi líbilo. Když jsme opustili areál s kosatkami, snědli jsme svačinu, neboť před kosatkami se jíst nesmí a vydali se do medúzária, bylo hezké, s velkými medúzami, dále jsme navštívili korálový svět s jezdícím chodníkem, to abychom korály moc neokukovali, prohlédli si řadu papouščích voliér včetně průchozích, v Loro parku mají papoušků pochopitelně mnoho, obdivovali jsme plameňáky na trávníku, dali si slušnou zmrzlinu a navštívili akvárium s tunelem se žraloky a rejnoky, jež jsme si hezky prohlédli ze spodu. Při procházení zahradou nás nepřestávala udivovat bujná zeleň, připomínající středoevropské tropické skleníky, jenže bez skleníku. Zaujal nás zvláště jeden kvetoucí sukulent z čeledi Didiereaceae. Na závěr jsme navštívili muzeum s porcelánovými figurkami věnované výhradně papouškům. Vystavené sošky představovaly buď přímo papoušky, nebo nejrůznější osoby spolu s papoušky. Mimo španělské porcelánky byly hojně zastoupeny Míšeň a Rosenthal ze Selbu. Původně jsme se měli ještě stavit v botanické zahradě, ale já se chtěl vykoupat v moři a čas už notně pokročil, tak jsme jeli zpět. Chyběli nám ty tři hodiny, strávené čekáním na taxík. Na zpáteční cestě jsem řídil já, trochu jsem se zapotil, ale zvládl jsem to a navíc se mi podařilo se štěstím zaparkovat u apartmánu. Ten den bylo koupání určitě nejlepší, už jsem získával jistotu, jen mi byla přeci jen trochu zima. Velmi se osvědčil plavecký župan, co jsme si vzal ssebou. K večeři Petr připravil nějakou rybu, zakoupenou v Mercadoně. Myslím, že to byl chutný mořský okoun. Následoval nákup suvenýrů, koupil jsem místní rum, magnetku se zasněženým Teide a vstupem do moře přes kameny po schůdcích, látkovou tašku s hadincem a palmové listy, oblíbenou španělskou cukrovinku. Následovalo balení, chvílemi prostřídané filmem John Wick ve španělštině. Moc jsem tomu nerozuměl a asi to nebylo tou španělštinou. Měl jsem si raději pustit vtipnou německou rozhlasovou stanici Tenerife süd. Přesun na letiště proběhl hladce, jen jsme se zapotili při hledání pumpy; museli jsme doplnit palivo u půjčeného auta, vrácení auta proběhlo bez větších potíží. Letiště na severu Tenerife je malé, před odletem bylo dost času, takže jsme dokoupili nějaké dárky, pro nás dva jedno dárkové mýdlo, sadu malých mýdel, z nichž každé bylo věnováno jednomu kanárskému ostrovu za 25 euro jsme odmítli, do práce banánové lupínky, Petr koupil ještě jednu lahev rumu; byla mu zvlášť zabalena a byl upozorněn, že obal nesmí porušit, dokud nepřistane na cílovém letišti. Nejprve jsme letěli do Madridu, kde jsme přesedali na let do Prahy. Když se letadlo vzneslo, ještě naposledy jsem zahlédl ostrov i se sopkou Teide, nápadné a zajímavé bylo, že se na ostrov tlačil ze severu hustý koberec mraků, zatímco na jihu se zdálo být jasno. V Madridu bylo na rozdíl od Tenerife horko, jenže jsme přiletěli na terminál 4 a do Prahy jsme odlétali z terminálu 1. Měli jsme sice ještě lístek do metra, ale zjistili jsme, že mezi terminály jezdí kyvadlový autobus. Jsou totiž od sebe docela daleko, jít pěšky snad ani nejde. Autobus jel dlouho, ale jel oklikou, ovšem ani metro neujede příslušnou vzdálenost za malou chviličku. Na přestup jsme měli tři hodiny, což bylo i bez zpoždění tak akorát, navíc před podáním zavazadla jsme prožili peklo, neboť zavazadlo vážilo 22 kg a limit u Ryanairu je 20 kg a nešel nám zvýšit ani za příplatek. Vymodlili jsme si brýlatého mladíka, jenž vypadla mile a skutečně dělal, že překročenou váhu nevidí. Ostatně Ryanair tuhle udělal pěknou ostudu v Ostravě, když přistavil menší letadlo a několika cestujícím oznámil, že mají smolíka, nikam neletí, ale mají nárok na kompenzaci podle zákona. Jeden cestující to nerozdýchal a ztropil pořádný výstup, pronikl do letadla a nechal se z něho vyvléci policií. Žel nikdo z cestujících nebyl od té dobroty, aby nabídl své místo, když ten pán tolik potřebuje do Málagy. No, docela bych rád věděl, co to bylo za kompenzaci. A kde je ztracená dovolená, zamluvený hotel, taxík atd. Nemluvě o tom, že by se klidně mohlo stát, že já bych odletěl a Petr ne. Lépe řečeno, neodletěl by ani jeden, ale kompenzaci by dostal jen jeden. Fuj. Let měl zhruba hodinu zpoždění, ale bylo to kvůli pásu bouřek nad Francií a Německem, letělo se oklikou kolem Barcelony, Marseille, Milána přes Alpy, Rakousy a Sušici. Přistání bylo v pohodě, na rozdíl od přistání v Madridu, jež bylo dosti tvrdé. Pak už to šlo celkem rychle, ačkoliv bylo dosti pozdě, na megatrolejbus navazovalo metro a na něj autobus na Jesenickou a po turistickém pochodu s těžkými zavazadly jsme byli někdy kolem půlnoci konečně doma. Druhý den, v neděli jsme odpočívali v Praze, pralo se a šlo se do bazénu v Hostivaři, letos asi naposledy před prázdninami.
Koupil jsem si nové tenisky vasky. Bylo to asi takhle: vybral jsem si je na prodejně, ale ouha, jedna z bot byla křivá. Prodavačka se tvářila, jako že jsem spadl z višně a přímo na kokos, já hlupák stará, ale přesto jsem si prosadil výměnu. Takže boty někam odeslali, tam je napařili, křivou poněkud srovnali a za týden poslali zpět a teď si mnou ruce, jak mne napálili. Neměl už jsem sílu, znovu se handrkovat. Měl jsem si raději koupit ty žluté, ty by třeba byly v pořádku.
Zůstal jsme tentokráte v Lobzích, tedy přesněji byl jsem v pátek na jistém sovětském filmu natočeném v Alma Atě kazašským režisérem. Film nebyl špatný, ale čekal jsem od něj možná víc. V sobotu jsem trochu odpočíval v Praze, ale v 16.30 jsem jel zpět do Plzně, abych ještě včas stihl návštěvu bazénu. Šel jsem na Slovany, po cestě jsem zakopl o nějako country několikahodinku, po 18 hodině se plavalo dobře, lidí bylo málo, šel jsem dovnitř, venku jich asi bylo víc. Ve sprchách jsem měl tentokráte štěstí, měl jsem příležitost očumovat dva 13-14leté kluky. Nejprve hubeného s tatínkem, měl chomáč dlouhých tmavých chlupů a pořádnou předkožku a na odchodu pak štíhlého, co nejdříve ukazoval jen cudně zadeček, ale nakonec předvedl všechno, měl ho spíše silnějšího a též tmavé chloupky. Hezké.