toto byla, jak se domnívám, oblíbená báseň mé babičky:
Mám v knize cypřiš: je jiný, než jsou naše stromy, než smrky, jedle našich lesů. Když knihu otevru, jih vidím, mořský břeh, vápenné skály, do nichž pere slunce žeh, a vidím hroby, hroby, hroby. Jsou naši mrtví tam v hrobech dalekého jihu,k nim padá rosa našich očí. Má kniha neříká, proč za nás umírali, však tisíce jsou nás, jež potupná smrt pálí těch mrtvých na dalekém jihu. Mám v srdci cypřiš. Je ostnitý a nelítostný, jehlami bodá, pálí, jitří. Tatínku, každou noc putuji s květy k tobě, vděčně tě zulíbám ve vápencovém hrobě, žes tolik rád měl nás a domov.
Jen se mi zdá, že báseň přednášela trochu jinak a sice mám za oknem cypřiš a když okno otevru atd.
Tuhle jsem se rozhodl, že přeci jen pojedu do ponrepa na němé filmy. Sice je v popisu chválily, ale popravdě připadaly mi docela obyčejné, i když musím uznat, že film slavného francouzského režiséra němé éry se mi líbil více, něž film natočený podle jeho scénáře jistou spřízněnou režisérkou. Konec konců i dnes je režisérka spíše vyjímkou. A teď vysvětlení, v čem je problém. Jednak moji rodiče jsou stále zranění, otec leží v nemocnici v Chebu se zlomeným krčním obratlem a neví si s ním rady a matka stále přebývá u Bohuny, neboť má zlomené rameno. Petr se v té době cítil špatně a nakonec si udělal test a vyšel pozitivní na koronavirus. Takže jsem návštěvu kina vymyslel takto: neboť je pátek, pojedu v 19 hodin do Prahy, dám si něco k jídlu v bagetérii, dále navštívím kino ve 20.30 a protože film obvykle trvá nejméně 90 minut a tudíž nelze stihnout vlak ve 22.05, pojedu až posledním vlakem ve 23.50 s příjezdem do Plzně v 1.20 s předpokladem, že pohodlně stihnu noční autobus v 1.33. V sobotu ráno se podle libosti vyspím a pojedu do Fr.L., neboť u Petra přespat nechci z důvodu strachu z nákazy. Vyjdu z kina v 21.40, úpím, že budu muset hrozně dlouho čekat, plácám se od ničeho k ničemu a ve 22.10 si uvědomím, že jsem klidně mohl stihnout vlak ve 22.05, neboť filmy byly tentokráte krátké. No nic, šel jsem si sednout k Rudolfovi, dal jsem si kofolu a skládal origami. Byl tam docela hezký chlapík, ale ukázalo se, že je asi hetero a čeká na své hetero přátele a připadá jim strašně vtipné, chodit do gay baru. Zbytek probíhal zcela podle předpokladů, díky nočnímu autobusu jsem se vyhnul dlouhé cestě v dešti z nádraží do Lobez, dokonce jsme se probudil ráno brzy, takže jsem do Fr.L. dojel kolem poledne. Jel jsem vlakem až do Fr.L., takže jsem v Lidlu stihl i nákup, jak jsem tak šel kolem.
V úterý ráno měl Petr ještě slabý diagnostický proužek, ale kontrolní proužek byl výrazně silnější, nicméně přesto jsem večer dorazil; další den jsem byl na 8.30 objednán k zubaři na opravu zubu. Ráno měl Petr už koronavirový proužek velmi slabý, ale byl tam, tak uvidíme, jestli odolám. Ostatně, ve vlaku prská kdekdo, hlavně hnusné dětičky. Zpropadený koronavirus útočí všude a další víkend má být origami setkání, nemoc by se mi vážně nehodila. V křesle jsem u zubaře strávil hodinu a půl a byl jsem docela vyřízený. Trochu to bolelo i přes injekci, ze známosti jsem zaplatil jen 4200 KČ. Je zase pátek a jedu opět domů, vyvětrat byt a zalít květiny.