stala se mi nehoda a sice jsem přišel o přenosný počítač. Proběhlo to tak, že se porouchal nabíjecí kabel a počítačový technik nebyl schopen tři měsíce sehnat nový a když se kablík přetrhnul takříkajíc s konečnou platností, nepomáhalo ani zastrkávání kovových drátků pod bužírku, prohlásil milý počítačový technik, že kabel nenabíjí a přinesl počítač nový, kam si nesmím nic přidat, dokonce ani takovou hloupost, jako je open office a jsem nucen používat nějakou zkušební verzi od mrkvosoftu, jež pracuje hůře a brzy přestane pracovat úplně. Budu muset urychleně koupit vlastní.
Jezdím teď na náhradní kartu Z, neboť mne žádný průvodčí nebyl s to upozornit, že mi bude končit platnost. Cestuje se vůbec výborně, zvláště z Plzně do Chebu. Zřejmě se pánové nahoře rozhodli, že lidi z Karlovarského kraje prostě donutí spojit se s krajem Ústeckým a ne jak jsou zvyklí Plzeňským. Ostatně, spojení dvou nejchudších krajů jistě dává větší smysl. Takže, jediná slušná silnice vede po hrázi Jesenické přehrady a ta je uzavřena, neboť je ji třeba opravit a nějakého čuráka nevymrdaného nenapadlo nic lepšího, než že by se souběžně měla udělat výluka vlaků a že se bude chytře jezdit z Křimic až do Chebu autobusem. Objížďka Jesenice je opravdu dlouhá, vede až téměř do Kynšperka, tam se napojuje na dálnici a činí tuším 14 km. Sečteno podtrženo, časová ztráta do Chebu činí nehorázných 45 minut, přičemž v Chebu nejsou zajištěny žádné přípoje, takže do dalších míst, například do Aše, je třeba připočítat další hodinu až dvě navíc. Takže, v pátek jsem jel domů prozíravě už v 16.05, z Plzně vyjíždějí vlaky jako obvykle, přesedl jsem na autobus a doufal, že do Mariánských Lázní dojedeme na čas, neboť stránky českých drah mi doporučili skvělý přestup na osobní vlak do Chebu s příjezdem o čtvrt hodiny dříve, než měly dorazit výlukové autobusy. Seděl jsem v prvním autobuse, jelo se rovnou do Plané po dálnici, kde se stavělo nikoli na nádraží vlakovém, ale autobusovém, jež se nachází blízko hlavního náměstí a ani to mi nepomohlo. Když jsme konečně zastavili v M.L., viděl jsem akorát odjíždět vytoužený vlak a sen o autobusu v 18 hodin na sídliště se rozplynul. Takže z autobusu vyběhla řada lidí a honem na záchod, protože ve vlaku je přeci záchod. Jak mohli lidé dříve jezdit dálkovými autobusy nechápu, ale prý se dělaly chcací pauzy. Tudíž na odjezdu z M.L. jsme nabrali další zpoždění a z prvního autobusu byl rázem poslední. Poněkud to celé zkrátím, s vypětím sil jsem doběhl Plesňák jedoucí v 18.15, ten staví alespoň u Čárdy. Zpět byla doprava ještě mnohem lepší. Ranní vlak jsem po zralé úvaze zavrhl, neboť rychlík vyjíždí nikoli v 6.30, ale v 5.45, takže připadal v úvahu pouze spěšný vlak v 6.45 s půlhodinovým čekáním v Chebu na nádraží a s příjezdem do Plzně v 9 hodin. Večer byl přípoj z Fr.L. ještě lepší, čekal bych hodinu, naštěstí mne otec vzal autem, odjezd byl v 19.45, míst ve 20.30. Hrůza a děs. Nazpátek jsme v autobuse jeli tři, z toho jeden hezký mladík. Prý to mělo být půl roku, ale nakonec má výluka končit už 20. září. Po Evropě, zvláště jižní, řádí hnusný pavouk koutník jedovatý, letos už zabil nejméně tři lidi, když člověka kousne, ten nic necítí, takže ani neví, že ho pavouk zlovolně kousnul, ovšem za několik hodin se dostaví nesnesitelné bolesti a postižený člověk za několik dní umírá na úplný rozklad vnitřních orgánů. V Evropě je zavlečený, původní je na jihovýchodě usa, kde je k mání protijed, ale musí se podat včas. Petr je teď na dovolené v jižních Španělech, tak doufám, že ho nic nekousne. Nerad bych o něj přišel. Na zahradě se nám opět porouchala sekačka, ale prý se dá opravit. Ničil jsem ale keřík, zase se rozlezl široko daleko pomocí šlahounů a zřejmě jsem nedal dost pozor a naskákaly mi svědivě puchýře. Darmo se nejmenuje škumpa jedovatá, Rhus toxicodendron. Ve Fr.L. byly slavnosti vína, ale matka se vymluvila na nadměrné pocení v důsledku úmorných veder, jež opět udeřila. Nicméně zúčastnili jsme se alespoň doprovodných hudebních produkcí, nejprve jsem s otcem vyslechl cimbálovku s primáškou, z Blanska, naštěstí lidí nebylo moc, bylo to přes oběd a polovinu koncertu jsme seděli sami pod kolonádou. Aparatura byla totiž dosti nahlas, technik byl asi nahluchlý. Druhý koncert jsem prodělal s matkou, šlo o nějaké Cikány, jeden střídal kytaru a kontrabas, další měl housle a zpěv, třetí klarinet a čtvrtý asi bicí a byli docela fajn. Zato v Plzni festival v ulicích, to byl průšvih, na náměstí řádili jacísi uřvaní mladíci ze skupiny Arzzen, prý z Nezvěstic (sic!), těch se všichni báli, více lidí bylo u Branky, také mladíci, tvářili se sice hogo-fogo, ale asi byli na stejné úrovní, jako ti metalisti. Zlatá cimbálovka.
Jel jsem do Prahy zalévat Petrovi květiny, když je s rodiči a dětmi ve Španělech u moře na dovolené. Ve středu jsem měl v práci těžký den, tak jsem si řekl, že zkusím zajet do města a nejsnáze dosažitelný mi přišel Bonbon. Vynechme nepříjemnou část, kdy se na mne v páře sápala jakási obluda, byl jsem dost vyčerpaný, takže jsem se jí nedokázal dost účinně bránit, nýbrž připusťme, že předpoklad, že ve vířivce bude volno, byl v podstatě správný. Lázeňský byl také docela příjemný, naříkal, že mu za chvíli bude padesát a měl kraťoučké trenýrky, až to vypadalo, že mu z nich musí každou chvíli něco vykouknout. Když už jsem odcházel, potkal jsem v šatně dva dobře živené chlapíky kolem třicítky, jeden z nich byl Polák, a ten druhý si všiml a pochválil mé slip-jocksy od krásného Mária, ač jsem se je snažil ukrýt. A že prý si mne předtím nevšiml, což nebyla úplně pravda, neboť jsem vedle nich seděl docela dlouho na baru. Žel jak jsem byl přetažený, úplně jsem zapomněl na film Pelíšky i na soudruhy z NDR a neprozřetelně jsem vlezl do sauny i s brýlemi. V Plzni na Slovanech mají na brýle držáček a tam jsem dosud brýle důsledně odkládal. V Bonbonu ho nemají a tak mne to netrklo, no nebyl jsem tam dlouho, ani jsem se pořádně nezpotil, přesto se umělohmotná sklíčka zakalila. Budu potřebovat urychleně pořídit nová. Nejen soudruzi z NDR udělali chybu. A pochopitelně, již ve 22.30 začal milý lázeňský vyhánět lidi, aby ve 23.00 mohl vyrazit domů. Nebo ještě lépe dříve. Holoubci už vyletěli, ale vzdor nesmyslným tvrzením na internetu považují Petrovu lodžii za svůj domov a rádi tam létají kálet. Celá lodžie, jak je dlouhá, je podělaná. Pokoušel jsem se je zahánět, už proto, že mne ve čtvrtek, kdy jsem měl dovolenou, vzbudili už v sedm ráno, jak tak ťapali po plechovém zábradlí. Jsou sice hezcí, ale napůl ochočení, snadno by se naučili zobat z ruky a když je člověk plaší, tak se na něj koukají tak nějak vyčítavě, až by jim dal člověk poslední pětník. A ne dosti na tom, ještě ke všemu se vyrážka začala šířit po těle, objevují se další a další výsevy a pořádně svědí, někdy až k bolesti. A kde seženu narychlo kožní, když je tam pořád plno. Snad ve středu před zubařem, ale musel bych vstávat už někdy ve čtyři. V Koloboku jsem objevil pravý ruský čaj, tedy tak úplně pravý není, je pravda hlavně indický, ale měl by tam být i přídavek čaje krasnodarského, pokud se tomu dá věřit. Chutná naprosto obyčejně. V optice jsem nejprve vyplázl pět a půl tisíce za nová sklíčka z umělé hmoty, neboť minerál je sice k dispozici, ale určitě ne do tří dnů a v pátek se má jet na dovolenou a mám na cestě střídat řidiče. A pak jsem dostal nápad a koupil jsem si za šest a půl tisíce nové brýle s minerálními skly, jenže obroučky jsou umělohmotné, jiné ani neměli, takže je stejně nebudu moct vzít do sauny? Ale co, koruna sem, koruna tam . . .
Mimochodem, pohyboval jsem se kolem tramvajové zastávky Jana Masaryka, mají tam queer holičství (sic!), zmrzlinový salón, dal jsem si tam výbornou citrónovou, pekařství Kabát a nehorázně luxusní brýle podtrhující individualitu člověka. Škoda že nejsem nechutně bohatý, mohl bych mít nehorázně luxusní brýle.