když se moji rodiče vyjádřili, že by rádi ještě k moři, pokoušel jsem se jejich přání vyplnit. Nejprve se nedařilo najít volný termín, pak zaúřadovala Anežka a nakonec se zdálo, že letos konečně dovolená u moře s rodiči vyjde. Mělo se odjíždět v pátek 30. srpna, vše už bylo připraveno, na poslední týden měli přijet ještě na návštěvu vnoučata, jenže. Vnoučata si nechal nesobecký a ohleduplný bratříček doma, protože si je přes prázdniny chudák neužil a děti jsou přeci určeny především pro jeho obveselení. Já jsem také nepřijel, neboť výluka je otravná a cesta domů se prodloužila až o dvě hodiny, což představuje dvojnásobek dřívější doby. Ani Bernhardtíci nepřijeli na promítání osmimilimetrových filmů, nebylo ještě tak úmorné vedro a proto šel otec na zahradu a že zkusí sekat, když už je sekačka spravená vzdor mému doporučení, aby to sám už nedělal, jenže, když je příležitost. Sekačku se mu opět nedařilo zprovoznit a jak se ji snažil nahodit, plácl ssebou na zem jak široký, tak dlouhý. Ještě stihl uklidit a zamknout zahradu, nechal se autem dovézt do nemocnice a tam si ho nechali, že má zlomený krční obratel. Může jen ležet na zádech, má límec, hlavou hýbat nesmí, vytrvale chátrá, na zádech i jí, no hrůza. Stěžuje si na špatnou matraci, takže se dají očekávat proleženiny a nikoho to nevzrušuje, kvůli základnímu onemocnění nesmí plísňové sýry, mají je každou chvíli a otec je strká pod polštář; jeden jsem tuhle ochutnal, špatně je mi ještě teď. Také špagety se vleže jí prostě báječně. A tak dále. Z otřesu jsem se dlouho nemohl vzpamatovat a úplně jsem se nevzpamatoval dosud, avšak na dovolenou jsme odjeli. Ještě předtím jsme ovšem ve čtvrtek navštívili otce v nemocnici. Spali jsme v penzionu u Vietnamců, neboť doma byl bratr s dětmi, vzal si totiž dovolenou. Když už to bylo jedno, chtělo by se říci. Pokojík byl hezký, čistý, ale ve 22 hodin přestala jít elektřina. Pojistky byly nahozené, najít je ovšem nebylo snadné, na telefonním čísle penzionu se nikdo nehlásil, no asi za 20 minut naskočila a posléze volala Vietnamka, že neplatí účty za elektřinu a tak jim občas vypnou proud. Také parkování tam bylo tentokráte na prd, překážela ukrajinská dodávka. V pátek ráno jsme ještě zašli na snídani k našim, sbalili skládací židličky a slunečník a s mírným zpožděním vyrazili směr dálnice Hof Řezno. Stavěli jsme se ještě v Tescu, takže navigace vybrala trasu přes Valdsasy. Cesta probíhala celkem hladce, zácpy byly kolem Mnichova a za Insbrukem, asi na 100 km jsem vystřídal v řízení Petra, svačinu, obložené bagety jsme snědli na odpočívce s výhledem na Alpy. Zajímavosti byly po cestě dvě, mezi Chebem a Řeznem tamní Kaprland a potom výhled z auta na ledovec někde před Brennerským průsmykem. Také jsme přejeli významný most Evropy, ale to jsem netušil. U Bolzana jsme sjeli z dálnice, po zaplacení mýtného a šťastně dojeli do prvního ubytování v Gasthausu z roku 1902, který vypadá jako zámeček z pohádky; je samý výklenek, atika, vitráž a podobně. Ubytovali jsme se a vydali se ještě na prohlídku nedalekého hradu. Cesta byla strašná. Nejprve jsme nemohli ani za nic trefit správnou odbočku, poté jsme začali serpentinami stoupat, přičemž závraťovitá úzká silnička doslova visela ve vzduchu. Poslední úsek cesty byl tak pro jedno auto, ale couvat jsme nemuseli. Nejprve jsme zastavili u malebné vyhlídky na hrad a skalní bloky rozměrů hory a poté zaparkovali na hradním parkovišti. Hrad je pěkný, ale už byl zavřený, vylezli jsme také na nedalekou hlásku, ta byla sice zavřená, ale pořídil jsem u ní snímky nějakých rostlinek, například rozkvetlý netřesk. Zpáteční cesta byla ještě horší, než cesta nahoru, především byla silnice znatelně užší a vyhýbání zavánělo průšvihem, ale dojeli jsme. V Gasthasu nabízeli též večeře, cehož jsme se rozhodli využít. Bylo docela horko, dali jsme si tedy nejprve pivo a bylo nám přineseno v půllitrech ve tvaru tyrolských selek. Také se vyjasnilo, že servírka mluví plynně česky, takže nám prozradila, že má ještě půllitry ve stylu tyrolského sedláka, tu nám ale nechtěl ukázat, asi jsou jen pro ženy, a dále že už jich mají málo, ale že mají vždy úspěch. Nejinak tomu bylo u nás. Dále jsme se dozvěděli, že tagesnudel jsou nudle se zelím a špekem, proto jsem si dal těstoviny se sýrem a výbornými slaďounkými rajčátky. Pokoj byl pozoruhodný, ale postele byly trochu proleželé a ocelová péra trochu tlačila. Snídaně byla v pohodě a vyrazili jsme na cestu. Petr později prohlásil, že takhle hroznou cestu Itálií ještě nezažil, nakonec jsme měli co dělat, aby nám nezavřeli expozituru, kde vydávali klíč k apartmánu. Nejprve jsme popojížděli od Bolzana až k Veroně, zřejmě jsme se pořád pohybovali s chumlem vozidel a proto se zácpa přesouvala k jihu spolu s námi. Těsně před řekou pád jsme se vyměnili, abych ujel svých 100 kilometrů, díky čemuž jsem chytil zácpu u Modeny, kde jsme se připojovali na dálnici od Milána. Za Boloňou jme se opět vyměnili, nejprve jsme si ale dali předražené občerstvení, něco jako italskou housku se salámem; seděli jsme přímo nad dálnicí, což je docela vtipné. Sluší se podotknout, že ve stínu bylo 38 stupňů a bylo opravdu na padnutí, vzduch jenom žhnul. Dálnice do Florencie je zvláštní, zdálo se nám, že probíhají dvě trasy souběžně, navíc je často každý ze směrů (tam a zpět) veden po zvláštní vozovce. Ve Florencii jsme se pokoušeli sjet na čtyřproudou silnici FI-LI-PI, dlouho marně. To bylo tak. Postavili jsme se do fronty k mýtné bráně, jenže ta nepostupovala. Věc se měla tak, že zrovna do naší fronty se připojovaly dvě jiné, falešné, navíc každý druhý cizinec nebyl způsobilý zaplatit mýto u automatu; aby také ano, když to mluví na člověka italsky nějaké nesrozumitelné pokyny. Byla to opravdu hrůza, jakési červené auto před námi už vztekle odmítalo kohokoli pustit, čemuž se nedivím, a snažilo se odtlačit připojující se auta. Opakuji, do fronty jsme přijeli první, ale odjeli z ní poslední. Stáli jsme tam přes půl hodiny a připomínám, že ve stínu bylo těch osmatřicet stupňů. Pak jsme ještě platili tučné mýto za krátký úsek dálnice u Pisy, ale už bez zdržení. Vyzvednutí klíče a drobný nákup v San Vincenzu proběhly hladce, zato parkování dalo unavenému Petrovi zabrat, nakonec jsem musel do brány zajíždět já, úplně snadné to tedy nebylo. Před večeří formou studeného bufetu s toskánským salámem, máslovým sýrem, olivami a artyčoky jsme ještě stihli krátké koupání v podvečerním moři a pořídili jsme pěkné snímky západu slunce. Také jsme si poprvé všimli Elby a ostrůvku Carpaia. Apartmán se zdál příjemný a ač venku bylo celkem vedro, něco přes třicet stupňů, byteček byl příjemně vychlazen klimatizací. Další den byla neděle a tak jsem navrhl, že bychom mohli jet na nudapláž autobusem, abychom se nemuseli trápit parkováním. Návrh byl schválen, byla nalezena správná zastávka autobusu, měli jsme pravda trochu potíže s placením, ale jen drobné. Seznam mapy doporučily nesprávnou zastávku, ale nešť, došli jsme to pěšky. Pláž byla opravdu krásná, písčitá, lemovaná stálezelenými křovinami přecházejícími v lesík, kde se při troše štěstí dalo zažít nějaké to dobrodružství. Protože jsme dorazili kolem oběda, tento den jsem se trochu spálil. Bylo ještě docela horko, na písek se nedalo moc šlápnout holou nohou, jak byl horký. Lidí, tedy hlavně mužů bylo hodně, někteří dokonce docela pohlední. Podél pobřeží jezdil chlapík s vozíkem na housenkovém páse, se zmrzlinou, kávou, studenými nápoji a tak. Moře bylo klidné a křišťálově čisté, hloubka začínala hned a dalo se pěkně plavat. Doma půjčený slunečník původně z Bulharska se dobře osvědčil a den příjemně uběhl. Petr se pořád bál, že nás budou otravovat Černoši, ale dopadlo to jinak. Když jsme se vraceli, málem nám ujel autobus; totiž, místo abychom ho vyhlíželi, sledovali jsme couvající obytný vůz; naštěstí černoši zastavili autobus a ještě na nás zavolali. Správně usoudili, že jím chceme jet. Večeři jsme odbyli ve chválené picérii, měli tam mít nejlepší pizzu na dobrou cenu. Bylo tam sice jakési posezení, bylo ale vedro a žrali mne komáři; později jsem používal repelent s dobrým výsledkem; celkově jsem ale utrpěl ze dva tucty štípanců. Pizza chutnala úplně stejně jako kdekoli u nás na nádraží nebo v metru. Průšvih to vyloženě nebyl, ale žádná velká sláva také ne. Rudas pizza v Plzni naproti klášteru je rozhodně lepší. Takže tohle se poněkud nepovedlo. Poté jsme si trochu prohlédli městečko, navštívili chválenou zmrzlinárnu, tentokráte recenze nelhaly, zaujala například zmrzlina bergamotová, prohlédli jsme si kostel i Sanvincenzskou věž (Torre di San Vincenzo) a tak. U věže jsme chvíli poslouchal domácí hudební produkci, v docela slušné kvalitě, snad šlo o Frankovu sonátu pro housle a klavír, ale určitě jsem tu skladbu již slyšel. Petra to ovšem nudilo. Další den, v pondělí, jsem navrhl vyrazit do termálů u Sieny, do Sieny a případně i někam jinam. Siena není od San Vincenza úplně blízko, ale cesta byla zajímavá, viděli jsme z dálky typická toskánská města vypadající jako pevnosti na kopci, například Montemassi nebo Roccastrada, na jejich návštěvu ale nebyl čas. Silnice byly úzké, samá zatáčka, pořád nahoru a dolů, ale ještě ušly. Parkování u termálů bylo poněkud ožehavé, patrně jsme parkovali na vyhrazeném místě pro hotelové hosty, ale pokutu jsme nedostali. Už z dálky bylo zřídlo cítit zkaženými vejci, přímo u lázní byl zápach silný, ale člověk rychle otupí. Místo je hezké, mohutné zřídlo volně odtéká do říčky přes umělé vany i přírodní náteky travertinu. Každý bazének má jinou teplotu, vyzkoušel jsem všechny vyjma nejteplejšího. Ač bylo časné dopoledne, už bylo docela teplo, takže jsem se nechtěl přehřát. V samotné říčce se střídají chladné a teplé proudy a plavou v ní rybky. Prý. Plavky poněkud zapáchají ještě i po vyprání. I rostlinstvo je zajímavé, snad přeslička různobarvá, určitě kamýšek a snad nějaký tamaryšek? Pěkné místo, ale my spěchali do Sieny. Parkování bylo hrozné, ale nakonec se nějak zadařilo a dokonce zadarmo. Ovšem do starého města jsme to měli dobré dva kilometry. Stará Siena je obrovská a je rozdělena na čtvrtě, přičemž se zde rozdělení bere skutečně vážně, sousední čtvrtě spolu soupeří, každá čtvrť má vlastního maskota jako je dikobraz, vlčice, rozumí se že ta římská, želva a pod., prapor, barvy atd. Již od 13. století také pořádají na hlavním náměstí, za letního vedra připomínajícího obří rozpálenou pánev, mezi sebou dostihy, což je dokonce zapsáno na seznamu UNESCO. K obědu jsme si dali nudle v nudlovém baru. Probíhá to asi tak, že chlapík má připravené čerstvé těstoviny, ty během chvilky uvaří, dá na ně připravenou omáčku a může se jíst. Bylo to chutné a za rozumnou cenu. Většina domů je postavena z cihel, uličky jsou úzké, aby se do nich nedostalo spalující slunce. Mimořádně působivý je pruhovaný kostel, katedrála obložená střídavě světlým a tmavým mramorem, v Toskánsku docela častý jev, po všech stránkách pozoruhodná. Nedaleko se nalézal obchůdek s malovanou keramikou v sienském slohu, Petrovi se líbila máselnice, ale za šedesát euro? No, možná jsem ji měl koupit, máselnice by se mu hodila. Následoval přesun do Voltery. No, poněkud to zkrátím. Místo je špatně dostupné, silnice křivolaká, ale viděl jsem alespoň z dálky San Gimignano a parkoviště? Navigace nás hnala přímo přes staré město, bylo to dost nepříjemné, vybavuje se mi otupělý a nešťastný pohled jedné staré paní na místě řidičky, jež se také ocitla se svým autem v uličkách starého města. Místním to zřejmě nepřijde, ale my odjinud jsme to snášeli špatně. Parkoviště byla obsazená, nakonec jsme se upíchli u hřbitova s výhledem na vykopávky. Nejprve jsme navštívili antické divadlo, pěkné, poté jsme prošli městem na etruskou akropoli, kde byla nejzajímavější zpřístupněná podzemní cisterna na vodu. Město samo je pěkné, ale ne tak obdivuhodné jako Siena. Cesta z Voltery také nebyla kdoví jak snadná, ale bez nehod jsme se vrátili zpět do apartmánu. K večeři byl druhý díl studeného bufetu. Večery jsme trávili ve společnosti Dáši Veškrnové v zábavných hříších pro diváky detektivek. Další den, v úterý jsme konečně odpadli a celý den odpočívali na naší pláži. Chodili jsme až za placené slunečníky kousek za město. Pláž je tam také písčitá, ohraničená stálezelenými křovinami, ale ty jsou tentokráte za plotem, na okraji záplavové zóny roste například motar, slanobýl, lír, ten dokonce kvetl, Limbarda crithmoides, máčka přímořská, nějaký pryšec snad pryšec plazivý a pryšec Euphorbia paralias. Ostatní, například nápadně pichlavou rostlinu z čeledi miříkovitých se mi nepodařilo určit ani přibližně. Z keřů jamovec úzkolistý, dva druhy jalovců, snad jalovec fénický a Juniperus macrocarpa, lentišek, přestup, nějaká nízká borovice, dub, zřejmě dub cesmínovitý. Po písku čiperně pobíhali malé ještěřky a valili se dosti velcí černí pruhovaní brouci. Celá pláž byla zamořena vochovitými koulemi. Ráno Petr zajel na kole do rybárny, v apartmánu byla k dispozici jednoduchá kola, jež se nám nakonec docela hodila pro vyjížďky do města, a koupil dvě ryby, mořského okouna a pražmu zlatou, já jí říkám máslová ryba pro zvláště jemné masíčko. Ty jsme měli k obědu, zapíjeli jsme je vínem, toskánským. Vodu jsme kupovali balenou i na vaření kávy, místní vodovodní byla poněkud slaná. Zkusili jsme též šnorchlování, ale s nevalným výsledkem, neboť zdejší pobřeží připomíná brouzdaliště pro dospělé. Mělká voda dosahuje daleko od pobřeží, člověk může v průzračné vodě obdivovat vlnky vytvořené v písku, ale rybek je poskrovnu. A že by bylo k vidění ještě něco jiného, tak to už vůbec ne. Odpoledne jsme ještě zajeli na kole do městečka na zmrzlinu. Ve středu se mělo původně jet do Florencie, avšak předpověď hrozila deštěm, tak jsme váhali tak dlouho, až jsme jeli po obědě do Pisy. Je to něco přes osmdesát kilometrů, tam jsme řídil já, navigace nás v Pise potrápila, Petra trápilo hlavně drahé mýtné na krátkém úseku dálnice. Jinak do Pisy se jezdí kvůli věži, ta je na vyloženě krásném katedrálním náměstí, jež je pochopitelně v UNESCu. U něho je velké parkoviště, byl všední den odpoledne, takže jsme parkovali bez obtíží, navíc zde lidé málokdy stojí celý den; katedrální náměstí lze obejít docela rychle, jediné co člověka zdrží, je návštěva věže. Do samotného města, možná i zajímavého, nechodí zřejmě vůbec nikdo. Běloskvoucí Náměstí zázraků je přímo podivuhodně krásné, věž sama už sice není tak šikmá, jako před opravou, ale i tak je mimořádně působivá a bezchybně krásná. Samotná vstupenka stála 20 éček, ostatní objekty samostatně 11 éček, obojí dohromady 27 éček. Petr si koupil objekty, já všechno. Měl jsem určený čas na 16.30, jenže. Nejprve jsme si prohlédli katedrálu a poté zamířili k věži. Už z dálky jsme viděli hasičské auto, což bylo docela podezřelé, navíc kolem věže byl chumel lidí. A opravdu, ukázalo se, že někdo dostal hysterák, snad ho dokonce klepla pepka, sundavali tu osobu z věže pomocí vysokozdvižné plošiny. Pěkné divadlo, ale ne pro toho, kdo se chystá jít na věž. Pochopitelně do úplného skončení zásahu do věže nepouštěli a pak nastal zmatek. Stejně jako ve Florencii pořád někdo předbíhal, že má lístek na ten čas, až jsem myslel, že se už do věže nepodívám. Zpoždění bylo půl hodiny plus 15 minut původně předpokládaného čekání. Věž je tvořena dvěma rourami vloženými do sebe, mezi nimi probíhá úzké schodiště, jinak je věž dutá. Uvnitř věže je ke stěně přidělána ocelová trnož, zřejmě kolmá k podkladu, ale vlivem optického klamu působí dojmem šikmého naklonění, zatímco samotná věž se zdá zevnitř rovná. Chůze po úzkém šikmém schodišti není zrovna příjemná, už jsem myslel, že mne také chytne hysterák, ale poručil jsem si, že jeden denně stačí, takže nic. Výhledy jsou opravdu kruhové, na město,okolní hory i vzdálené dvoutisícovky. V samotném chrámu, též románského slohu, zaujali hlavně mohutné korintské sloupy uloupené z musulmanské mešity, hlavní mozaika a nádherná křtitelnice. Také kazetový strop ze 17. století. Babtisterium je zajímavé rozporem mezi přezdobenou fasádou a strohým vnitřkem. Překvapením bylo Camposanto, pohřebiště, s antickými sarkofágy a freskami s oblíbeným působivým vyobrazením muk pekelných jako jsou vyhřezlé vnitřnosti či utržené hlavy. I nějaké to trhání údu je na malbě k vidění. K večeři jsme se rozhodli jít do restaurace. Do městečka jsme si vyšli pěšky, konec konců to není tak daleko, první větší restaurace, na kterou jsme narazili byla přeplněná, tak jsme šli hledat dál na pěší zónu, ale nakonec jsme se vrátili k té první a zamluvili si stůl na 21 hodin s tím, že se budeme půl hodiny procházet po městě. Městečko je takhle večer docela živé, i řada obchodů je otevřena, my zkusili jinou zmrzlinárnu než obvykle, s nevalným výsledkem. Měl jsem sice kraťasy, ale postříkal jsem se repelentem, takže jsem se komárů nebál. Nakonec jsme se stolu dočkali, všimli jsme si také, že číšníci vždy před novým zákazníkem mění ubrus. To se za komunistů nedělalo snad ani v první cenové skupině. Na objednání jsme čekali docela dlouho, ale servírka se nám omluvila. Jídlo bylo dobré, tato velkovývařovna nebyla narvaná k prasknutí pro nic, za nic. Já jsme si dal bramborové noky, velmi chutné, s tvrdým sýrem a restovaným bůčkem. I bůček byl výtečný, jeden kousek jsem ochutnal. Vše plavalo v oleji, naštěstí kvalitním. Petr si dal modré rizoto s mořskými plody. Měl tam dvoje mušle, nějaké kousky hlavonožců a nějaké korýše, jednoho dokonce s klepetem. Čím bylo šmolkově modré rizoto obarveno nám neprozradili, prý tajemství šéfkuchaře. Napadla nás mořská řasa spirulina nebo sépiový inkoust.
Můj milý deníčku, dovolená sem, dovolená tam, po deseti letech skončilo vleklé sucho. A jak se, můj milý deníčku ukončuje sucho? No přece tím, že všechny chybějící voda naprší současně, jak víme z vyprávění O velikém suchu, však se semínka ředkviček chtěla napít, ne koupat. Někde byla povodeň horší než v roce 1997, například v Sedlnici, jinde zase nikoli, například na Jičínce. Zcela voda spláchla Krnov a Opavu, protože nestojí přehrada Nové Heřmiony, ty to mimochodem spláchlo také, jak vypočítal hydrolog a já mu nemám důvod nevěřit. Podle teroristů z hnutí duha by přehrada nepomohla, právě naopak, kvůli ní vykácené lesy by všechno ještě zhoršili. Také je třeba budovat suché hráze a hlavně zbourat všechny stavby v záplavovém pásmu. Ostatně v Polsku si suché poldry nastavěli a splakali nad výdělkem, neboť nepoužívané hráze po zaplnění suché nádrže začaly prosakovat až se protrhly a voda smetla několik městeček. Jinak vlaky jezdí jen do Hranic na Moravě, dál na Ostravu nejezdí nic, u Studénky je podemletá trať a Svinov byl celý pod vodou. Dokonce povodně spláchli dny NATO v Mošnově. Ne že by letiště bylo poškozeno, ale není jaksi jak se tam dostat. Co mne ale udivilo je, že v Ostravě byla zaplavena část dálnice D1. Nebesa, kdo tohle povolil, stavět dálnici v záplavovém pásmu? Vtipný je osud Jeseníku. Nějací chytráci před časem trvali na zrušení nepotřebné nemocnice v Jeseníku, že tam člověk za chvíli dojede autem. Nu, po povodních je zcela odříznut od světa. Silnice voda smetla, vlaky také nejezdí, však v Jeseníkách za tři dyn napršelo tolik, co jinde za celý rok a s takovým množstvím vody se dá těžko něco udělat.
A aby nebylo těch jobovek málo, mám ještě jednu. Matka šla po ulici a plácla ssebou o zem, Natloukla si hlavu, nohu, narazila žebra, ale hlavně si zlomila rameno. Ruku má v ortéze, všechno ji bolí, měla být v komisi u voleb a přestěhovala se k Bohuně.