dětičky si užili podzimní prázdniny, nebo to snad byli hlavně ubytovatelé a jiní podnikatelé?, spolu se svátkem 28.10. trvaly celé tři dny. Tentokráte je měl na starosti Petr a tak jsem byl pozván, abych s nimi pomohl. Nejprve se jelo k Petrovým rodičům, kde to bylo jako v pohádce, pořád se jenom jedlo a pilo. No dobře, můj milý deníčku, kecám, také se trochu pracovalo na zahradě, na okraj se sluší poznamenat, že po všech těch záplavách se nám zdála zem podezřele vyschlá. Dokonce jsme s Petrem navštívili saunu v Novém Jičíně. Na hodinu a půl stojí tuším 140 KČ, jako v Plzni, ale to je nepodstatné. Podstatné je, že jsme pro návštěvu zvolili neděli, den po změně času. Zprvu jsem si stěžoval, že je chlapů málo, ale dostalo se mi poučení, že když je venku krásně, a ono bylo, tak je v sauně lidí málo. Jak se tak stmívalo, postupně se trousili další muži, vesměs velmi pohlední, čímž vhodně doplnili krásného chlapce na prahu dospívání, jenž už byl v sauně přítomen, když jsme přišli a v 18 hodin už byla sauna docela plná. Náhle však kdosi vyslovil strašné podezření, že sauna netopí. Ihned mne napadlo, v čem bude zádrhel. Na hodinách v sauně byl stále ještě letní čas, tedy 19 hodin, přičemž sauna má otevřeno právě do 19 hodin. Sečteno podtrženo, vytápění se samočinně vypnulo a ani přivolaná paní z pokladny s tím nic nezmohla, jen potvrdila, že sauna netopí a že musí přijít elektrikář. Což o to, my jsme své tři kola jakž takž stihli, ale co ti ostatní? Po návštěvě sauny bylo v plánu posedět v kavárně ve Staré poště, ta je však v neděli zavřena, ovšem kdybychom měli více času, mohli jsme navštívit od 19 hodin promítání starého, ještě němého českého filmu s živou hudbou za 250 KČ pro jednoho. Další den odpoledne jsme se přesunuli do Maršíkova do penzionu U mlýna. Přesun autem tentokráte proběhl hladce, na rozdíl od cesty na Moravu v pátek před prázdninami. Jistě si umíš, můj milý deníčku představit, jak hustý byl provoz na dálnicích. Já sám jsem nejprve jel do Prahy z Plzně vlakem a ten měl zpoždění, nakonec po sečtení nejméně půl hodiny, dost možná šlo o půlhodinu rozhodující. Pomaličku, ale plynule se šineme po dálnici, navigace se tváří jakoby nic a najednou doporučuje sjet z dálnice. Petrovi se nechtělo za tmy jet neznámou okreskou, navigace přiblble předpokládala zpoždění 30 minut, to nám nepřipadalo nijak hrozné a tak jsme zůstali na dálnici. Záhy se ukázalo, že jsme se dopustili hrubé chyby. Před námi totiž byla menší nehoda a doprava byla svedena do jednoho pruhu, jež se navíc šinul rychlostí 20 km v hodině. Nebudu to celé protahovat, můj milý deníčku, v zácpě jsme strávili naprosto nehorázné 2 hodiny a 50 minut k tomu a ještě jsme museli potupně hledět na vtipnou navigaci, jež nám zezelenala a slibovala zpoždění 20 minut a to celé tři hodiny. Když jsme projížděli místem nehody, spatřili jsme dvě ťuknutá auta, zřejmě čekající, až zahřmí. A ono pořád nehřmělo a nehřmělo. Ještě za Brnem nás v rozhlase ubezpečovali, že zácpa je na tři hodiny. Nebesa, to je opravdu tak těžké nepojízdná auta promptně odvézt? Nebo se snad čekalo na hlubokou noc, až poleví provoz? Nechápu. Je ale pravda, že o několik dní později byla nehoda na obchvatu Olomouce a později jsme se dozvěděli z rozhlasu, že ji odstraňovali osm hodin. Šlo ale alespoň o smrťák. Dálnice po tu dobu byla zcela uzavřena a jezdilo se obchvatem přes Olomouc. No ale do Maršíkovského mlýna jsme dojeli hladce, bez větších potíží se ubytovali, zahráli si jumanji a vesele hupsli do postele. Petr si liboval pohodlnost molitanové podložky s výstupky, a i já musím říci, že poměr ceny a výkonu zde byl velmi dobrý. Další den jsme nejprve navštívili ruční papírnu, prohlídka byla hezká a bylo tam teplo. Následoval oběd v Šumperku ve vegetariánském bistru Divá hlíva. Jídlo bylo celkem slušné, děti měli pečené žampiony, my si dali bramborové kari s rýží a brokolicovou polévku. Paní u výdeje stravy mi pochválila předraženou žlutou kašmírovou šálu. Poté jsme zaparkovali u termálních lázní a vydali se do lázeňského parku ochutnat zdejší pitný pramen Karel. Popravdě, je hnusný a chutná jako vařené vejce. Též jsme se zastavili u památníku nechvalně proslulých čarodějnických procesů a obdivovali lázeňský dům Eliška. Poté jsme se vydali do termálních lázní. Žel, nebyli jsme sami, kdo se rozhodl využít podzimní prázdniny tímto způsobem. Málem bych se odvážil tvrdit, že se tak rozhodli všichni. Bazénů není příliš mnoho, jsou výhradně odpočinkové, tedy celkem vzato teplé, kolem 32 stupňů, ale množství lidí bylo takové, že místo připomínalo fotografie čínských koupališť. Jak se pomalu stmívalo, lidí přibývalo a přibývalo. A to už my jsme měli potíže sehnat skříňku. Mají tam také saunový svět, žel je přístupný až od 15 let, takže jsem tam šel sám. Je celkem hezký, k ochlazování slouží ledová jeskyně a pořádný džber. Mají tam tři parní sauny, obyčejnou, aroma a solnou a finskou saunu a několik odpočíváren. Zdejší saunový svět není velký, ale zřejmě stačí. Je tam také občerstvení s řadou stolečků. Poloprázdné. Další den nás čekala prohlídka losinského zámku. Zámky jsou tam vlastně dva, vysoký, neobývaný a obytný barokní. Vysoký zámek je pozoruhodně dochovaný, nepoškozený od dob renesance; nebyl nikdy úplně dokončen, navíc se ukázal být příliš velký a tmavý, obtížně vytopitelný, využívala se jen kaple, ostatní prostory se užívaly jen zřídka. Při prohlídce byla opravdu zima, větší než venku, malé dětičky zlobili jako čerti, paní průvodkyně, podle všeho sama kastelánka, byla poněkud nervní, ale mne prohlídka zaujala. Děti už méně, těm se více líbila papírna. Následoval přesun do Mladče, rychlý oběd ve zdejší hospodě, přesněji v hospodě v Sobáčově, dal jsem si roštěnou, příjemná vzpomínka na restaurační kulturu mého dětství. Následovala návštěva Mladečských jeskyní. No, jeskyně jsou celkem pěkné, jen krápníků je skutečně poskrovnu. Překvapilo mne, kolik je tam schodů a též mne zaujali vycpaní kromaňonci a hadí obratle. Pak už se jelo domů směr Praha severní trasou., tj. přes Litomyšl. Provoz byl jak náleží hustý, ale skutečné potíže nás čekali až v samotné Praze. Přijeli jsme totiž na Černý most, ale potřebovali jsme se dostat na Zličín kvůli předávce dětí. Navigace nám doporučila severní trasu, přes tunely. Obvykle se jede jakoby na Ústí nad Labem a poté se musí člověk vrátit směrem na Holešovice a u kolejí UK odbočit na Tróju. Najednou nám ale navigace doporučila sjet a napojit se na Povltavskou ulici, což vypadá na první pohled jako dobrý nápad a navigace slibovala ušetřit asi 20 minut. Jenže, Praha je poslední dobou nehorázně zacpaná automobily a především, na cestě čekala mimořádně zrádná křižovatka ulic Prosecká a Čuprova, zrádná zvláště za tmy. Přemoudrá navigace často žvaní nesmysly, ale když má něco říci, zarytě mlčí a dělá, jako že nic. Bývali bychom možná i správnou odbočku trefili, jenže se na nás ze strany začal tlačit zkurvený trolejbus, div nás nesmetl ze silnice, a když nás předjížděl, zakryl nám výhled na správnou odbočku. Pak jsme začali pochopitelně zmateně bloudit vnitřní Prahou, při hustém provozu zážitek, o nějž jsme opravdu nestáli. Nakonec jsem musel sám, neboť místo trochu znám, najít cestu na mapě a zahrát si na navigátora. Zpoždění nejméně půl hodiny. Opravdu jsme ušetřili hodně času. Po Povltavské jsme poskakovali krokem, ale v tunelech už se jelo.
A teď jednu vtipnou příhodu, to se všichni zasmějeme. Jedu takhle se spolupracovnicí autem na Jižní předměstí, jeli jsme z Černic nejprve na dálnici a pak na borské kruhové objezdy kolem přehrady a najednou jsem si všiml nápadné budovy s věžičkou a ve vší prostotě se udiveně ptám, v Plzni je nějaký zámek? Málem jsme bourali, neboť řidička jen s obtížemi zadržovala smích. Ne, můj milý deníčku, zámek v Plzni opravdu není, byla to borská věznice. No, ale kdo chce bydlet na zámku . . .
Je nebezpečné budit lva a strašný je zub tygrův, ale nejhrůznější ze všech hrůz je člověk v šíleném vzteku. (Píseň o zvonu)