Nero a Caligula
Můj milý deníčku,
letos jsme po roční přestávce pobyli v hotelu Grand v Tanvaldu. Ve čtvrtek 23.1. jsem byl v kině na filmech s Bustrem Keatonem, v pátek jsem si vzal dovolenou, takže jsme do Tanvaldu mohli odjet celkem brzy, k hotelu jsme dorazili kolem 17 hodiny. První sníh se objevil na skalách u Mnichova Hradiště, větší množství se začalo objevovat poté, co se sjelo z turnovské dálnice. V Tanvaldu však sněhu bylo ještě docela dost. V hotelu nám přidělili prostorný pokoj ve druhém patře, žel bez sedací soupravy. Ale, koneckonců, přijeli jsme přeci lyžovat a ne se válet v křesle. Díky tomu, že jsme přijeli dříve, prošli jsme se trochu po Tanvaldu. Kdybychom si byli vzali na vycházku plavky, mohli jsme za 30 KČ navštívit malý bazén u zdejšího gymnázia, takhle jsme pokračovali k radnici a nazpět k hotelu, jež má nově obří neonovou ceduli HOTEL. Večeřeli jsme v hotelu; v recenzích z poslední doby si opakovaně strávníci stýskali, že se jídlo zhoršilo, až se zdá, že vyměnili kuchaře. A obávám se, že tyto stesky nebyly neoprávněné. Moje špagety s rajčatovou omáčkou doslova plavaly v rajské polévce. Tentokrát jsme se zkusili dopravovat s pomocí hromadné dopravy. V sobotu jsme vlakem jeli do Jablonce a odtud autobusem do Bedřichova na Maliník. Vlaková zastávka Jablonec centrum je nedaleko autobusového nádraží, takže vše proběhlo hladce, zdejší dopravní podnik dokonce za příznivého počasí vypravuje posilové autobusy, proto se cestovalo pohodlně a odpadlo obtížné parkování. Cesta z Maliníku na Novou Louku vede převážně po silnici s uježděným sněhem, však také většina běžkařů vyráží od stadionu v Bedřichově. V Šámalově chatě jsme si vystáli půlhodinovou frontu na oběd, posilnili se borščem, potkali jedny staré známé ze Starých Splavů a přes Kristiánov, Rozmezí v tisíci metrech, Knajpu a Marijánskohorské boudy dorazili do Josefova Dolu k lesní bráně, kde jsme kdysi s autem zapadli do sněhu na malém parkovišti. Kus cesty jsme šli pěšky na vlak, ale dalo se. Jedinou vadou bylo, že jsme ve Smržovce museli čekat půl hodiny na přípoj do Tanvaldu. Trochu jsme si odpočinuli na pokoji a vyrazili autem do hotelu Jakušice, kde jsme navštívili už námi oblíbený wellness a po sauně si dali v místní restauraci večeři. Jídlo bylo dražší než v Grandu, ale výrazně lepší. Já si dal v podstatě tytéž špagety, tentokráte neplavaly v rajské polévce a navíc byly ozvláštněny pistáciemi (sic!). Petr si dal polského kubu a byl výtečný, i já jsem ho hodně ujedl, často si totiž jídlo rozdělíme na půl, ozvláštněn byl rozpuštěným tvrdým sýrem. Další den jsme opět zvolili hromadnou dopravu a přepravili jsme se autobusem do Kořenova k motorestu a vydali se po paměti, přesněji podle mapy v mobilním telefonu směr běžkařské trasy kolem rozhledny Štěpánka. V Kořenově byla totiž hustá mlha. Cesta vzhůru byla hrozná, stopa veškerá žádná, ale stejně se muselo často stromečkovat, občas vydřená či vyfoukaná místa, u hospody pod vrcholem Hvězdy, kolem 900 m n.m. sníh mohutně tál, takže jsme si užili i vodní lyžování, ale nakonec, když jsme se napojili na rovnou cestu se všechno zlepšilo. Sněhu bylo dost, alespoň půl metru, stopa pěkná, jen bylo všude dosti jehličí. Na rozdíl od Bedřichova, kde trochu připadlo, zde už dlouho nesněžilo. Po hrozném výstupu jsme si trochu zpravili náladu. Vraceli jsme se jinou cestou, o něco delší, ale příjemnější. Tedy, nejprve byl celkem prudký sjezd, ale pak se až do Kořenova jelo dobře, mírně z kopce, jen místy nás strašil prudký sráz. V Kořenově jsme si prohlédli zajímavou kapličku v historizujícím slohu a už jel autobus. Do Prahy byl beznadějně vyprodán, ale do Tanvaldu nás vzal v pohodě, takže jsme bez potíží dojeli, přesedli na auto a hurá do Prahy. Sněhu proti pátku zřetelně ubylo, ale to už je takovou naší tradicí, že přivezeme do hor oblevu. Doma už jsme jen odpočívali, hlavně jsme si dopřáli koupel ve vaně s vonnou solí.
Také jsem narazil na pozvánku na výstavu Křišťálová zahrada v trojské BZ. Od čtvrtka do neděle pořádali též večerní prohlídky s osvětlenými skleněnými výtvory. Tak nějak jsme předpokládali, že na výstavku dorazí 20 stařenek a my dva s Petrem. Chybná úvaha; lidí bylo jako much, fronta na lístky alespoň na půl hodiny, my naštěstí měli lístky koupené dopředu přes internet, i tak nám trvalo celkem dlouho, než jsme se na výstavu dostali. Samotná výstava byl hezká, líbila se mi, ale všude jsme zakopávali o lidi. Prý tam také bylo uranové sklo, osvětlené UV zářením zeleně světélkovalo. Když jsme v 19 hodin odcházeli, lístky se dali koupit bez čekání. My ovšem potřebovali včas dorazit domů.
Dnes ráno, třetího února 2025 bylo na teploměru mínus osm stupňů. Dříve, za podobné meteorologické situace, to jest za noční jasné oblohy, bývalo klidně i mínus pětadvacet a přes den mínus patnáct. Dnes se denní teplota zřejmě přehoupne přes nulu do kladných hodnot. Mimochodem, v sobotu večer byla na obloze vidět velmi působivá konjunkce, česky přiblížení, Venuše a ubývajícího měsíce ve tvaru srpku. Koupil jsem si před letošní zimou chlupaté boty, ale k rodičům jsem odjel v polobotkách. Kdo by se byl nadál, že se takhle ochladí a i v nížině bude mrznout, že můj milý deníčku. To v roce 1975 měli potíže s brzkým nástupem předjaří, koncem ledna nastala obleva a to i na horách. Když chtěli uspořádat na Ještědu skokanské závody, museli na skokanské můstky nosit sníh v nůších. To víš, můj milý deníčku, za komunistů byla technika vzácná, z dovozu a mohli ji používat jenom papaláši. Kde je tomu dneska konec.
V pondělní sauně bylo přeci jen pár zajímavých mužů, například krásný mladík s vytetovaným indiánem. A opravdu slovanský bazén provozuje dvě padesátky, jednu pod nafukovací halou.