nehoda u Hustopečí nad Bečvou je vskutku velká, jde o jednu z nejhorších havárií u nás vůbec. Znovu se musím ptát, jak je možné, že těch vagónů bylo tolik. No uznej, můj milý deníčku: spodní vody jsou plné benzenu, nedaleký velký rybník také, koleje na hlavním tahu na Slovensku vytrhali a nikdo neví, kdy se budou moct obnovit. Naprosto neuvěřitelné. V pondělní sauně bylo celkem veselo, navrátivší se honič se dal do hromady s týpkem, co mne lákal na záchod a zřejmě si užívají dráždivého sexu na veřejnosti. Byl tam také jeden pohledný mladý muž, chodí pravidelně a tentokráte se mi zdálo, že si na něj nějak podezřele často sahá, když sedím vedle něho a ještě ověřuje, jestli se dívám. Ale možná vidím trávu růst. A jeden místní hroch si ho snad opravdu honil, no dobře, tak si jen přetahoval předkožku sem tam. Také se mi zdál sen, jak bloudím obrovskou budovou; dříve se mi tento sen zdával docela často.
Byl jsem přihlášen na seminář o metrologii. Zcela zbytečný, alespoň pro naše pracoviště. Petr má nějakou virózu, rýma, zvýšená teplota a tak. Tak uvidíme, zda odolám, také v pražské MHD koluje spousta infekčních agens. Celé to probíhalo kdesi v Jinonicích, zastávka autobusu Pod Šmukýřkou. Ze Zahradního města se tam jelo hodinu, navíc jsem si myslel, že seminář začíná v 9 hodin, ale ve skutečnosti začínal v 9.30. Nemusel jsem tolik spěchat. K obědu jsem měl fazolovou polévku a čočku s vejcem, neboť se mi zdálo, že marinovaný smažený kuřecí stehenní řízek vážně nedám. Vejce navíc nebylo vařené, ale sázené, takže spíše průšvih. Seminář končil krátce před 15.30, tak jsem se zkusil vydat hledat koniklece na Hemrovy skály. Dobře jsem nastudoval mapu, proto jsem na Nových Butovicích nebloudil a skály v pohodě trefil, koniklece našel, chvíli se opaloval, neboť svítilo slunce a bylo vyloženě teplo. Procházkou jsem došel na stanici metra Švermova, kam vedla žlutá turistická značka. Sice jsem jednou sešel z cesty, ale zapojil jsem orientační smysl a našel vychytralou zkratku. Bylo to pěkné. Vrátil jsem se k Petrovi domů, ten byl ovšem na dvoudenním semináři mimo Prahu; myslel jsem si, že si koupím přes internet jízdenku, ale ouha, internet se mi nepodařilo nahodit, tak jsem si musel koupit lístek ve vlaku. Jedu v 19.35 z hlavního a nemohl jsem si vybrat místenku, takže se dva cpeme s počítačem na malém stolečku, zatímco ostatní se rozvalují na expresních rezervacích, aniž by stoleček skutečně potřebovali. Tedy s vyjímkou jedné slečny, ta počítač má. A jedna ženská ve vagónu ta už vyloženě chrchlá. Navíc v tomto hloupém rádoby expresu nejde internet.
Jak jsem byl na přednášce o ostrově Rodrigues, dozvěděl jsem se, že ptáci snovači to mají zařízeno tak, že samec uplete hnízdo a pokud se samičce nelíbí, tak ho samička uštípne a sameček může začít znovu, jako u lidí. Proto se také pod koloniemi snovačů válí tolik prázdných hnízd. Také jsme v práci objevili, že je v chovu velké množství morčecích ras, některé jsou opravdu vtipné, třeba to dalmatinské.
Věděl jsi, můj milý deníčku, že některé gastrointestinální viry jako noroviry jsou natolik infekční, že se člověk může nakazit kontaminovaným vzduchem po spláchnutí záchodu. Proto se také doporučuje na veřejných záchodcích splachovat se sklopeným poklopem. Jenže, kdo to dělá, že.
Mimochodem, našel jsem, mimo veškeré nadání, ztracenou rukavici. Hledal jsem nějakou větší tašku za účelem převozu dárků a v ní jsem ji objevil. No ano, právě v této tašce jsem nesl bundu i rukavici k opravě, a rukavici jsem v tašce zapomněl a tašku uklidil. To jsou mi věci. Včera jsem se zdržel v práci, poté jsem šel do Olympiády na poštu, odeslal nějakou smlouvu ohledně fotografií do knihy o mokřadních a vodních rostlinách; poslal jsem ji expres; původně smlouva přišla domů do Fr.L., takže ji nejprve odeslala expres matka a teď znovu já do BÚ AV ČR, adresa Zámek 1, Průhonice, což dává dohromady náklady přesahující polovinu slíbené odměny. Pak jsem ještě zaběhl do velkoprodejny pro večeři a dokoupil jsem zásoby tuňákových konzerv, výhradně RioMare, ty levnější už nechci. Tuhle, jak jsem se vracel z Prahy až ve 21 hodin, takže už bylo všude zavřeno a musel jsem vystačit se zásobami i otevřel jsem tuňákovou konzervu, snad císař Josef, téměř celou ji snědl a teprve poté si všiml, že na stěně je kaz, jakási polokulovitá hrudka holého kovu vystupující z okolního nátěru. No snad jsem se neotrávil, zvenčí vypadala konzerva neporušeně a také nebyla nafouklá. Ale stejně. Po nákupech jsem tvrdnul 20 minut na zastávce trolejbusu, už bylo totiž 20 hodin a s využitím panelu odjezdů MHD v trolejbusu jsem šťastně dojel až do zastávky Opavská, kde jsem se štěstím přeskočil do třicítky směr Pietas. Ale proč o tom píši. Zhruba kolem stanice U Radbuzy dělal jeden veselý cestující potíže. Nejprve nechtěl vystoupit, pak dělal opičky na cestující přes zavřené dveře a nakonec, když se trolejbus konečně rozjel, tak s ním závodil a běžel kousek podél něj. Ach ta Plzeň. Mimochodem, až do města byl trolejbus plný, především mládež se jela v pátek večer bavit do města.
Stojíme na trati mezi Berounem a Srbskem; kolem trati to slušně zplundrovali, snad nevzali ssebou příliš mnoho vzácných rostlin, například zapalic, jinak jsou z vlaku dobře vidět rozkvetlé jaterníky, podle nějakého obstarožního trapáka přes uličku zvoniklece, dymnivky i sasanky pryskyřníkovité. Na Hemrových skalách byly jen fialky. Ale zato krásné.
A v Praze jsou v plném květu trnky a zlatice a rozkvétají první tařice.
A dnes jedeme opět přes Smíchov! A vedle kolejí je obrovská jáma!