tuhle jsem měl v Praze trochu času a proto jsem se stavil v Ovocném světozoru na zákusek, když ho všichni tak chválí. Dal jsem si jablečný závin, nebyl pravda příliš povedený, ale hlad je nejlepší kuchař. Jak tak sedím a snažím se sníst závin, najednou si všimnu, že k vedlejšímu stolu přisedl starší muž s mladou ženou. Když jsem doostřil, zdálo se mi, že vidím Jiřího Langmajera. Podle toho, jak se ten chlap sebejistě a nevšímavě vůči okolí choval, to byl zřejmě opravdu on. No, nikdo nemládne.
Na horách, tedy především severních docela nasněžilo, tak jsme se rozhodli využít příležitosti a vyrazil na běžky. Rozhodli jsme se zkusit dojet tam a zpět v jednom dni s tím, že snad někde zaparkujeme. V sobotu to nešlo, měli jsme už dlouho objednanou prohlídku Loosových interiérů, druhou část, tedy dům Brummelových. Prohlídka byla zajímavá, nejvíce nás zaujala kořenovice kanadského topolu. Poté jsme se přesunuli do nové módní vietnamské restaurace Emoi. Ačkoliv bylo plno a neměli jsme rezervaci, usadili nás dva k jednomu vzdálenému stolu. V recenzích si hosté stěžovali na zmateno obsluhu, což potvrzujeme. Dále bych vytknul nepříliš kvalitní maso. Kachna byla vysušená, hovězí žvýkavé a ani kuře v polévce nebylo prvotřídní. Trochu se mi zdá, že chtějí udržet nízké ceny a velké porce a šetří právě na surovinách. Jinak bylo jídlo chutné, zvláště žluté kari, jen mne poté v noci bolelo břicho. Polévky byly divné, hodně exotické chuti. Vyzkoušeli jsme i chválené suši a uznali jsme, že je bez vady. A teď k obsluze. Objednali jsme si čaj s pomeranči a skořicí, dvě polévky, hovězí s omáčkou a kari s kachnou, a dvakrát dva kousky suši. Dostali jsme čaj a hlavní jídla, polévek jsme se museli zvlášť dožadovat a navíc je přinesli popleteně; chtěli jsme jednu s máčkou smrdutou a krevetami a jednu s kokosovým mlékem a kuřetem a dostali jsme máčku s kuřetem a kokosové mléko s krevetami. Dále jsme dostali dva kousky suši s avokádem, ale hned šest kousků s máslovou rybou. Přehmat s polévkami jsme nechali být, při placení nám účtovali jen dvě rolky s máslovou rybou, tato chyba jak nám bylo řečeno, jde za kuchařem; zřejmě to je v kuchyni dost divoké. Chtěli nám navíc naúčtovat koláčky moči za 89 KČ, ale nedali jsme se. Poté jsme na trzích koupili dva druhy koupelové soli, meduňkovou a s růžovými plátky. Musím přiznat už na tomto místě, že koupel po běžkování byla velice příjemná. Po návratu z trhů už jsme jen popadli věci a přesunuli se do Prahy. Vlak měl zpoždění, stál ve stanici, prý porucha vozu, to je teď u ČD velká hitovka, zpoždění utěšeně narůstalo, což bylo nepříjemné stran domluvené návštěvy na večer; návštěva stejně přišla pozdě. Nakonec jsme ale vyjeli a zpoždění jsme poněkud stáhly na trati, takže na Zahradní město jsem přijeli v podstatě včas. Další den ráno, vyjížděli jsme už v sedm hodin!, jsme vyrazili autem do Smržovky, kde jsme se nedali odradit hustým sněžením; ostatně měly být sněhové přeháňky, což se projevilo tím, že celý den sněžilo s krátkými přestávkami; to byly ty přeháňky, podle jakýchsi vtipálků na internetu ideální podmínky pro lyžování. Před nádražím jsme urvali předposlední místo na parkování a tím naše štěstí končilo. Nasedli jsme do vláčku Regiospider směr polské Jakušice, aby nás průvodčí v zastávce Harrachov-Mýtiny vyhnal se zábavným tvrzením, že vlak se vrací zpět do Liberce, ale od Polska možná něco přijede, třeba za nějakých dvacet minut. No hotový vtipálek. Nebudu to celé protahovat, čekali jsme zhruba oněch dvacet minut na zázrak, jež se nekonal a vydali jsme se do Polska sami. Podle nějakých Polek, též uvízlých na Mýtinách, měl být na trati spadlý strom. Už jsme jednou z Mýtin vyráželi, není to zase tak těžké, jen nás štvalo, že jsme platili za lístek na polskou stranu něco přes sto korun. Bez zádrhelů jsme pravou zimní pohádkou dojeli na chatu Orle, nepočítáme-li ovšem skutečnost, že mi poněkud drhly nohy a že bylo kolem nuly. Na chatě jsme si dali polévku, maso se zelím a palačinku, vše jsme vyhládle zhltli a jeli do Jakušic směšně doufajíc, že pojedeme zpět do Smržovky vlakem ve 14.45 právě z Jakušic. Tam jsme si ještě vtipně dali menší kolečko, neboť času bylo dost a poté se vydali směr vlaková stanice. Když jsme přecházeli trať, pojali jsme zlé tušení; koleje vypadaly, že po nich nejméně od rána žádný vlak neprojel. Na jedné zastávce nebyla ani noha, na druhé, nově zbudované, u moderního hotelu, jsme našli houf zmatených Poláků, doufajících v odjezd do Sklářské Poreby. Aplikace ČD hlásila nepatřičných 5 minut zpoždění, když jsme volali na infocentrum, paní se nesmyslně dušovala, že vlak určitě odjel ze stanice Harrachov a opustil území České republiky. Byl to nesmysl, ale prý je to běžné, avšak nemělo by být. Když vlak z Čech nejel a nejel, jeli jsme naopak my zpět do Harrachova, dalších sedm a půl kilometru, celkem to dalo 23. Byl jsem už ke konci dost vyřízený, ale z Jakušic se už jelo převážně z kopce. Zhruba v polovině cesty byla odbočka na chatu Orle a než jsme ji minuli, valila se proti nám celá procesí vracejících se Poláků. Na Mýtinách jsme naskočili do vlaku, urychleně zakoupili jízdenku, ve zmatku nás vyšla o 12 korun dráž na každého, ale to je prkotina proti ztracené jízdence do Polska. Průvodčí nás ujistil, že jsme dobře udělali, že jsme přišli po svých a že do Polska celý den nic nejezdí. Fuj. Pak už jen sháněl autobus pro skupinu Poláků, jež se chtěla dostat domů. Snad nějaký sehnal. Zpoždění bylo přesně hodinu, neboť jsme dohnali vlak, jež měl odjíždět z Jakušic v 15.45, kam ovšem vůbec nedojel a celou domu stál v Harrachově. Dále už nás žádné nehody nepotkaly a šťastně jsme dojeli domů, jen jsme si v Jablonci povzdechli, že už tam dorazila obleva. A doma nás čekala koupel ve vonné soli.
Můj milý deníčku, naše úseková vedoucí M. pravidelně jezdí na Moravu k příbuzným. Děti nemá a tak doslova visí na neteřích. Letos se tam vypravila na třetí adventní neděli, aby se nakazila norovirem, neboť věděla, že všichni zvrací a je nim špatně. Ale neteř brečela do telefonu, že když je nemocná, tak teta nepřijede. Ale cožpak by mohla teta odolat škemrání malé rozmazlené holčičky? Takže už v neděli na zpáteční cestě musela stavět, domů dojela jen taktak, v pondělí naštěstí do práce nedorazila, a to se ještě ptala, zda by nám nevadilo, kdyby zůstala doma, když chytla norovirus; nám by naopak vadilo, kdyby bývala dorazila. V pondělí večer si přijela do práce pro balíčky a pro počítač a v úterý si vzala homeoffice. Když je někdo nemocný, tak strašně vyvádím; tentokráte vyváděli všichni, ale já jsem to vydržel nejdéle. Stále jsem si dezinfikoval ruce, na všechno si bral rukavice, M. se pokud možno vyhýbal atd. Měl jsem pro to své důvody. Noroviry vydrží na hladkých površích klidně 10 dnů, k nakažení stačí desítky virových částic, což je opravdu velmi málo!, takže se člověk může nakazit dokonce i ze vzduchu, když někdo spláchne na záchodě!!! Pokud se norovirové částice nacházejí ve vodě, může být jejich množství pod mezí detekce a přesto způsobit nákazu. No zkrátka je to pěkné svinstvo a chytnout ho navíc před vánoci není žádné terno. A pokud bych nakazil mého nemocného otce, mohl by klidně i umřít, zvláště při skvělé zdravotní péči na chebsku. Inkubační doba bývá krátká, 12 až 48 hodin, takže pokud vydržím do pondělí, pojedu domů. Ale je pravda, že chytit to mohu kdekoliv, ale nač tomu pomáhat.
V plaveckém bazénu v Plzni na Slovanech probíhá generální oprava, vnitřní bazén s atrakcemi je zavřený, byl ale otevřený bazén venkovní, což jistě mnoho lidí ocenilo, zvláště uvážíme-li, že listopad byl po dlouhé době měsíc teplotně normální, nikoli nadnormální. Dříve chodilo do plaveckého areálu na 2000 lidí za sobotu a neděli, dnes je to celých 200. Nakonec se před vánoci rozhodli vztyčit nad venkovním bazénem nafukovací halu. Musel jsem tuto novou plzeňskou atrakci vyzkoušet. V hale je celkem teplo, ale chodba ze sprch je dosti studená. Uvnitř haly to vypadá poněkud jako v žaludku velryby, i to tam divně zapáchá, zprvu jsem měl pocit, že se dusím. Nicméně plavalo se dobře, v každé dráze plaval jen jeden člověk, ale byla mi přeci jenom trochu zima. Popravdě, nic moc jiného než plavat se tam nedá. Ale pro plavce je toto řešení dostačující. A ano, hala je obrovská, však je vztyčena nad padesátimetrovým bazénem.
V pondělní sauně se mezi návštěvníky objevuje jeden opravdový krasavec a bývá dost rozladěn, když mne v sauně potká, zvláště pokud ho nějakým omylem zahlédnu nahého. Mohu potvrdit, že je ve všech směrech dokonalý.