tak jsem se vrátil z náročné dovolené na Kanárské ostrovy. Na to, že dovolená netrvala snad ani deset dní, jsem táhl opravdu velkou hromadu věcí a stejně jich nebylo dost. Plán byl zhruba tento: Madrid, pohoří Anaga, jihozápadní pobřeží, Teide, návrat do Prahy v sobotu večer. Do Prahy jsem přijel ve čtvrtek k večeru s velkým a malým batohem a to už nějaké věci převezl Petr dříve autem. Následovalo balení velkého kufru a dvou příručních zavazadel. V pátek ráno nás čekal přesun na letiště, nejprve autobusem na metro A, z metra poté megatrolejbusem na letiště. Zavazadlo mělo nějakých 22 kg, takže do limitu jsme se vešli a hurá na kontrolu. Musím přiznat, že se kontrola neobešla bez zádrhelů, ale celkově se Češi ukázali jako největší flákači. Petr pronesl pohorky a já pro změnu pásek. Do Madridu se letělo se Smartwings, boeingem, se značně nepohodlnými sedadly, letělo se nějaké tři hodiny, ale v Praze na letišti jsme seděli v letadle asi hodinu jen tak, pro zábavu. Petr měl obavu, co budeme v Madridu tak brzy dělat, let byl totiž posunut, letělo se o něco dříve, než bylo původně v plánu, ale zpoždění toto vyrovnalo. U vstupu do madridského metra jsme zvládli nákup zvýhodněné jízdenky na jedenáct jízd, což nám akorát stačilo, jedna jízda nám dokonce zbyla na památku, neboť ji nešlo vyměnit za příplatek za cestu na letiště. Madridské metro je spíše jen utilitární, zajímavých výtvarných či jinak uměleckých projevů je v něm pomálu, ale mají tam také světelné reklamy v tunelech, stejné jsem viděl v Praze. Některé linky mají širší vozy než je obvyklé. Síť metra je značně rozsáhlejší než pražského, však je také Madrid větší a linka na letiště má velké vzdálenosti mezi stanicemi a je za příplatek. Přiletěli jsme tuším na terminál jedna. Abychom se dostali do zamluveného apartmánového bytu, museli jsme v metru dvakrát přesedat a navíc trefit správně směr na okružní lince. Ta má, mimochodem, docela dlouhé intervaly. Bez větších potíží jsme našli klíč od bytečku; byl celkem hezký, s malým balkónkem, ale na poněkud rušném místě. Pod oknem byla umístěna tržnice, kde se obchodovalo dlouho do noci a nad ránem se zase provádělo naskladňování zboží. Klid tam byl vlastně jen dopoledne a netřeba snad zmiňovat, že okno úplně dokonale zvukotěsné nebylo. A na chodbě jsme potkali do půl těla svlečeného černocha, jež se natáčel na MT. Vybalili jsme nejnutnější věci a už jsme spěchali do galerie Prado. Ta je od nejbližší stanice metra celkem daleko, jde o stanici u velkého nádraží Atocha s nápadně mohutnou budovou, ale jde se podél zajímavé botanické zahrady. Galerie Prado se může pochlubit natolik skvostnou sbírkou obrazů, že už kvůli ní se vyplatí Madrid navštívit. Nebesa, mají tam snad tucet velkých Rubensů včetně slavných Tří Grácií, několik Rafaelů a Tiziánů, viděli jsme Tintoreta, Fra Angelica, dva velmi slavné obrazy od Dürera, velkou kolekci Velazqueze včetně jeho nejslavnějšího obrazu Dvorní dámy s trpaslicí, El Greca, velmi zajímavý malíř, Goyu, toho jsme trochu ošidili, ale obě Máji jsme viděli, i van Eycka tam mají, zvláště se nám líbil Tanec (Triumf) smrti od Bruegela a na závěr vskutku vyjímečné zjevení, proslulý triptych Hieronyma Boshe Zahrada pozemských rozkoší. Také tam mají slušnou sbírku antických soch, převážně římských kopií řeckých originálů. Po dvou hodinách už jsme byli úplně přesyceni a museli jsme prchnout do botanické zahrady, abychom si trochu odpočinuli. Vedlejší královská botanická zahrada je zajímavá hlavně starými stromy, líbilo se nám rozárium, příjemně prostinké, řada vzrostlých palem; zvláště mne zaujal stromovitý ptačí zob, Ligustrum lucidum. Zaujal také obří bodlák, snad artyčok. U staré oranžérie jsem si fotil jírovec indický, na závěr jsem si s chutí prohlédl bonsaje, přičemž se ukázalo, že Petr bonsaje nesnáší, připadají mu jako znásilňování přírody, což ovšem není úplný nesmysl. Ze zahrady nás nakonec potupně vyhnali, i vydali jsme se do města, nejprve na velké okružní náměstí s honosnou budovou Ayuntamiento de Madrid, kdoví, co to je, a velkou kašnou a dále k bráně Alcalá, jež působila, vůči okolním honosným budovám, poněkud chudě a zakrsle. Vrátili jsme se k národní bance, kde jsme nasedli na metro a hurá do apartmánu. Petr si šel koupit večeři do nedalekého peruánského bistra, dostal zajímavý velký talíř s masem, klobásou, hrachovou kaší, dvěma zeleninovými saláty, pečenými, zřejmě zeleninovými banány, půlkou avokáda, kopečkem rýže a plátkem sýra. Já se odbyl něčím ze zásob.
Další den, v sobotu, jsme v pohodě vstali, tedy já se moc dobře nevyspal, jak jsem již psal výše, v klidu posnídali, neboť dalším bodem programu byl až v 11 hodin královský palác. Konvice v apartmánu nebyla, takže se mi hodil můj cestovní plecháček, ale jinak byl vybaven myslím slušně. Cesta metrem byla tentokráte delší, trefit správný vchod do paláce nebylo snadné, mátla též jakási vojenská slavnost, ale nakonec jsme se do něj dostali. Opět se ukázalo, že v dnešní době se vyplatí mít elektronickou vstupenku, jinak bychom kdoví jak dlouho tvrdli ve frontě. Před palácem je velké nádvoří, ještě před ním novorománská bazilika, po jedné straně pak parčík krásných cedrů a z druhé strany, pod svahem, velký park. Nejprve jsme si prohlédli nádvoří a také výhled z balustrády, palác je totiž na hraně příkrého srázu. Všimli jsme si, že jsou v dálce vidět hory, dokonce se zbytky sněhu, však mají přes dva tisíce metrů. To přímo v Madridu se už dělalo vedro a slunce silně připalovalo. Habsburský zámek říše, nad níž slunce nezapadá je nepochybně honosný, prý připomíná Schönbrunn. Rozhodně se ale o něm dá říci totéž, a sice, že připomíná naše zámky, mají v něm jídelnu, kuřácký salónek, hudební salónek, pracovnu vladaře atd., ale všechno je tak nějak trojnásobně větší. Viděli jsme i trůní sál a na závěr portréty královské rodiny, žádný Velazquez, nýbrž fotografie v životní velikosti. Omračující byly především křišťálové lustry, každý jiný a jeden krásnější než druhý, až oči přecházeli, přičemž ty nejméně zdobné zdobily trůní sál. Také jsme se mohli pokochat vitrínami s nádobím, krásné, pochopitelně, a když jsme dorazili ke sklu, říkal jsem si, zda tam bude něco od Mosera. A také že ano, kolekci jsem hned poznal, je stále v nabídce, avšak je ošklivě drahá. Co mne ale dostalo byla skutečnost, že moserovskou kolekci cíleně hledala i jedna Španělka a s velikou chutí si ji fotografovala. Tak vida, co je nejslavnější. Poté jsme se vydali do královské zahrady. Trochu jsme bloudili, není to úplně snadné najít. Po cestě jsme zabloudili do krypty pod novodobou katedrálou a zjistili jsme, že slouží jako městské pohřebiště. Byl to zvláštní zážitek. Park jsme nakonec trefili, byl hezký, se zvláštní směsicí rostlin, zaujaly mne hlavně četné palmy promíšené s kvetoucími černými bezy. Následovala krátká prohlídka starého Madridu, po cestě jsme potkali zvláštní procesí krojovaných lidí s alegorickým vozem taženým voly. Obědvali jsme v jakémsi bistru, cíleném na mládež; odtud také celkem vysoké hodnocení, ovšem já si nebyl s to vybrat z nabídky něco vhodného. Zvolené špagety carbonara byly zcela mimo, vždyť mám hrůzu ze syrových vajec. Ale jinak byly asi v pořádku, mladíci u vedlejšího stolu si je dali také. Petr si dal kuřecí stripsy. Ty si mladíci dali ostatně také. Poté jsme se vydali do známé čokoládovny – cukrárny s vyhlášenými čuros. Čuros jako takové mají v Plzni na Blik blik lepší, ale čokoláda byla vynikající. Zcela uondáni jsme se vydali odpočívat na ubytování. Po večeři jsme se vydali do gay sauny. Nakonec jsme vybrali tu správnou, vyhnuli jsme se medvědí, což nám bylo vhod. Sauna je pěkná, mají páru, saunu, vířivku, hezký odpočinkový bazén a opravdu rozsáhlé bludiště. Protože se sauna chlubí nepřetržitým provozem, v pravidelných odstupech se provádí očista, takže z příslušného úseku všechny vyženou a dezinfikují. Možná to dělají také proto, aby vyhnali případné spáče. Zažít bylo možno ledacos, všimli jsme si jednoho mladého nazrzlého Němce, co nakonec našel lásku. Vypadal opravdu dost zamilovaně. Ale už byl čas, vrátit se zpět do postele.
Ráno jsme se nejprve chtěli v naší čtvrti nasnídat v nějaké cukrárně nebo kavárně, ale neměli jsme tentokrát štěstí. Vyhlédnutá cukrárna nabízela pouze arabské cukrovinky, zkusili jsme tedy peruánské bistro, jiné než večeřové a navíc špatně hodnocené. Domluva byla možná jen rukama nohama, takže místo loupáčku jsme dostali zapečený sladký rohlík se šunkou a sýrem, na což jsem opravdu neměl chuť a k tomu celkem pohodovou kávu, takže jsme platili více, než jsme chtěli a já si moc nepochutnal. Kdybychom to byli věděli, snídali bychom až na letišti. Při přesunu na letiště jsme zjistili, že už jednou spravované kolečko u kufru upadlo s konečnou platností, ale ještě jsme kufr na letiště nějak došoupali. Na Tenerife se letělo z jiného terminálu, T4, což nám ale na cestě tam nevadilo, navíc byl malý, takže kontrola proběhla rychle a bez větších potíží. Letělo se pohodlným airbusem, let trval také zhruba tři hodiny. Z okénka byl převážně nudný výhled na oceán, ale při přistání Petr zahlédl vrchol Teide. Celkem bez potíží jsme našli autobus do hlavního města, byl za rozumnou cenu, či spíše levný, jen kufr špatně snášel šoupání po zemi. V hlavním městě jsem jeli až na konečnou, kde je velké autobusové nádraží a konečná tramvají. Ano ano, můj milý deníčku, na Tenerife mají tramvaje. Na autobusovém nádraží jsme měli asi tři hodiny čas, než nám jel autobus do Chamorgy. Obvykle se po Tenerife jezdí autem, ale já se bál klikaté horské silničky, tak Petr zvolil jiné řešení. Protože ve vesnici Chamorga v podstatě nic není, museli jsme si nakoupit zásoby jídla předem. Já jsem tedy seděl na kufru na nádraží a Petr se vydal na nákup do jednoho z mála otevřených obchodů, byla totiž neděle. Naštěstí nějaké pečivo jsme si koupili už v Madridu. Když se vrátil, šel jsem se projít k moři, došel jsem k moderní koncertní síni, trochu připomíná tu v australském Sydney. Moře bylo hezké, plážička kamenitá, na kamenech byla spousta krabů; někteří byli docela velcí a nápadně barevní. Byl tam nějaký Španěl s dětmi a ti měli mimo krabů v plastové krabici další úlovky jako krevetky, sasanku a tak. U moře bylo už málem horko, slunce pěkně připalovalo, ale na lavičce ve stínu bylo příjemně. Když jsem se vrátil, tak jsme se s Petrem vystřídali a pak už byl čas jít na autobus. Ten měl naštěstí dostatečný prostor pro zavazadla, ač byl jinak malý a jeli jsme v něm víceméně sami, jen na malou část cesty jsme měli spolucestující. A byl levný. Nejprve se jelo podél pobřeží, nemohl jsem neobdivovat bujné sukulentní rostlinstvo, v čele s pryšcem kanárským. Posléze jsme odbočili do hor. Nejprve jsme projížděli rázovitou vesničkou, poté jsme jeli závraťovitou silničkou podél sukulentních společenstev s úchvatnými výhledy. Postupně jsme stoupali výše a výše, až se rostlinstvo začalo měnit. Objevily se stálezelené dřeviny vavřínových lesů. I těmi jsme projížděli docela dlouho, takových 15 km určitě, silnička byla stále užší a užší, jednou musel autobus dokonce couvat, abychom se vyhnuli protijedoucímu autu, ale vetší potíže nenastali, neboť silnice je málo využívaná, neboť nikam nevede. Když jsme nikam dojeli, čekal nás ještě turistický pochod s dvaadvaceti kilovým kufrem do místa ubytování. Cesta byla vyčerpávající, ale nakonec jsme do ubytování dorazili. Představ si, můj milý deníčku, nízké stavení z bíle omítnutých kamenů, s mírně skloněnou střechou a terasou s velkými květináči. Stavení mělo několik oken a dveří, za nimiž se nacházely malé pokojíky a větší společná kuchyň. Náš pokoj neměl okno, měl pouze malé okénko s okenicemi ve dveřích, měl ale vlastní záchod a koupelnu. Pokojík vedle kuchyně měl sice okno, ale záchod měl umístěn v kuchyňce za rohem, což bylo trochu nepohodlné. Tento pokoj obývali postarší manželé. Nejlepší pokoj, s oknem i koupelnou, obývala asi čtyřicetiletá Němka se synem. Ono nikam, vesnice Chamorga je natolik odříznuta od světa, že v ní není mobilní signál, ale v ubytování se bylo možno připojit na wifi. Vzhledem k omezeným zásobám jsme skrovně povečeřeli, zato Němka byla připravena dobře, měla zásoby těstovin, brambor a podobně a tak každý večer vařila eintopf. První večer nám nabídla přebytky, ale Petr nepovažoval za vhodné vzít si pořádnou porci, tak nám příliš naši energetickou bilanci nevylepšila. Ale musím říci, že se mi žaludek pohotově scvrknul a dokonce jsem i něco zhubl. Ještě jsme se přivítali s provozovatelem, bydlel v samostatném domku pod terasou, obklopeném bujnou zahradou, a už byl čas jít spát. Můj milý deníčku, protože jsme měli v úmyslu vystoupat do 3700 m n.m., měl jsem ssebou svetr a pleteného kulicha z jačí vlny a tenké rukavice a lehkou šálu. Věř nebo ne, ale na Teide vážně zima nebyla, zato ve zpropadené Chamorze ano. Neměl jsem ani teplý noční úbor, musel jsem si vzít dvě trička, kulicha si narazit přes uši a na krk si dát šálu a ani tak mi nebylo přehnaně teplo. Hlavně druhá noc byla krušná, vždy se večer rozfoukal studený vichr, až kanárská palma na zahradě šustila a zvláště druhá noc byla krušná. Pak nás konečně napadlo dát před škvíru mezi dveřmi a podlahou stočenou osušku a už na nás tolik netáhlo. Jinak je Chamorga obklopena skalami s bujným rostlinstvem s divoce rostoucími datlovníky, keřovitými hadinci a zvláště zajímavými dračinci. Na terase penziónu mne zaujal bujný porost nějaké tilandsie. Při prvním průzkumu vesnice jsme si nemohli nevšimnout opuštěných domů i terasových políček, ale také třeba roztomilých melounků, což je místní druh tykvovité rostliny rodu Bryonia, česky posed. Ještě před večeří nás navštívila zdejší nádherně vybarvená siamská kočka. Myslím, že jsme s touto rasou ještě neměl tu čest.