jeli jsme s Petrem za jeho rodiči do Libhoště a protože v Brně vypuklo skutečně pravé nefalšované peklíčko, že pojedeme severní trasou. Až do Vysokého Mýta probíhala cesta hladce, avšak za V.M. náhle z řady protijedoucích vozidel vyskočila srna. Bůh suď, jak se jí mohlo podařit uniknout srážce s vozidly v protisměru, ale my už jsme nebyli s to srážce zabránit. Blbá srna chybu zaplatila životem, my, ač bez viny museli volat policii a čekat. Zastavili jsme u svodidel, umístili výstražný trojúhelník a nadávali na smůlovatou smůlu. Do dvaceti minut dorazili dva dopraváci, ten hloupější se Petrovi docela líbil, ale ani ten druhý nebyl žádná obluda. Sepsali jsme papír pro pojišťovnu, strážník si vše nafotil na telefon a čekali jsme na myslivce. Po jeho příjezdu, byla sobota dopoledne a přijel celkem rychle, jsme konečně mohli odjet. No to, až myslivec srnu vyvrhne jsme nečekali. Přední strana u řidiče byla docela zprohýbaná, při otvírání dveří se vždy ozval skutečně strašidelný zvuk, boční zrcátko u řidiče mělo prasklé sklo, ale něco v něm vidět bylo a hlídání mrtvého úhlu zřejmě poškozeno nebylo, takže automobil byl víceméně pojízdný. Obědvali jsme v Litomyšli ve veřejné jídelně, moje hovězí u rajské bylo všelijaké, ale Petrova kachna byla velmi slušná. Neboť bylo teplo, pěkně jsme se vykoupali v jezírku. Nějaký Petrův známý slavil narozeniny a jako dárek dostal svezení na kolotoči, díky čemuž jsem po letech jel na labutích, přesněji na kačerech Donaldech. No, v našem věku je to už trochu nepohodlné, sedačky jsou prostě malé. A opět se potvrdilo, že se jedná o jediný typ kolotoče, z něhož mi není špatně. Měli tam také cukrovou vatu a autíčka, moc lidí tam ale nebylo, nechápu, jak se mohou uživit. To v Boleslavi o pouti, to byla jinačí káva. Nad ránem sprchlo a poněkud se ochladilo, takže když jsme odpoledne zašli na koupaliště v Novém Jičíně, hráli jsme nad zaměstnanci přesilovku. Zprvu jsme plavali v bazénu tři, pak už jsme tam byli sami a bavili se pozorováním nudícího se plavčíka, však nakonec nevydržel na nervy a sám skočil do vody si zaplavat. Plavalo se velice dobře, neboť vzduch byl ucházející, zvláště když vysvitlo slunce a odpoledne už bylo jen oblačno až skoro jasno a voda bylo po předchozích vedrech vyhřátá, mohla mít klidně 25 stupňů, možná i více než vzduch. Pěkně jsme si zaplavali a vyrazili zpět do Prahy, opět severní cestou, tentokráte bez zádrhelů. Ještě bych rád upřesnil, že vosa mne bodla v úterý, ve čtvrtek už byl otok patrný málem až u lokte, v lékárně jsem dostal nějaké prášky, v pátek už otok dosti splaskl a v sobotu už nebyl téměř znát. Vosy letos v Plzni řádí: nějaká ženská se kvůli vose převrátila s autem ze silnice a jiného zase museli křísit, když si vyjel na kole. Když jsem v pátek jel do Prahy, zjistil jsem, že mezi Chebem a Plzní je opět výluka, tentokráte se jezdí mezi Křimicemi a Chebem autobusy a prý můžeme být rádi, že jen dva měsíce, původně měla výluka trvat půl roku. Pěkně mne to rozčílilo; deset let jsme jezdili autobusy a už je to tu zase. V pondělí bylo v sauně jen sedm lidí, ale jeden krasavec se přeci jenom našel a alespoň se člověk mohl pěkně rozvalovat. Další den jsme byli s Petrem opět na Bolevci, když už jsme odcházeli, dorazil jeden mladý Cikánek, děsně se nakrucoval a dělal, že se hrozně stydí, až si Petr začal myslet, že z nás chce tahat prachy, nakonec si ale spoďáry sundal a vběhl do vody nahý. Když už jsme odcházeli, ještě jsem ho zahlédl, jak vylézá z vody a zdálo se mi, že se tváří poněkud rozpačitě. Třeba byl zklamaný, že na něj nečekáme. Ale spíše ne. Navštívil jsem tady na iboys profil nějakého chlapíka, jenž mi kdysi dal plusko. Ten nelenil, znovu se kouknul na můj profil a plusko mi odebral. Co mám dělat, můj milý deníčku, to přeci nemohu přežít, když místo nových plusek mizí ta stará. A ještě něco, jiný člověk si mne dal do ignorace, ačkoliv jsem mu nikdy nepsal a nic po něm nechtěl, nějaký n94 z Ústí nad Orlicí, co na svém profilu vyzývá, že není třeba být na sebe zlí. No nic, to jsou hlouposti.
Přes víkend jsem byl v Praze, v sobotu jsem si zaplaval na Slávii, voda byla trochu studená a obtěžovali mne vosy, ale jinak se plavalo celkem dobře a dva svalnatí mladíci, zřejmě neplatící, se převlékali na místě, jeden se schoval za zástěnu, druhý, hezčí, si sundal plavky na lavičce u bazénu všem na očích a skutečně mu byl vidět. V neděli jsme navštívili Náprstkovo muzeum. Rozčílili mne tam pseudokorektní kecy, například o genderových a jiných stereotypech, jako by někoho zajímalo, jestli Holubova manželka cestám do Afriky bránila nebo je podporovala, konec konců, jako by vůbec někoho zajímala. Pravdou je, že to byla podle všeho slušná dobrodružka. Dále se autoři výstavy pohoršovali nad dovozem domorodců z pralesa do ukázkových vesnic v Evropě, Holub nechal vyrobit panáky a přivedlo ho to na buben, byly příliš nákladní. Mne spíše pohoršil osud mladé dívky, jež si Holub přivezl do Vídně, tam ji nakazil neštovicemi a když se z nich vylízala, tak ji vrátil do Afriky, prý proti její vůli. A dnes už se to neděje? A co folklorní slavnosti ve skanzenech nebo dokonce výstavy veteránů v dobových oblecích. Bílý člověk tohle prostě miluje a proto dokázal rozšířit svojí kulturu do celého světa. Ostatně, tvrdit, že divoši nebyli zaostalí je nesmysl. Skutečnost, že dokázali přežít s kostěnými dýkami a kamennými oštěpy je nanejvýše pozoruhodná, ale na tom, že vyžili z mála, není nic vyspělého. Je ovšem zajímavé uvědomit si, že jejich zaostalost způsoboval nedostatek výměny poznatků se sousedy. Atakdále. Dnešní úporná snaha o uvádění věcí na pravou míru mi leze na nervy. A k tomu, že film o Holubovi z 50. let byl poplatný době bych rád připomněl Werichovu úvahu o novověku. Jinak muzeum nabízí zhruba to, co člověk očekává: masky, štíty, sošky, často hanbaté, nádoby, hudební nástroje a podobně. Za zvláště nevhodné se považuje dnes záchrana skalních reliéfů. Jsou sotva patrné, kdyby zůstaly in situ, nebyly by už vůbec k nalezení, leda by je domorodci pravidelně obnovovali. Jak se jim ale povedlo ty kameny vydobýt ze skály neporušené dost dobře nechápu. Ostatně, dnes jsou jiné možnosti než zručné kresby tužkou či odlamování skalních bloků, dříve to jinak nešlo. V sobotu večer vtrhla do Petrova bytu sršeň, zmateně poletovala sem tam a nebyl jsem schopen ji vypudit, nakonec zapadla kamsi za stůl. Když jsem se ji pokoušel vystopovat, všiml jsem si zapadlých trenýrek. Bezstarostně jsem je vytáhl, ale posléze se mi zdálo, že z nich slyším jemné bzučení. A také že ano, když jsem trenýrky nesl na balkón, zjistil jsem, že po nich leze sršeň. Když jsem se po delší chvíli pro trenýrky vracel, sršeň na lodžii rozčileně bzučela, takže jsem zase rychle prchnul a trenýrky nechal moknout na balkóně. A holoubci snad stále žijí, Petr totiž nedal na mé rady a nechyl holoubky vylíhnout. Tuhle se mi zdálo, že už je neslyším švitořit, koukal jsem se na ně zrcátkem a vypadali docela zdechle, vůbec se nehýbali, ovšem když přiletěl velký holub, tak začali zase švitořit, snad jsou ještě na živu. Na tamním sídlišti vyvedly mladé též nějaké sovy, snad kalousi ušatí, nejen, že jsme je slyšeli, ale dokonce jsme je i viděli, jak přelétají ze stromu na strom.
Poslední dobou docela blbnu. Byl jsem v posilovně a málem jsem ostrouhal, neboť zrovna ten den bylo od osmi ráno zavřeno. Dorazil jsem krátce po sedmé, takže jsem cvičení musel urychlit. Důsledkem bylo, že jsem z rozrušení zapomněl umýt botám podrážky a cvičil jsem s nimi doma na mé čisté podlaze, čerstvě vytřené podlaze. No fuj.