tak Anička Slováčková je po smrti, budeme se smutkem vzpomínat na její vystoupení ve Františkových Lázních.
O Itálii. Je opravdu velice nepříjemné, nemůžete-li se zmínit o krásách Itálie, aniž vám někdo neřekl: „Jistě znáte toho Raffaela z paláce . . . v . . . ? To je nejkrásnější věc z celé Itálie.“ – A zrovna to jste propásli. A protože nemáte tolik času, abyste viděli všecko, je nejjednodušší všecko předem odsoudit.
Kdysi jsem za večera projížděl kolem Košic a oslnila mne třpytivá hra světel panelových sídlišť i zatoužil jsem Košice navštívit. Za mého dětství platil Bardějov za jedno z nejkrásnějších měst v Československu a i ten jsem toužil navštívit. Celé to mělo jednu vadu, z Chebu do Bardějova je opravdu daleko, snad dál, než k moři. Ze slovenských MPR mi chyběly už jen Košice a Bardějov, neboť drobničky Podolínec a Svätý Jur nepočítám. Proto jsme se vydali na krátkou dovolenou právě na východ Slovenska. Vyrazili jsme z Prahy v úterý kolem 15. hodiny, řídil jsem od lesní pumpy až na Rohlenku. Cesta sice vedla po dálnici a provoz nebyl nejsilnější, ale jezdilo dost nákladních automobilů a musel jsem je často předjíždět, což nakonec bylo docela únavné. Pak už řídil Petr, z dálnice se sjíždělo u Slavkova na Uherské Hradiště, pak kolem Uherského Brodu na Trenčín a Považskou Bystřici. Na hranicích jsme museli jet šikanou rychlostí 10 km za hodinu, ale projeli jsme bez zastavení. První noc jsme ovšem naplánovali do Považské Bystřice, jež je zhruba v půli cesty a ubytovali jsme se v hotelu Garni poblíž stadiónu. Od spolužáka z Lednice jsme dostali kytku, kapradinu, a v hotelové hospodě si dali večeři, guláš z divočáka. A to byla hrubá chyba. Guláš už byl jetý a měl bylo celou noc na zvracení, pak jsem byl několikrát na velké a poněkud se mi ulevilo teprve, když mne napadlo vzít si pytlík smekty; zeolity navázaly škodlivé toxiny a bylo mi lépe. Spal jsem sotva čtyři hodiny a to ještě špatně; další den tedy musel řídit Petr, jelo se ovšem dobře s jedinou vyjímkou a sice průjezdem Ružomberku (mimochodem, můj milý deníčku, také si ho pleteš s Rožumberkem?). Při průjezdu městem, dálniční obchvat města sice již značně pokročil, ale k otevření má ještě daleko, takže při průjezdu městem musí řidič překonat celý řetězec semaforů. Stáli jsme na všech, vždy nějakých osmdesát vteřin. Ale nakonec jsme projeli. První zastávkou byla Demänovská jeskyně Slobody, parkovné 10 euro. Konečně se znovuotevřel dlouhý okruh, tak jsme chtěli na něj, ale byl všední den mimo prázdniny, takže lidé nechodili. Byli by nás snad i ve dvou vzali na krátký okruh, ale ten už jsme viděli. Náhradním programem byla prohlídka Prešova. Cesta po dálnici probíhala hladce, vzpomínali jsme na Spišský Štvrtok, Spišskou Kapitulu, Spišský hrad, obdivovali jsme omračující výhledy na zasněžené Tatry a cesta nám rychle ubíhala. Zaujal nás také dálniční tunel, docela dlouhý, svedený do jednoho pruhu v každém směru. Jak v údolí u jeskyní, tak na odpočívce u Popradu ještě byly zbytky sněhu a vůbec bylo docela chladno. Náměstí v Prešově vypadá zhruba tak, jak jsem si ho pamatoval. Petr si u Ukrajinky dal falešný langoš. Nic mu z něho nebylo, ale langoš to nebyl. Také jsme navštívili místní cukrárnu, dali si kávičku a dortík, bylo to docela pěkné. Následoval přesun okresní silnicí do Bardejovských kúpelov, kde jsme měli zamluvené ubytování. Po cestě jsme zjistili a později si ověřili, že na východě staří jezdí v obcích 60 a mimo obec 70, zatímco mladí jezdí v obci alespoň 80 a mimo obec tak 110 km/h. A předjíždí se vždy a všude. Ubytovaní jsme byli v penzionu Zornička, snad jde o bývalou ozdravovnu ROH, na okraj, cesty v kúpeloch jsou strašné, samá výtluka, na místě jsme zjistili, že penzion provozují Ukrajinky. Snaží se, ale po ukrajinsku, to se zakrýt nedá. Byla možnost dokoupit snídaně za 8.50 euro. První ráno, neměli jsme nic zakoupeno do zásoby, jsme si snídani vzali. Byla dobrá, vydatná, byť nijak objevná, ale trochu drahá. Pak už jsme jedli z dokoupených zásob. Pokoj, nazývaný apartmán, je pohodlný, celkem velký, s možností posezení na terase, jen je tam všechno slyšet, zvláště když sousedé pouští vodu. A také postel měla příliš měkkou a poněkud proleželou matraci. Před penzionem se dalo zaparkovat, a zprvu byl úplně prázdný, ale v pátek dorazili dva autobusy ukrajinských dětí, takže těch několik parkovacích míst stačilo, neboť autobuy parkovaly jinde. Po pravdě, z Bardejova je blíž do Lvova než do Čech. Ještě než se úplně setmělo, vyšli jsme si na procházku do lázní. Ochutnali jsme dva místní prameny, chutnější Lékařský a též dobrý Hlavní. Ostatní prameny bylo možné ochutnat pouze na kolonádě odhadem ze 60. let 20. století, ta ovšem už byla zavřená. Vůbec lázně vypadaly ve středu k večeru jako po vymření. Vydali jsme se proto k mostu míru díky čemuž jsem zjistil, že lázeňský park je plný karpatské hájové květeny: sasanka hajní, ladoňka karpatská, dymnivky, zapalice žluťuchovitá, kyčelnice žlaznatá, mokrýš, vše v plném květu. Hezké. Později jsem na jiném místě nalezl dokonce kostival srdčitý, typický pro východní Karpaty. Abych našel pablen, musel bych se trmácet až někam do 900 m na tamní Maguru. V televizi šla jen Jojka, i televize zde pracovala po ukrajinském způsobu. Další den jsme se vydali do Bardějova. Byla zima jako v psírně, okolní hory byly čerstvě zasněžené, foukal studený vítr, ale náměstí je opravdu krásné a radnice uprostřed náměstí je prostě prvotřídní. Abychom se zahřáli, vlezli jsme do muzea ikon. Byla tam sice skoro stejná zima jako venku, jen vítr nefoukal, ale jinak to byl výtečný nápad. Sbírka zdejších ikon je hodně známá, některé byly dokonce kdysi vystaveny na expu v Japonsku, paní pokladní nám podala krátký přehled, co můžeme vidět a pořád na nás mrkala, jako že si máme hlavně prohlédnout ty nejcennější, co jsou nahoře. A vskutku, stále jsme si prohlíželi ikony datované v 15., ba i 14. století, až jsem se divil, co může být cennějšího. Když jsem však spatřil ty správné, hned jsem je poznal, tady se nedá klopýtnout, to se pozná okamžitě, na první pohled. Zaujme hlavně velikost, dokonalost malby a plnobarevné provedení. Tak tohle se věru nevidí každý den. Prohlídka renesanční radnice byla také zajímavá, také v ní nefoukal vítr, pozoruhodné byly snad především dveře a zdobené dveřní portály a také sošky Mistra Pavla z Levoče. Jinak se vnitřek radnice hemží svatými sochami z 15. a 16. století a podobně. V kostele zaujal novogotický hlavní oltář, jak jsme se později dozvěděli, postavil ho jakýsi Pražák (sic!). Boční oltáře jsou ovšem způsobně gotické. Nakonec jsme se zašli ohřát do moderní kavárny mající strop vyzdobený obrácenými svačinovými sáčky. Nebesa, to muselo dát práce. Hned vedle kavárny byla lepší restaurace, kde jsme si dali na oběd brynzové halušky. Ještě jsme v Tescu nakoupili zásoby, velký úspěch jsem v práci měl s griiáškami od pekárny Dobrota, a vrátili jsme se do lázní. Nejprve jsme ochutnali oplatku, byla v pohodě a prohlédli si staré i nové lázeňské domy a sochu císařovny Alžběty známé jako Sisi. Kolonáda byla ovšem zavřena, pro všechny, i pro pacienty lázní. Dozvěděli jsme se alespoň, že děti se nesmí léčit z chorob z povolání, to by jim pojišťovna neproplatila. V lázeňském hotelu Ozon ve stylu socialistického brutalismu byl později dobudován malý akvapark se saunovým světem a tam jsme zamířili před večeří. Bylo to příjemné. Další den ráno, už byl čtvrtek, nepršelo, takže prohlídka zdejšího skanzenu proběhla hladce, byli jsme tam sami. Ukázalo se, že Rusíni byli zdatní tesaři a že jejich domy byly sice skromné, ale dosti rozlehlé i u méně majetných rolníků. Pěkné. Následoval automobilový přesun přes Svidník na Dukelský průsmyk. Zatímco pražská kavárna se nad Duklou pohrdavě ušklibuje, Slováci si ji s úctou oprašují. Projížděli jsme řadou rusínských obcí s řeckokatolickými kostely, některé dřevěné jsou dokonce na seznamu UNESCa, a s dvojjazyčnými a v jednom případě trojjazyčnými nápisy. Podle české wikipedie má ukrajinština nad i jednu tečku, zatímco rusínština dvě. Ajajaj. I desetitisícový okresní Svidník s velkým památníkem Rudé armády a muzeem vojenské techniky má nápis dvojjazyčný. Na Dukle ovšem hustě chumelilo, všude závěje sněhu, Petr měl letní tenisky, jež se mu ihned promáčely, no dost drsné. Památník je ovšem přesně takový, jak si ho člověk pamatuje ze školy. Překvapila snad jen bojová písnička a příšerné placené parkoviště. V těchto třech hrobech je pohřbeno 81 neznámých vojínů. Abychom se trochu zahřáli, rozhodli jsme se stavit ve vietnamské hospodě ve Svidníku, ale ještě před tím jsme se krátce zastavili u dřevěného kostela v Ladomirové. Je pěkný, zapsaný na seznamu UNESCa. Hospoda byla celkem dobře hodnocená, ale polévka pho moc dobrá nebyla, však mi z ní bylo špatně, naštěstí jsem ale včas nasadil smektu. Polévka byla hodně tučná a vůbec nebyla cítit koriandrem. Později jsme z recenzí vyrozuměli, že si jí tamní obyvatelé moc často nedávají. Ale když mi se chtěli zahřát. V Bardejově si Petr koupil v Humanicu nové turistické boty. Zatím vypadají dobře. Celou tu dobu vytrvale pršelo. Po návratu do lázní se déšť konečně unavil, takže jsme se mohli vypravit na procházku k vyhlídce na Kamenné hoře, liduprázdným lesem, dokonce ani medvěda jsme nepotkali. Vyhlídka na Bardejov je pěkná, město, s vyjímkou náměstí vlastně moc hezké není, je tvořeno hlavně panelovými domy. Po večeři jsme si ještě stihli dát v kavárně borovičku a byl čas jít spát. V sobotu se znatelně oteplilo, v plánu byla návštěva Košic a UNESCového kostela nedaleko Bardejova ve vesničce Hervartov. Košice zhruba splnily očekávání, na rozdíl od Bardejova neupadly, takže jsou plné secesních paláců i Baťových obchodních domů, ale najdou se i paláce klasicistní či barokní a několik starších domů, například dům kata Mikloše. Zde jsme se dozvěděli, že se domu říká Miklošův podle strašného kata Mikloše z dob Matyáše Korvína. Dokonce v ženské části bývalé věznice má kat Mikloš domnělý portrét. Výzkumy ovšem zjistily, že žádný kat Mikloš zřejmě nebyl, zato v devatenáctém století byl ředitelem tamní záchytky (ano, už v 19. století měli pro opilce záchytku) právě jakýsi Mikloš a podle něho se domu říká Miklošův a až později vznikla pověst o katovi. Takhle nějak vznikají fámy. Celkem vzato Košice připomínají malou Budapešť. Na hlavním náměstí jsou stále ještě koleje, ale tramvaje tam od 80. let dvacátého století již nejezdí, kvůli katedrále. Dóm sv. Alžběty je největším kostelem na Slovensku. Jedná se o působivou okrasnou stavbu plnou cenných gotických oltářů. Jedna z věží je přístupná, ta Žikmundova, ale schodiště je skutečně úzké a vyhlídkový ochoz je značně závraťovitý, navíc uvolněná vrzající prkna v podlaze člověku na klidu nepřidají. Výhled je ovšem patřičný. Petr našel chválenou hospodu. Dal si vepřový řízek XXL s bramborovým salátem. Když jsem slyšel paličku na maso, říkal jsem si, že řízek bude zřejmě dobrý a byl přímo výborný, půlku jsem ho Petrovi snědl. Ještě že byl XXL. A byl patrně z pečeně. Salát byl na cizí způsob, bez majonézy. Já si dal halušky. Brynza byla tekutá a halušky podle všeho z pytlíku, ale nic mi z nich nebylo, takže pohoda. Návštěvu kostela jsme si domluvili předem, tudíž jsme se prohlídky tentokráte dočkali. Kostel je římskokatolický a skutečně starobylý. Doba založení je nejistá, záznamy chybí, ale roku 1665 již s určitostí stál a nebyl nový. Má ještě zbytky původní tapetové výmalby i novější renesanční malby (viz rok 1665). Roste u něho památná lípa a v okolí stojí několik původních skladišť, sloužících jako sušárna i sklepení, dodnes ještě využívaných. Žel kostel je napaden červotočem, tak snad se ho podaří zachránit. Na večer jsme podruhé vyrazili do welnesu. Před usnutím jsme ještě navštívili chválenou noční kavárnu a tančírnu Magnolia v bývalé lázeňské vile, bohatí pravidelní hosté si v lázních vydržovali soukromé vily, kde jsme si konečně dali Demänovku. Hořká nám chutnala více než sladká, ale tu hořkou jsme v obchodě nenašli, měli tam jen medovou, takže domů jsme si omylem dovezli tmavou Demänovku, jež chutná trochu jako fernet. Ovšem špatná není. Další den, v neděli ráno byl odjezd. Nejprve jsme se museli prodrat přes ukrajinskou mládež a už se jelo do Bardejova na poslední nákupy. Zajímavé bylo, že v Tescu byly vyprodány pišingry griiášky. Z Bardějova až do Demänovské doliny jsem řídil já, průjezd Prešovem proběhl hladce, byla neděle a jelo se na zelené vlně. Dálnice Prešov Liptovský Mikuláš byla prázdná, místy úplně, zvláště nápadná byla naprostá nepřítomnost nákladních aut. Výhled na Spišský hrad byl nádherný, Tatry opět nezklamaly, ale zdálo se nám, že sněhu ubylo. To se v plné míře potvrdilo v Demänovské dolině, kde po sněhu nebylo už ani památky a do níž jsem tentokráte odbočil na poprvé. Na parkovišti bylo tentokráte znatelně více aut než ve středu, ale na světelné tabuli dlouhý okruh nesvítil a ve 12.30 jsme byli prvními zájemci. Času bylo dost a neboť jsem si pamatoval, že kousek nad vchodem do jeskyně je zajímavá vápencová skalka, šel jsem ji prozkoumat. Skalka byla trochu závraťovitá, musel jsem na ni lézt pomocí bužírky, ale nalezl jsem první květy prvosenky lysé a nakvétající koniklece, snad koniklece slovenské. Když jsme ve 12.55 přicházeli k pokladnám, už nás vyhlíželo přesně osm zájemců o dlouhý okruh. Dohromady s námi právě deset, což je spodní hranice pro jeho otevření. Já se ještě pochlubil, jaké máme štěstí, že už je to náš čtvrtý pokus o dlouhý okruh. S radostí jsme každý utratili 25 euro za lístek, plus Petr si zaplatil fotografování za 20 euro a rozjařeně jsme vyrazili na prohlídku. Hned v první jeskyni došlo k potížím. Jeden mladík zezelenal a jeho slečna se zeptala, zda se mohou vrátit, neboť přítel má panickou ataku. Naštěstí to šlo, paní průvodkyně někomu zavolala, ale mladý pár přišel v přepočtu o 1200 KČ. Dlouhý okruh snad splnil očekávání, Petr fotografoval jako divý, když už to stálo tolik prachů a trval skutečně slibovaných 100 minut. Následoval přesun do P.B., tentokráte jsme v Ružomberku stáli jen na jedněch semaforech. Martin nám ukázal svoje děťátko, Třetihorní park. Nápad je to hezký, ale provedení je přeci jen poněkud amatérské. Ale kvetl mu tam hezký lískovníček. A pak už jsme jeli do Libhoště, není to z P.B. daleko, jezdí se přes Žilinu, Čadcu, Jablunkovský průsmyk a od Třince už je dálnice až k Libhošti. Bez náklaďáků jsme prosvištěli jako nic.
Jsou velikonoce a já sedím ve vlaku a čekám na výluku. To bylo tak. V pátek jsem se nudil v Lobzích, celý den hustě pršelo. Chtěl jsem dopoledne jet do bazénu na Slovanech, ale jak byl malý provoz, řidič autobusu najel ostře do zatáčky, já ztratil rovnováhu a odřel jsem si nohu. Takže jsem se obrátil a jel zpět do bytu. Do odpoledne odřenina poněkud zaschla, i postříkal jsem ji akutolem a vyrazil do bazénu pro změnu na Lochotín s tím, že si dám i saunu. Plavalo se celkem špatně, lidí bylo hodně, ale noha tak nějak vydržela, jen v noci mne budí, když se otočím na bok. Sauna byla fajn, ovšem z časových důvodů jsem stihl jen dvě kola. V sobotu jsem na Hradišti v Blovicích připravoval na výstavu pravěký útes. Dnes, v neděli, sedím ve vlaku směr Fr.L. a jsem trochu rozladěný. Když jsem ve čtvrtek kupoval jízdenku, udělal jsem hrubou chybu a koupil si jízdenku už na sobotu, takže dnes jsem si ji musel kupovat znovu, žel ve vlaku, takže 170 + 50 KČ s přirážkou. Koupit si ji rychle přes internet, platit jsem mohl body, mne hned nenapadlo. Hahaha.