Ovce v davu… a co když jsme to všichni?
Často slyším, jak lidé o druhých říkají:
„To je ovce. Slepě následuje dav.“
A já si říkám – kdo tohle říká, nebýval sám kdysi ovcí? Možná stále je. Jen teď přešel do jiného stáda. Možná už nenásleduje „hlavní proud“, ale slepě následuje ten „alternativní“.
A to je pořád stejné. Jen jiná pastvina.
Když někoho soudíme, že je ovce, často tím říkáme více o sobě než o druhém.
Možná pořád potřebujeme, aby někdo byl „menší“ než my, abychom se mohli cítit „probuzenější“ nebo „nad věcí“.
Ale opravdová svoboda, skutečné probuzení, je tiché. Nemá potřebu ukazovat prstem.
Není nutné určovat, kdo je ovce a kdo ne. Protože ten, kdo je opravdu svobodný, nikoho ovci nazývat nemusí.
Možná jsme všichni někdy ovcemi.
Možná jsme všichni někdy pastevci.
A možná… že to všechno je součástí jedné cesty.
Ne lepší, ne horší. Prostě naší.