zima je veliká, alespoň na poměry globálního oteplování, dokonce i v pražském Klementinu byl ledový den, mrzlo celý den a bylo snad až mínus šest stupňů. A jsou u nás místa, kde bylo pod mínus deset. Nevídáno. Ale dosti vtipkování. Ve střední Evropě letošní zima ještě ujde, ačkoliv jsem četl, že celosvětově byl leden nejteplejším měsícem od počátku pravidelných měření. Pravda, celkově byl leden teplotně nadnormální, nikoli však silně nadnormální, ovšem hlavně kvůli mimořádnému teplu na severovýchodní Moravě; v Klementinu byl leden průměrný, ovšem podle upraveného průměru po roce 1990. Je ovšem zajímavé, že jsem si jasnozřivě koupil před letošní zimou po letech vysoké chlupaté boty, co kdyby byla zima, že. Docela jsem je letos užil, ale zavazovaní tkaniček je otravné. Se štěstím se nám podařilo uzavřít letošní zimu běžkováním. Zkusili jsme Krušné hory, matně jsem si pamatoval, že Cínovec hlásil nějaký ten sníh. Zaparkovali jsme trochu se štěstím, ale mohli jsme parkovat pohodlně za 200 KČ na den. Běžkařské tratě kolem Cínovce jsou pěkně, ale musí být sníh, což ve výškách zhruba od 750 do 850 m n.m. není v posledních letech samozřejmé. Ale letos Cínovec v polovině února hlásí 30 cm; pravda, v nižších polohách byl místy sníh vyfoukaný a pod stromy ho bylo jen tak tak, ale protože nedávno připadl a ještě nestihl slehnout, běžkovalo se dobře. Na Vitišce jsme si dokonce užili výhled na Bílinu, Bořeň, Zlatník, Milou, elektrárny Ledvice a Komořany. Moc hezké. Převýšení bylo mírné, jsou zde dlouhé úseky víceméně po rovině, tras je dostatek, i nekonečné okruhy zde mají a také hodně východních Němců. Ale, málo platné, sníh zde není samozřejmostí. Ujeli jsme asi třináct kilometrů a vydali se do Teplic, že zajdeme do termálních lázní Thermalia. No tak to jsme rychle vzdali. Příjemný mladík na recepci nám sdělil, že nám přidělí číslo a až na nás přijde za hodinu za dvě řada, můžeme dovnitř. Takže jsme se otočili na patě a šli hledat hospodu. Rychle se však ukázalo, že to bude tuhý problém. Drahá gruzínská byla úplně plná, nová ukrajinská měla soukromou společnost a česká tradiční byla zavřená z důvodu plesu. Nakonec jsme tedy zašli do nákupního střediska do picérie Koloseum. Roztomilý číšník mne odradil od krmě, jež jsem si vybral, tak jsem si dal špagety s houbami a dýňovou polévku. Dýně byla sterilovaná a houby zmražené, jinak jídlo ušlo. A z terasy byl pěkný výhled na skleněnou kolonádu. Na závěr jsme si dali kávu v Kulturním domě od architekta Hubáčka. A pak už hupky dupky domů. Pravda, trochu jsme bloudili autem po Teplicích, ale nešť. Ještě bychom se tam rádi vrátili, vždyť je to městská památková zóna. Po cestě nás u dálnice zaujaly rozvaliny bývalého větrného mlýna přestavěného na romantický zámeček, už z dob socialismu kulturní památka, dnes určená na demolici. Další den, v neděli, jsme odpočívali, to jest především vařili. Od minula nám zbyl křen, tak jsme zkusili křenovou omáčku a já k ní uklohnil houskový knedlík Vitana, skvělý to vynález z dob socialismu. Docela se povedl. Na večer si Petr usmyslel picu. Zavolal jsem tedy domů, abych z otce vytáhl recept na práškovou picu, je nepochybně rychlejší než kynutá, ač je asi správnější říkat jí zeleninový koláč. Trefit těsto správně není zase tak snadné, nemám rád recepty typu a mléka tolik, aby těsto bylo vláčné. Také pečení není úplná hračka, ale celkově se koláč povedl. Také jsme navštívili saunu Bonbon, byl tam jeden pohledný štíhlý chlápek s celkem velkým tvrdým údem.
Mám už zase chladovou vyrážku, nebo co, a hrozně mne svědí lýtka, až mne to budí v noci.
Je pátek, byl jsem po roce na kontrole na urologii, vlastně to bylo po dvou letech, ale to nevadí, letos jsem nečekal ani dvě hodiny, přišel jsem v devět a odcházel v jedenáct už vyšetřený. Protože mi sestra zakázala močení, byla lékařka spokojena, jak mám hezky plný močový měchýř a nechala mne močit do zvláštního trychtýře, jímž se měří plynulost proudu moči. Navíc jsem nedaleko objevil zajímavou sochu dětí, spíše chlapců, před první základní školou, v níž se nachází večer přístupný bazén. Jedu teď do Prahy a pak dále do Libhoště. Tentokráte snad až zítra, kvůli nějaké dětské oslavě. Novodobý usácký mor.
A ještě něco. Ti zpropadení Ukrajinci mi pijí krev. Tuhle mne ty svině vzbudili v půl jedné v noci. Dobře, mohu přijít domů po půlnoci, prosím. Ale proč při tom musím dupat jako stádo slonů? Rozhodl jsem se přestěhovat postel, protože spát v této zimě na zemi jsem se neodvážil. Pochopitelně jsem při tom málem rozbil vysavač, zvířil celá oblaka prachu, a to jsem ho tuhle pod postelí vysával, odřel stěnu ve dveřním otvoru, nadělal spoustu rámusu a nakonec si musel stejně vzít druhou deku, neboť mi byla zima. A ráno jsem zase všechno vracel zpátky.