. . . a na Tenerife
Můj milý deníčku,
v pondělí, po skrovné snídani jsme se vydali na pochod do vavřínových lesů. Bylo chladno a zamračeno, jen jen spustit déšť. Cesta ubíhala hladce, Petr bystrým okem zachytil poslední kvetoucí zvonek druhu Canarina canariensis, kanářina zvonec, s překvapivě velkými květy, žel rostl na místě velmi stinném, takže se nedal moc dobře fotografovat. Všechny další kanářiny, a v oblasti pohoří Anaga se nejedná o vzácný druh, byly beznadějně odkvetlé. Poměrně často jsme potkávali nádherný keřovitý náprstník druhu Isoplexis canariensis, místní mohutný pryskyřník, hned tři keřovité třezalky a řadu dalších neobvyklých a zajímavých rostlin. Podle všeho se mi podařilo najít voskovník, příbuzný vřesny, nalézané v českých hnědouhelných pánvích. Velmi jsem prahnul najít úzce endemickou fialku druhu Viola anagea, což se nám nakonec podařilo na hranicích přísně střežené rezervace, kam pro vstup člověk potřebuje zvláštní povolení, jež však nelze rozumným způsobem získat. Když jsme vystoupaly do nadmořské výšky asi 800 m n.m., ocitli jsme se v pásu oblaků, nejen že na každé vyhlídce bylo vidět to samé, mléčně bílá mlha, ale vlhkost byla tak vysoká, že se hojně srážela na listech a stékala z nich po kapkách na zem. A také na nás. Návrat byl poněkud dobrodružný. Abychom nemuseli po silnici, našel Petr na mapách.cz jinou možnost. Vydali jsme se po staré kamenné cestě. Zprvu šlo vše hladce, potkávali jsme pěkné porosty Viola anagea, užívali si tajuplné pohledy na mlžné vavřínové lesy, avšak cesta se stávala stále užší a užší, až víceméně zmizela úplně, přesněji vyústila do skalního masivu. Po určité námaze se nám podařilo neschůdný úsek obejít a napojit se na původní pěšinu vysekanou ve skále. Je zvláštní, že tato cesta začínala jako široká pohodlná silnice a končila jako skalní pěšina. Těsně před Chamorgou jsme sešli ze silnice ještě jednou, na opět poněkud neschůdnou cestu, ale nalezl jsem na ní kvetoucí svlačec Convolvulus canariensis. Nakonec jsme byli celkem rádi, že už jsme doma. Před večeří jsem ještě oběhl okolí ubytování a nafotil některé místní i vysazené rostliny a před spaním jsem studoval knihy o místní květeně, jež si bylo možné zapůjčit v jídelně. Další den, v úterý jsme zvolili trochu jinou trasu a sice vydali jsme se oklikou k mořskému břehu. Zprvu jsme si užívali nádherných vyhlídek do mlhy, ale jak jsme se pomalu blížili k okraji ostrova, mlha se ponenáhlu rozpouštěla a my dokonce spatřili mořské pobřeží. Květena byla trochu odlišná, dřeviny vavřínových lesů byly nižší a řidší, jen na některých, možná závětrných místech byly hustější. Jak jsme se blížili pobřeží, objevovali se odlišné druhy, hlavně různé byliny a u vyhlídky nad mořem, nedaleko majáku už byly skály porostlé sukulentní květenou v čele s pryšcem kanárským. Na rozcestí před odbočkou na vyhlídku byly rozvaliny opuštěného domu, v celé oblasti ostatně nic neobvyklého. Z vyhlídky na konci pohoří Anaga už bylo vidět moře velmi dobře, také se zde zřetelně oteplilo. Sestup k majáku se z vyhlídky zdál hodně krkolomný, ale nakonec byl celkem v pohodě, procházeli jsme hustým porostem keříků sukulentních pryšců, viděl jsem tam dokonce i místní svícník, žel nekvetl. Sešli jsme až na pobřeží k rybářské osadě, vycachtali si nohy na místní plážičce z černého písku. Ačkoliv se oteplilo, přeci jen se neoteplilo natolik, aby se člověk chtěl vykoupat v moři. Ostatně, neměli jsme plavky. Poté jsme si v místním baru koupili pivo v plechovce. Stará paní byla milá, ale uměla jen místní řeč, když jsme ale tápali ohledně zpáteční cesty, ihned pochopila co a jak a ochotně nám poradila, kudy se dát. U plotu terasové zahrady jsem fotografoval periploku, pokochali jsme se pohledem na palmový háj místního druhu datlovníku a vydali se zpět do Chamorgy, nikoli po hřebeni, ale údolím. Cestou jsem obdivoval místní stromkovitý druh svlačce, u nás jinak popínavé byliny, kousek jsme šli vyschlým korytem potoka, jindy neprostupným, a konečně se vyškrabali do 450 m n.m. do Chamorgy. Ani jsme se nestavěli v ubytování a rovnou šli do vesnice do místního baru s bistrem. Tam jsme našli dva staříky, jak loupou brambory a starou paní, uměla než španělsky, jež nám prodala slušnou kávu a týden staré koblihy. Nic jiného k jídlu neměla. Ještě jsme si užili poslední večer v Chamorze, k večeři jsme snědli nějaká vajíčka od místních slepiček, řádně předražená a šli spát, neboť jsme se těšili na zítřejší odjezd do teplých krajin. Zatím bylo koncem května na 28. rovnoběžce docela zima. Neboť autobus jel buď v 5 ráno či až v 16.30, ještě v Praze Petr objednal a předem zaplatil na 10 hodin taxík, jež nás měl odvést na letiště, kde jsme měli v půjčovně zamluvené auto. Stál 2500 KČ. Snědli jsme k snídani zbytek zásob, odtáhli těžký nepojízdný kufr na náměstíčko a u kufru jali se vyhlížet taxík. Poněkud to zkrátím. Čekali jsme hodinu, druhou, třetí, mezitím Petr pobíhal mezi kufrem a ubytovatelem, jenž mu pomáhal v jednání s taxikářskou společností s pomocí wifi, až nakonec ubytovatel zavolal svému známému, taxikáři a ten nás za 60 euro odvezl na letiště. Mezitím jsme si u staré paní z bistra dali k obědu místní jídlo, dušené hovězí a brambory, patrně ty samé, co večer před tím loupali staříci. Při čekání jsem obdivoval místního sedláka, jak pleje brambory, místní ještěrky, velkou modroskvrnnou a podivnou, jež vypadala jako slepýš s nožičkami, nebo odkvétající, ale stále působivý hadinec Echium simplex. Do toho byla zima, tak 18 stupňů a foukal vítr. Největší zábavu tedy představovali evropští turisté. Jejich vyděšené pohledy, když v kraťasech vystoupili z auta, mne naplňovaly škodolibým uspokojením. Nakonec jsme však odjeli, přímou cestou na letiště, klikatou horskou silnicí, ovšem bez větších zádrhelů, provoz byl opět slabý. Půjčovna je zařízená tak, že před letištěm nasedne člověk do malé dodávky a ta ho odveze přímo před půjčovnu. Vzhledem ke čtyřhodinovému zpoždění už nebylo k půjčení původně zamluvené malé auto, dostali jsme tudíž za příplatek vetší, hlavně ale širší VW T-roc. Petrovi se nedařilo vyjet, čemuž se popravdě nedivím, místa tam bylo opravdu málo, až se nad ním pracovnice půjčovny smilovala a uvolnila mu cestu. Auto se řídilo docela dobře, jen řazení už bylo trochu vyběhané, udivil nás ale opravdu malý zavazadlový prostor. Ježdění po Tenerife je ovšem peklo, bez navigace bychom si ani neškrtli s i s ní jsme každou chvíli špatně odbočili. První zastávkou bylo unescové město San Cristóbal de La Laguna. Město je docela pěkné, takové elegantní, s řadou domů v koloniálním stylu, s několika působivými dračinci, s pěknými datlovníky a dvěma hlavními kostely. Do jednoho jsme vlezli, byl podobný tomu na Madeiře, ale větší a také jsme vylezli na kostelní věž, rozhled byl hezký, vidět bylo až na pobřeží. Neboť jsem měl trochu hlad, prosadil jsem zdejší cukrárnu. Každý jsme si dali jedno pečivo, bylo to slaďoučké a dobroučké. Ale, popravdě, měl jsem si vzít svetr a ne krátký rukáv. Nebyla vysloveně zima, ale foukal studený vítr. Prosadil jsem, že jsme jeli rovnou k moři, nestavovali jsme se nejprve pro zásoby, za což jsem málem přišel o uši. Museli jsme nakoupit ve vesnické samoobsluze a tamní výběr byl všelijaký a ceny vysoké. Cesta po jižní dálnici rychle ubíhala vyprahlou krajinou sukulentní polopouště. Dokud jsme neměli sjíždět. Jak už jsme zmiňoval, značení je na Tenerife jiné než u nás a hlavně jsou tamní odbočky a křižovatky hrozně nahloučené, takže člověk snadno udělá chybu. Nicméně vcelku bez potíží jsme dojeli do bývalé rybářské osady La Caleta, dnes již zcela pohlcené velkým letoviskem Costa Adeje. Ubytování zamluvil Petr v bývalém rybářském domku; ten byl ovšem zcela přebudován na tři samostatné, pohodlné byty, s velkým francouzským oknem místo dveří, z něhož byl výhled na nedaleké moře. Nejméně dva z nich pronajímají, ten třetí, patrový je možná soukromý. Před francouzskými okny je ještě oplocená terasa s posezením a vstupem do ulice, na střeše jsou navíc lehátka, pokud by se někdo chtěl opalovat a zrovna svítilo slunce. Vybavení bylo převážně z Ikey, nové, ale chyběla houbička a kuchyňské utěrky. Ložnice měla okénko do ulice, v níž zrovna kvetly nádherné delonix královské. Pravda, nejdřív jsem trochu tápal, ale když jsem konečně připustil, že jsou tyto záhadné stromy stejně krásné jako delonix, uvědomil jsem si, že zde kvetou také na jaře, jenže na Mauriciu je jaro v listopadu. K moři byl jen kousek, do vody se ovšem lezlo po kamenech a kovových schůdcích. Bylo to trochu dobrodružné, stále byly docela vlny, ale když byl příliv a člověk si zvykl, šlo to poměrně snadno. Jen si dovolím tvrdit, že voda nebyla úplně čistá, chvílemi byl cítit kanál. Po koupání jsem se vždy důkladně umyl mýdlem. Také nebyla voda nejteplejší, ale dalo se v ní chvíli vydržet. Venkovní teplota totiž zvláště večer nebyla kdoví jak vysoká, ale přes den, zvláště pokud pražilo slunce a člověk byl vyhřátý, se to asi dalo. Na kamenech se ovšem koupala hlavně mládež. A ještě bych měl jeden postřeh. Snad vlivem vyprahlosti krajiny mne u moře neobtěžovali komáři, nebyli dokonce ani v Chamorze.
Je pátek 13. a jeho špatná pověst se potvrdila. Nejprve jsem ráno zapomněl na stole MT, takže jsem se musel z práce vrátit do Lobez, abych nejel do Prahy bez něho. V práci jsem byl líný podívat se na jízdní řád, můj předpoklad, že trolejbus jede ve 40 byl chybný. První zdržení. Pak jsem trochu lelkoval v bytě a opět mi trolejbus ujel, další jel až ve 47. Na nádraží je to 5 minut jízdy, obvykle to stačí, a vlak v 00 se stíhá, jenže nějaké dvě pipiny se srazily v pátečním provozu, řidič trolejbusu, když už měl volno, jel třicet, kdyby jel čtyřicet, asi by trolejbusu upadla kola, zkrátka vlak mi ujel doslova u nosu, ještě jsem ho viděl odjíždět z nástupiště. Jedu tedy neoblíbenou Berounkou, sedím pravda pohodlně, ale moc času na zhltnutí večeře před kinem mít nebudu. Navíc jsem se obával pátečního návalu a měl jsem jízdenku do první třídy. Jinak už Petr pořádal první letošní grilování, bylo velmi příjemně a navíc jsem byl za hvězdu, znal jsem totiž Toscaniniho. Protože jsem měl spát na náhradní posteli, což zavánělo průšvihem, chtěl jsem jet raději ve 21.20 do Plzně, také kvůli obtížné dozorové návštěvě. Včas jsem vyrazil na nádraží Zahradní město, už přijížděl vlak a já chtěl popadnout batoh a nastoupit, když tu jako bych slyšel telefon. Rychle jsem ho vytáhnul, aby mi vlak neujel, volal Petr a prý že si zabouchl doma klíče. Takže jsem do vlaku na poslední chvíli nenastoupil a šel jsem s batohem pěkně zpět. Hosté už na zahrádce docela mrzli, zase takové teplo není a já jsem nakonec spal na náhradní posteli. A skutečně, přesně podle předpokladů, spal jsem špatně a ráno mne z nevhodné matrace bolela záda. Jednu noc se to ale dá přežít.