letos jsem prošel blik blik víceméně celý, chyběl jen tanec na zvláštní vstupenku v depu, ale ten se mi nepodařilo nalézt, místo něho jsem nalezl frontu na záchodky a pak přídavky, na ty jsem se vykašlal. Zajímavé bylo tlukoucí srdce; pracovalo tak, že se dlaň přiložila na snímače a ozval se zesílený zvuk pulsujícího srdce. Sám jsem to nevyzkoušel; až doma mne napadlo, že jsem měl dělat dřepy s výskokem tak dlouho, až se mi zrychlí tep a poté vyzkoušet tlukoucí srdce. Vzducholodě ve tvaru rybiček, plujících vzduchem, poháněny ocasní ploutví na elektromotorek byly vtipná, něco podobného jsme viděli mimochodem v gay sauně ve Vídni, jen osvětlení nemělo s festivalem světla nic společného. Některé ukázky ze školy videomapingu mi připadaly zdařilejší, než videomaping od profesionálů na budově muzea. Velmi pěkná byla instalace v podchodu myší díra, až na to, že tam byla patřičná zácpa. Hodně se mi také líbila laserová šou na morovém sloupu na náměstí. To bylo v pátek, šel jsem po trase Homolka, Světovar, Slovany, františkánská zahrada, papírenská lávka, depo, myší díra, náměstí, muzeum, Pařížská. Byl jsem dost utahaný, letos jsem dal 250 korun za vnitřní expozice, takže jsem i stál několik front. V sobotu jsem se nakonec vypravil opět, neboť jsem chtěl zkusit svítící origami srdce za 50 KČ. Origami jsem složil snadno, je prostinké, zato návod byl vyloženě čurácký a někoho by za něj měli lámat v kole nebo alespoň pořádně zmrskat. Měli zaplatit mého bratra, aby jim nakreslil návod pořádný. Dost jsem se zapotil, než jsem objevil, že jeden matoucí krok v návodu nemá co dělat. I nějakým lidem jsem tam musel radit, dost je potěšilo, když jsem jim vysvětlil, že krok, s nímž si neví rady, je chybný. Poté se dovnitř nafouklého srdce vlepí diodová žárovička připevněná na knoflíkovou baterii. Ale svítící srdíčko je celkem hezké, svítí už 24 hodin a nějaký roztomilý mladík se mne při odchodu z depa ptal, kde se dá sehnat; snad měl tu padesátikorunu, zapomněl jsem se zeptat, abych ho případně podpořil. Také jsem si vystál frontu na čuros za 169 KČ. Ač jsem protestoval, dostal jsem čtyři tyčinky. Dvě jsem snědl, dvě jsem nechal na stolečku. Když jsem se vracel z origami, už tam nebyly, tak snad je někdo snědl.
V neděli už žádná kultura v Plzni nebyla, zase máme na rok utrum, tak jsem před polednem vyrazil do bazénu. Den před tím byl zavřený, prý únik chlóru, bazén byl proto docela zaplněný, ale vzhledem k okolnostem to ještě ušlo. Plavalo se celkem dobře, i v páře bylo volno, buď už nemají úkáčka vstup zdarma, nebo odjeli za nás bojovat na Ukrajinu. Ve sprchách byl docela nával, zaujal mne například tatínek s tlustým údem, na záchodě jsem dokonce zahlédl pohledného plavčíka, a koho to nepotkám ve sprchách? Mého oblíbeného návštěvníka sauny. Hmm, také mne okamžitě poznal a ještě dával bedlivý pozor, jestli už jsem vypadl, abychom se nepotkali ještě u východu. Oběd jsem šel zkusit do nedaleké hospody Garáž. Ta si ovšem hraje na vyšší italskou gastronomii, takže to dopadlo průšvihem. Dal jsem si špenátové těstoviny s krůtím masem. Místo kousků jsem vyfasoval špalík, nebyl sice syrový, ale byl trochu méně obdělaný než je mi vhod, takže zaváněl drůbeží a nakonec jsem do něho nešel a snědl jen těstoviny se sýrem. Plus pivo a platil jsem přes tři stovky. Hahaha, zasmáli se zbrojnoši a odjeli na šicím stroji. Na zpět mi ujel autobus, takže jsem ťapal pěšky. V Lobzích jsem si prohlédl vykopávky, opravdu tam našli nějakou starou dlažbu, div ne metr pod současným povrchem, dále nějaké zdi, kamenné i cihlové. Je vidět, že už tam archeologové pracují. V parku jsem pak objevil spoustu semenáčů jedle obrovské, některé už byly docela velké a některé rostly i docela daleko matečných stromů.
Také zde v paneláku proběhlo nějaké to menší stěhováníčko, za pomocí party přátel, takže se tu celý den ochomýtala skupinka mladých mužů. No zvláště jeden se mi hodně líbil. Mimochodem, stěhoval ten páreček, co když se vracel v noci z flámu tak mladík okřikl hlučnou slečnu, ať je tiše, nebo vzbudí úchyla. Pozdě, už jsem vzhůru byl.
Ta zpropadená úkáčka nade mnou mi pijí krev. Už zase mají nějaký večírek, tuhle prali do půlnoci a ta jejich ježibaba nedávno vstávala v půl třetí ráno. Dobře, když musí, tak musí, ale nemusí o tom vědět celý barák, ne? Dupe jak stádo slonů.
Vzhledem ke skutečnosti, že mnichovský expres měl hodinu zpoždění, takže z Plzně vyjížděl ve stejném čase jako my, tak abychom se nepletli, náš vlak výjimečně jel přes Smíchov. Staré nádraží už je téměř zbourané, zbyla jen polovina jednoho nástupiště a všude okolo už se mohutně staví. Starých osobitých nástupišť je mi líto, místo nich vznikne něco zvláště hnusného, ale velký přestupní bod autobusů, MHD a vlaků je dobrý nápad. Když už ničit něco vyjímečného, tak alespoň za něco užitečného. Do Prahy jedu už ve 14 hodin, měli jsme jít na výstavu fotografií do Veletržního paláce, ten je ale zavřený, ne, nejde o výbuch kočičí kavárny, ale něco s vodou. A to jsem zdrhal z práce. V rámci náhradního programu jsem nejprve navštívil po delším čase DČ na Můstku a nestačil se divit. Pita kunáfe se podává zvlášť placka a zvlášť náplň. Dále jsme navštívili novou lávku spojující Karlín a Holešovice, má se jí říkat Hol-Ka. Ohromně vtipné, že můj milý deníčku. Na špičce Střeleckého ostrova jsme pozorovali skupinku drzých nutrií, jež očekávaly, že dostanou něco k snědku. Pak jsme poseděli s nějakým známým Petra, vysloužilým zdravotním bratrem ve Flirtu. K večeři jsme měli dvě chlazené veganské polévky albert a v noci mi z nich bylo opravdu hodně špatně. Tak tohle už raději ne.