tuhle jsem si všiml, že z nádraží Zahradní město odjíždí přímé vlaky do Vídně. I rozhodli jsme se, že vlak vyzkoušíme. Pravda, do Vídně se obvykle jezdí přes Břeclav, ale teď v polovině listopadu je vlak přes České Velenice znatelně levnější a cesta je jen asi o půl hodiny delší. Až do Veselí nad Lužnicí jede vlak celkem rychle, tam se ale mění lokomotiva, takže se stojí nejméně deset minut, přes Třeboň totiž není elektrifikovaná trať. Vůbec stojí za zmínku, že se jedná o zastávkový vlak. Posuď sám, můj milý deníčku: Benešov, Olbramovice, Tábor, Veselí, Třeboň, Třeboň-lázně, Majdalena (sic!), Suchdol nad Lužnicí zastávka (s velkým parkovištěm), České Velenice, Gmünd, Vitis (díra), Schwarzenau (díra), Göpfritz (díra), Sigmundsherberg, Eggenburg, Tulln, Wien Heiligenstadt, Wien Spittelau a konečná stanice Vídeň Franz Josefs bahnhof. Takže, abychom se vrátili k rychlosti jízdy, první pomalý úsek je mezi Říčany a Benešovem, ale to není nic proti kodrcání se mezi jihočeskými rybníky. Ani v Rakousích se mi nejevila rychlost kdoví jaká, ale přinejmenším za Tullnem už vlak svištěl. Po cestě jsme obdivovali zajímavé, ale celkem liduprázdné nádraží v Českých Velenicích, což bylo dříve předměstí Gmündu s velkým nádražím, po první válce ovšem připadlo Československu a začalo žít vlastním životem; Rakušáci navíc museli přeložit úzkorozchodnou dráhu na své území. Dále zaujalo městečko Eggenburg, románský kostelík, velký zámecký areál a také nápadný gotický kostel, trčící uprostřed polí jako vztyčený boží prst. Když jsme projížděli Klosterneuburgem, přišel jsem s nápadem, že odrůda Zweigeltrebe byla vyšlechtěna právě zde, což je ovšem pravda. Jak jsme se tak blížili k Vídni, ptal jsem se, jak se budeme přepravovat z nádraží a ukázalo se, že chceme nasednou na zelené metro a že výhodnější je na něj přesednout na předměstských stanicích, jenže Petr chtěl jet na konečnou stanici, očekával parádní secesní nádraží hodné habsburské metropole. Jenže ouha, místo krásného starobylého nádraží nás čekalo moderní, naprosto nudné a temné, neboť se nachází v přízemí nově postavené budovy. Nádraží nestojí dlouho, takže v něm nic nefunguje a nedalo se nic dělat, museli jsme pěšky dojít na metro. Ale alespoň tato stanice se vyznačuje pozoruhodnými secesními prvky. Jak jsme tak stáli ve stanici Spittelau a čekali na odjezd vlaku směr konečná, všiml jsem si zvláštní barevné budovy, kousíčkem vyčuhující zpoza zdí, ještě o ní bude zmínka. U metra jsme šťastně koupili 24 hodinový lístek na MHD a vydali se do ubytování. Apartmán Versava měl být připraven ve 14 hodin a nalézá se v předměstské čtvrti, kousek od nového hlavního nádraží. Nejprve jsme navštívili místní samoobsluhu, nakoupili nějaké dárky a jídlo, neboť v neděli se v Rakousích nepracuje a do apartmánového domu jsme dorazili těsně po 14 hodině. Náš pokoj ještě připraven nebyl, ale naštěstí jsme se mohli na chvíli posadit ve společenské místnosti, kde jsme snědli obědosvačinu. Poté, co jsme se ubytovali, vyrazili jsme do města, nejprve do Belvederu. O tomto zámku jsem věděl už dříve, ale potřebu se na něj podívat mi vnutil Ladislav Fuks svým románem Vévodkyně a kuchařka. Vévodkyně totiž měla dům-palác na Rennwegu a prý z okna koukal právě na Belveder. Ty jsou ve skutečnosti dva, vlastní Belveder a Dolní Belveder, Rennweg ovšem probíhá kolem dolního Belvederu, tam jsme ovšem nebyli, z čehož plyne, že do Vídně se ještě budeme muset vrátit. Oba jsou přístupné, v obou jsou galerie a od horního je pěkný výhled na Vídeň. Spojuje je zahrada ve formálním slohu s barokními kašnami a vtipnými soškami zobrazujícími jednotlivé měsíce v roce. Na menších předvánočních trzích u Belvedéru jsme koupili nešťastné dva kousky tureckého medu s pistáciemi, jež nám paní dala do hezké reklamní taštičky; nakonec jsme je domů nedovezli, někde jsme je po cestě vytrousili. Je to nemilé, byly celkem drahé, ale co naplat. Ostatně stojí za zmínku, že ve Vídni začaly adventní trhy už 15. listopadu; vydělávat se zkrátka musí; za adventu se už ve Vídni nedalo sehnat rozumné ubytování a už na začátku trhů bylo všude lidí jako psů. V době adventu to musí být vyloženě peklo. Prohlídka obrazárny v Belvederu proběhla uspokojivě, viděli jsme mino jiné nejslavnější Klimtův obraz Polibek, několik pěkných Schieleho obrazů, několik mazanic od Kokošky, dokonce i Koliga a také slušnou sbírku české moderny: Toyen, Šímu, Štýrského, dva Filly, dva Gutfreundy, Procházku, Špálu, co mi tak utkvělo v paměti. Petra zvláště zaujal obraz Předjaří ve Vídeňském lese od Waldmüllera, jehož reprodukci vlastnila jeho babička. Musím přiznat, že měl znamenitou techniku. Po návštěvě Belvederu jsme se přesunuli s pomocí MHD do středu města. Cílem byly nejslavnější místní vánoční trhy u nové radnice. Nejprve jsme se ale stavili v kavárně na kávu, výbornou a zákusky. Dortíky byly velmi dobré, brambora dokonce výtečná. Marcipán byl na prst tlustý, jen mírně sladký, krém byl bohatý a čokoládový a piškot byl měkoučký. Mňam. Ačkoli trhy začaly den předtím 15. listopadu, u radnice byla hlava na hlavě. Na moji žádost jsme se začali prodírat směrem k soše zářícího soba. A vtom se to stalo. Všechna světýlka osvětlující kmeny a koruny stromů, včetně srdíčkového stromu ověšeného lampióny ve tvaru rudých srdcí zhasla. Náhle jsem si všiml, že nad našimi hlavami se šine velké světelné srdce, chvílemi se zastavovalo, chvílemi měnilo barvy, když proplouvalo kolem některého stromu, ten se na chvíli rozsvítil, až se zastavilo u srdíčkového stromu a tam začalo pulsovat, to jest vyzařované rudé světlo střídavě zesilovalo a zeslabovalo. Srdíčkový strom se postupně rozsvítil. Kýč? Nepochybně. Ale lidi na to čuměli s otevřenou hubou. My také. Ale to ještě nebylo všechno. Když jsme se vymotali z největšího chumlu lidí, všiml jsem si osvětlené uličky s jakýmisi chaloupkami. Prosadil jsem, že se do uličky podíváme. V každé chaloupce byl umístěn betlém, od zcela tradičního pojetí až po hypermoderní. Utkvěly mi muchomůrky s elfy místo stáje a klanících se pastýřů, a potom scéna bourání domu, kdy svatá rodina, představující zřejmě skvotery, byla vyháněna dělníky ve žlutých reflexních vestách. Celému výstupu přihlížela stará paní s košíkem na lokti. Nevídáno. Prohlídka trhů byla dosti náročná, navíc už bylo pozdě, takže jsme se vydali rovnou na večeři do hospůdky nedaleko ubytování. Už dlouho jsem chtěl ochutnat pravý vídeňský řízek a tak jsme si ho dali pro změnu oba. Jinak si obvykle dáváme každý něco jiného. Než nám jídlo přinesli, slyšeli jsme z kuchyně zvuky naklepávání (viz také Zítra to roztočíme, drahoušku), což vzbuzovalo příjemné naděje. A skutečně, jídlo bylo chutné, dokonce i vařené petrželové brambory, jen se nám zdálo, že tuk byl přepálený, ale to prý bylo tím, že se správný vídeňský řízek připravuje na přepuštěném másle. Řízek byl skutečně plošně velký, ale tenký, trojobal byl také pozoruhodně tenký a jemnozrnný. Maso bylo chutné a měkké. Snědl jsem ho skoro celý. Pivo jsme si mohli dát velké, bylo v pohodě. Po krátkém odpočinku jsme se vydali do bývalých tureckých lázní předělaných na gay saunu někde poblíž sv. Štěpána. Nu, jde skutečně o působivé, rozlehlé místo. Lze si dokoupit samostatnou kabinu na převlečení, za dlouhé peníze dokonce historickou s ozdobami v arabském slohu; v ceně vstupného jsou obyčejné skříňky ve společné šatně. Najdeme zde páru s tlumeným osvětlením, dvě sauny o různé teplotě, působivý ochlazovací bazén v arabském slohu, spoustu kabin, dvě houpačky, darkroomy, bar v historických dekoracích, zajímavé obrázky na stěnách, velkou odpočinkovou místnost, patrně na bývalém dvoře, dnes zastřešeném skleněným stropem; jsou v něm totiž mimo lehátek také živé rostliny. V Páře měl Petr docela úspěch, vedle mne si dvakrát, v páře a pak i v sauně, sedl mladý muž s přítelem, ten jeho přítel byl tedy hezčí, a nenápadně si ho honil, v sauně si navíc pohrával s prezervativem schovaným pod hodinkami s čipem. Třeba mi chtěl něco naznačit? Kdo ví, mohla to být i jen náhoda. A pak už byl čas jít na kutě. Další den jsme se nasnídali ze zásob, opustili apartmán a vydali se do nedalekého hostelu, kde za dlouhé peníze provozují schránky na úschovu zavazadel. Tam jsme pravděpodobně vytrousili nešťastné turecké medy, pořízené na trzích u Belvederu. Vydali jsme se do Hofburgu, vystavěného z potu a krve porobených národů, což ostatně platí o celé Vídni a docela jsme bloudili, i přes navigaci v telefonu, jak je celý hradní areál veliký, ale nakonec jsme mnou vychvalovanou klenotnici trefili. Byl jsem v ní kdysi v roce 1989, kdy jsem byl s matkou na zájezdu na vánočních trzích ve Vídni a nějakým nedopatřením jsme zabloudili právě sem, pamatoval jsem si tři místnosti přecpané korunami, plnými drahokamů. No, tak místností bylo o dost více, ale přecpány byly: zlatem, stříbrem, slonovinou i drahým kamením, koruny byly ovšem rozptýleny v různých místnostech, pamatuji se na Rudolfovu císařskou korunu, na korunu Štěpána Bočkaje se spoustou menších drahokamů, korunu s diamantovým křížkem, ale bez dalších kamenů a nakonec koruna nejcennější, Říšská, s velkými starobylými kameny, podobnými, jaké sehnal Karel IV pro korunu Svatováclavskou. Také nás zaujalo hned několik řádů zlatého rouna. Docela připomínaly řád myšího kožíšku. Následoval rychlý přesun do vzdáleného palmového skleníku u Schönbrunnu. Je skutečně působivý. Především je obrovský, snad až 25 m vysoký, plný vysokých palem, stromovitých kapradin, wolemií a jiných dřevin, procházení uličkami připomínalo prodírání se pralesem, prostě nádhera. Po prohlídce jsme už bez dalších zbytečných zastávek zamířili nejprve pro zavazadla a poté na stanici Spitellau, kde jsme hodlali nasednout na vlak do Prahy. Jak jsme tak hledali přístup na vlakové nástupiště, všiml jsem si oné pestře zbarvené budovy. Do odjezdu vlaku zbývalo ještě dost času, vydali jsme se proto na prohlídku. Ukázalo se, že onou veselou továrnou je spalovna, přičemž fasádu navrhl Friedrich Stowasser (Příjmení je staročeského původu a prošlo chebským německým nářečím. Na Chebsku a Loketsku, odkud pocházel děd Wenzel Stowasser, se vyskytovalo často, bylo totiž odvozeno od starších podob názvu dnes již zaniklé osady Stobitzhof u Milhostova (Stabossen, Stowasn); opsáno z wikipedie; cože?; jasně, dnes se hovoří o Češích, hovořících německy, hahaha), zvaný Hundertwasser. Nadělali jsme spoustu snímků, neboť spalovna nás opravdu omráčila a i v práci jsem s ní nadělal nejvíce parády. Studovaní architekti nemohou Stowasserovi přijít na jméno, neboť je nikdo nezná a nikoho nezajímají a Stowasser, ač bez vzdělání, je opravdu slavný. Jinak to byl podivín k pohledání.
Počasí nám vyšlo krásně, byla sice celkem zima, ale svítilo slunce a vůbec se výlet vydařil. Za těch 24 hodin jsme toho stihli opravdu dost.
Jedu do kina na 18 hodinu. Máme zpoždění, sedím v první třídě na místence u stolečku, ale nejde wifi. Dostal jsem sice odškodnění, ale to je mi k ničemu, neboť se dá uplatnit jen u pokladny a tam obvykle lístky nenakupuji. Když už jsme u lístků, tento jsem kupoval již včera, ale úplně mi vypadlo z hlavy, že musím jet už v 16 hodin (naštěstí jsem alespoň odjel včas z práce) a koupil si lístek na 18 hodin. Jak jsem tak stál na nádraží a hlásili, že vlak do Bohumína bude mít zpoždění, pojal jsem zlé tušení, jež se vzápětí s pomocí počítače potvrdilo. Musel jsem tedy koupit lístek u pokladny a první, co jsem se pokusil udělat, jen co jsem sedl do vlaku, byla snaha zrušit jízdenku na 18. hodinu, což se mi s vypětím sil podařilo těsně před tím, než wifi vypadla s konečnou platností. A to ještě nevím, zda nebudu muset vystoupit na Smíchově a jet metrem, abych vůbec kino stihl. Nemluvě o tom, že mám záhadným způsobem promáčené kalhoty vzadu na stehnech. Po zaschnutí jsem zjistil, že zůstaly na kalhotách hnědé skvrny. Nebesa, to je tedy výlet, to to pěkně začíná, děsím se, co zlého se ještě stane.
Nakonec jsem vyběhl na poslední chvíli na Smíchově, koupil u Kabáta vánočku a v Copa centru v lékárně kapičky se světlíkem. Mám v oku opět zánět, lépe řečeno na víčku, a tak si kapu oftalmoseptonex, ovšem včera jsem na to zapomněl, proto jsem si vykapal oči v Ponrepu, než začaly filmy. Polské animované filmy byly patřičně šílené a Barva granátového jablka byla stejně nesrozumitelná, jako když jsem ji viděl poprvé. Dal jsem si totiž nakonec dvě projekce. Kino na film Sajat Nova bylo ještě stále hodně zaplněné, mám ale pocit, že se mnozí mladí snobští intelektuálové docela nudily.
A ještě něco k dopravě. Nové rychlíkové vlakové soupravy, co jezdí do Chebu, jsou pohodlné, ale nespolehlivé. Tuhle kvůli tomu zase rušili spoje.