tuhle se mi zdál sen, že mne někdo upozornil, myslím že pokojská v hotelu, že mi hrozně padají vlasy a doporučila mi nějakou vodičku. Ajaj. Další sen byl ještě lepší, nevím už, jak jsem k tomu přišel, ale měl jsem být popraven a i přes mé protesty mne začal popravčí škrtit podivným aparátem připomínajícím velkou sponu na uzavírání igelitových sáčků. Asi jsem měl ucpaný nos a nemohl dýchat.
Ale můj milý deníčku, vraťme se ještě k dovolené v Toskánsku. Ve čtvrtek se zhoršilo počasí a celý den střídavě pršelo a v noci pršelo docela hodně. Naštěstí část mraků zachytila Korsika, i tak se ale zvedly vlny a průzračné moře bylo to tam. Dokonce jsme na pláži zahlédli i něco jako červenou vlajku. Koupali jsme se jenom krátce, aby se neřeklo a moc lidí ve vodě nebylo. Pořád ale bylo teplo, i voda zůstávala teplá a konečně jsme zřetelně viděli Korsiku. Do rybárny jsme tentokráte jeli na kole oba, vybrali jsme velkého okouna a makrelu. Smažení bylo trochu obtížnější, ale zvládli jsme ho, makrela docela překvapila, chutnala totiž jako makrela. Taková ta uzená, co všichni známe z dětství. Odpoledne jsme šli nakoupit nějaké suvenýry, já jsme koupil domů magnetku San Vincenzo, Petr si koupil vonné mýdlo s mořskou solí, ručníčkem a keramickou figurkou mořské želvy. Na přístavní hrázi s málem oplzlou moderní sochou námořníka nás zastihl západ slunce. Pořídili jsme pěkné snímky městečka v růžovém zabarvení. Pátek už byl poznamenán smutkem z brzkého odjezdu. Dopoledne jsme se naposledy vykoupali na naší pláži a vydali se autem do městečka na oběd. Hledali jsme nějakou picérii, většina hospod ale byla zavřena nebo vypadaly na gastronomické peklo. Nakonec jsme zašli opět do naší oblíbené. Přes poledne zde moc lidí nebylo, takže jsme si mohli v klidu dát vynikající pizzu, já měl s rajčaty, mozzarellou a cibulí a Petr s houbami a kuličkami mletého masa. Ačkoli večeře byla docela drahá, platili jsme tuším přes 1200 KČ, pizza byla jen o málo dražší, než ta z chváleného stánku, tj. kolem osmi euro. A byla nesrovnatelně lepší. Po obědě jsme pokračovali do Populonie, kde se nachází hrad s městečkem a etruské vykopávky. Parkovali jsme zadarmo na lesním parkovišti, takže jsme museli kousek dojít pěšky. Mimo pěkných výhledů jsme byli za výstup do kopce odměněni až nevkusně krásným sv. Šebestiánem v kapličce při cestě. Vstupné na vykopávky bylo nemalé, navíc jsem chtěl vidět hlavně nekropoli a tu jsme jaksi minuli, takže jsme se vydali na hrad. Už u paty hradební zdi byl nádherný výhled, ale to nebylo nic proti kruhovému výhledu z hradní věže. Vstupné bylo mírné, paní pokladní milá, výstup poněkud krkolomný a výhled obdivuhodný. Nádherně byla vidět Elba, Piombino, prý soutěží o titul nejošklivější město Itálie, zátoka, slušně bylo vidět San Vincenzo i s naší pláží, ostrov Capraia, též město Follonia, dokonce byla vidět Korsika i ostrůvek Gorgona, ale ty nebývají vidět pokaždé. Snad jsme viděli i starobylé městečko Campiglia Marittima, ale tím už jsme si nebyli jisti. Následoval přejezd k nudapláži. Písek už nebyl nesnesitelně horký a u pobřeží byla voda znečištěna nečistotami, převážně organického původu, jako jsou vochovité listy a tak. Kousek dál od pobřeží už byla docela čistá, ale přeci jen trochu zakalená. Lidí bylo méně, v lesících se dělo ledacos, třeba nešlo přehlédnout jednoho honiče v texaskách, Petrovi se líbil jistý mladík, poblíž něhož jsme se usadili, no byl pěkný, mne zase zaujal jeden štamgast, usazený v závěsném lůžku ve stínu jalovcových keřů. Pořád jsme po sobě pokukovali, chvílemi si ho i nenápadně honil, měl ho docela tlustého. Líbil se mi. A právě ve chvíli, kdy mu dorazil přítel, jsme se odebrali nazpátek. Bylo třeba ještě uklidit apartmán, zabalit, co se dá, abychom ráno co nejdříve vyjeli. Pokyny ubytovací agentury byly značně nejasné, odevzdat klíč jsme měli do 9 hodin, jenže otevírací doba byla od devíti hodin. Nakonec se ukázalo, že klíče se prostě odevzdávají ještě před začátkem otvírací doby. Nakoupili jsme poslední nutné věci na cestu, například něco jako preclíky, tvrdé jako křemen, řečeno s Turgeněvem, ale vydatné na skromný oběd. No, popravdě se mi kvůli nim vydrolil kus zubu. Bez dalšího zdržování jsme vyrazili směr Florencie. Petr vybral šikovné parkoviště blízko hlavní silnice; v recenzích se psalo o častém vykrádání aut zde zaparkovaných, zaparkovali jsme pokud možno v dosahu kamer, nenechali nic na viditelných místech a vyrazili tramvají do středu města. Bylo to jen pár zastávek. Trochu jsme se báli, ale dopadlo to dobře, auto zůstalo celé. Byla sobota a Florencie byla zacpaná lidmi, dostat se kamkoli dovnitř bylo nemožné, stát hodinové fronty jsme si nemohli dovolit. Viděli jsme dóm, most zlatníků, falešného Davida i nějaké pravé sochy ve venkovní expozici galerie Uffizi, například Celliniho Persea. Obdivovali jsme florentinské mozaiky z barevných mramorů, mnohem pestřejší než pruhovaný kostel v Sieně. Jak jsme tak šli po ulici, najednou nás oslovil nějaký Černoch a že prý mám pěkné boty a že on sám je velkým příznivcem košíkové. Jasně, jsem vysoký, odtud nápad, že se zajímám o košíkovou, ale boty? Pravda, četl jsem, že tenisky vasky vyhrály nějakou dizajnérskou cenu, navíc je mám v poněkud neobvyklé barvě holubí modři, ale přesto, jak ho to napadlo? Žel, moc si s námi nepokecal, upalovali jsme jako zajíci, báli jsme se okradení. Také nás potrápilo, že jsme nebyli schopni najít záchod. Po boji jsme si dali v nějaké lesbické kavárně italskou kávu, být v Itálii a nedat si kávu, no toto, a zákusek, banánový chlebíček a pudinkový šnek. Kavárnička sice záchod měla, ale byl uzavřen, tak jsme odešli s dlouhým nosem. Na nádraží byly záchody až u nástupiště, na nějž se dalo dostat jen s platnou jízdenkou. No, močili jsme do křoví u parkoviště. Zdárně jsme s pomocí žetonu opustili parkoviště, užili si zácpu kolem Modeny, divili se zvláštní, sanmarinské dopravní značce, obdivovali jihotyrolské hrady podél řeky Adiže, abychom za Bolzanem vyrazili vzhůru po kolmé skalní stěně do horského hotelu, kde jsme měli zajištěno ubytování na jednu noc. Silnice byla klikatá, závraťovitá, provoz ne úplně malý, také poslech hrůzyplného vyprávění o zkáze hlavního města Martiniku, jak hořící lidé se vrhali do moře v domnění, že se zachrání, místo toho se však uvařili za živa, nám na klidu a náladě nepřidalo. Avšak tato silnice byla celkem široká, se středovou čárou, takže jsme šťastně dojeli na slušné parkoviště u hotelu. Výhled na okolní hory a štíty v pozadí byl velkolepý a vpravdě omračující, zvláště proto, že údolí se již nořila do tmy, zato nejvyšší štíty se rděly v zapadajícím slunci. Ubytování byla celkem taškařice, neboť recepční nám stále nutil dva pokoje; přes booking.com nešel druhý pokoj, určený pro mé rodiče, zrušit. Asi se bál homosexu. Ale vnutil nám alespoň večeři formou bufetu, však jsme za celý den snědli jeden zákusek a jeden tvrdý preclík. Dal jsem si hrstkovou polévku, zde ji nazývali tyrolskou, a přišla mi k duhu, neboť jsem byl docela vyprahlý. Po marném hledání záchodků ve Florencii jsem už raději moc nepil, abych nemusel močit za jízdy z auta. Pokojík byl v podkroví, malý, ale dostačující, většinu věcí jsme stejnak nechali v autě. Další den jsme po snídani vyrazili na malý pěší výlet ke zdejší přírodní pamětihodnosti. Můj milý deníčku, představ si hlíny postupně odplavované do podoby špičatých úzkých kuželů, někdy zakončených různě velkými balvany, seskupených do hustého lesíka. Vskutku pozoruhodné, fotografie zaujali každého. Jestli bychom tam dostali mé rodiče si nejsem úplně jist. Cesta nebyla úplně snadná a také parkování se zdálo být obtížné. My šli však od hotelu, kde se parkovalo bez obtíží. Od hotelu nám navigace našla přímější a kratší cestu, jenže nám zapomněla říci, že je také mnohem horší. Téměř celých 15 kilometrů bylo úzkou silnicí, kde se dvě auta nevyhnula ani náhodou a občas jsme měli co dělat, abychom se vešli mezi zídky, svírající silničku z obou stran. Pouštěli nás alespoň pětkrát, my couvali třikrát. Na moje chabé nervy to není, ale místní jsou zvyklí; auto, co jelo za námi, zastavovalo vždy dostatečně daleko, kdybychom potřebovali couvat. Na tohle tedy vzpomínám nerad. Následovala už jen dálnice až do Marktredvitzu. Sluší se podotknout, že byla neděle a zácpy byly v Brennerském průsmyku, kolem Innsbrucku, na hranicích s NSR, tu jsem tuším vyžral já, a ta úplně největší kolem Mnichova, přičemž začínala už 40 km před samotným Mnichovem. Dálnice se uvolnila až když jsme odbočili na Řezno. Do Františkových Lázní jsme dorazili docela pozdě, rychle jsme vyložili křesílka a slunečních, zhltli večeři, domácí guláš, stavili se v Chebu v nemocnici za tátou a hurá do Plzně. Dojeli jsme až za tmy. V rozhlase opět plašili s netopýry, Petr totiž nechal otevřenou větračku, takže se rozhodl raději jet rovnou domů, což už byla takhle večer jen nějaká hodinka cesty. Šťastně dojel, netopýry doma nenašel a tím letošní dovolená u moře skončila.
Když už jsme u těch zlodějů, Ukrajinci nade mnou byli potrestáni vyšší spravedlností a vykradli jim auto. Tam u nás nic neobvyklého. To mají za to, že už třetí den prali přes půlnoc.
Profil stud17 mne vážně dostal.