chtěl jsem jet naposledy před prázdninami do Ponrepa, celý červen mají jen jedno představení týdně, jež začíná v 19.30, takže jsem se rozhodl jet nespolehlivým vlakem hrůzy, bavorským expresem z Mnichova s odjezdem z Plzně v 17 hodin. A také že ano, zpoždění je nejméně 50 minut, takže jsem pro jistotu jel obtížnou Berounkou, abych zjistil, že staví v Srbsku a jízdu končí už na Smíchově. Snad to nebude velký průšvih, ale měla by dojet ještě před expresem. Na odjezdu z Plzně bylo zpoždění 12 minut, pokud příliš nenaroste, měl bych stíhat i kino.
Později: Tak Berounka se osvědčila, na odjezdové tabuli na Smíchově měl expres už 75 minut a to bych kino opravdu nestihl. Jen mne trochu štvalo, že jsem měl zakoupenou první třídu a ta mi propadla, seděl jsem ve voze se stolečky, jak mají sedět cyklisté; jen tam nešla klimatizace a zrovna bylo docela horko.
Prosadil jsem si na Petrovi, když už musíme někam jet, abychom se vydali do rakouských Alp nedaleko Vídně, na Schneeberg a do Raxalpe. Zvolil jsem polovinu června v očekávání kvetoucích orgií a co se nestalo. Odjezd byl stanoven na čtvrtek 14 hodin, v úterý jsem se vydal do sauny na Slovanech, a když jsem si oblékal tričko přes brýle, ty mi spadly a rozbilo se jim jedno sklíčko. No tak to byl ovšem kapitální průšvih. Mám sice náhradní brýle, ale ty mají o dioptrii méně a používám je jako brýle na čtení, do dálky už s nimi moc dobře nevidím. Rozmazané alpské vyhlídky? Děkuji, nechci. Takže další den, ve středu, jsem v práci, děj se co děj, obvolával optiky a nakonec se vydal do Dioptry na náměstí, kde slibovali, že by mohli stihnout udělat brýle do druhého dne. Naštěstí jsem si po předchozích zkušenostech prozíravě schoval předchozí recept, což by ovšem bylo málo platné nebýt zvláštní náhody; nedávno jsem cosi marně hledal, místo toho jsem ale našel právě recept na brýle, takže jsem si ještě dobře pamatoval, kam sáhnout. To proces značně urychlilo, ale na můj oblíbený minerál jsem mohl rovnou zapomenout. Vyplázl jsem přes pět tisíc za umělou hmotu s tím, že mi pošlou SMS a šel do práce. Na druhý den, už jsem si málem zvykal na staré brýle, jsem byl v práci jako na trní, SMS stále nepřicházela, do optiky jsem se nemohl dovolat, čas odjezdu se nebezpečně přibližoval, ale nakonec jsem se na poslední chvíli dovolal, abych sklidil údiv, že SMS nedorazila, dojel si pro brýle, vůčihledně jsem prokoukl a v 15 hodin jsem vyjel směr Písek. Dostat se z Plzně do jižních Čech je tvrdý oříšek, vlak má výluku, u Starého Plzence se po deštích sesunul svah, na silnicích je to také samá objížďka (u Nepomuku i u náhradní trasy přes Spálené Poříčí), nemluvě o četných semaforech. Před Pískem už jsem toho měl dost a proto mne Petr vystřídal, České Budějovice už projel sám. Poté jsme pokračovali na Třeboň, v tamní samoobsluze koupili večeři a přes Suchdol nad Lužnicí pokračovali do Rakous, kde jsme se propletli prázdnými velmi dobrými silnicemi až do Kremže, pak jsme chvíli jeli po dálnici a pokračovali opět spíše prázdnými alpskými silničkami až do Reichenau an der Rax, kde jsme byli ubytováni v pohodlném apartmánovém bytě, větším než je Petrův byt v Praze, o mém ani nemluvě. Po cestě jsme zjistili, nejen že se na okreskách může jezdit až 100 kilometrů za hodinu, ale že i většina vesnic je průjezdná plnou rychlostí a spousta úseků i ve městech je upravena na sedmdesátku. Ale vyznat se v tom je pro našince umění, jímž já osobně nevládnu. Ubytování bylo pohodlné, ale byla tam psí zima, naštěstí další den, v pátek, jsem opomněl při odchodu do hor vypnout přímotop, takže po návratu bylo příjemně teplo. První výlet jsme si naplánovali ozubnicovým vláčkem na Schneeberg. Lístek jsme měli na 10.30, dříve už bylo vyprodáno, přestože byl pátek, parkování nebyl problém, ale vláček byl plný. Před závěrečným, nejstrmějším úsekem, se pět minut čekalo, asi abychom netrpěli kesonovou nemocí. Ačkoli z údolí vypadaly okolní hory spíše jako Malá Fatra nebo Krkonoše, zubačka končila v nadmořské výšce 1800 m. A musím připustit, můj milý deníčku, že nahoře byla opravdu zima! Musel jsem nasadit tlustý svetr, novou bushmanovskou bundu a dokonce i rukavice. Už z vlaku jsem viděl záplavu květů, pětiprstky, sasanky narcisokvěté, všivec přeslenitý, vítod hořký, dokonce rudohlávek či prstnatec májový, abych jmenoval ty nejnápadnější. U konečné zubačky vypukly skutečné orgie. Sasanka narcisokvětá, všivec přeslenitý, velmi okrasný, nějaká kuřička, zvonek alpský, nápadný kakost lesní, pochybek nízký, mochna zlatá, úročník bolhoj, kopyšník tmavý, kontryhel Alchemila monticola, ostřice tmavá, silenka bezlodyžná, dryádka, len alpský, lepnice alpská, dokonce nějaký smrž, trávnička alpská, žlutokvěté pryskyřníky, říkejme jim pryskyřník horský, violka dvoukvětá, vesměs samé vysněné, dosud nedosažitelné alpinky. Jen výčet kvetoucích rostlin na loučce u kapličky hned vedle nádražíčka je nanejvýš působivý. Stačilo popojít kousek dál a objevovaly se další a další perly, jako je hořec jarní, koniklec alpský, nějaká drobná chudina či penízek, pryskyřník alpinský, jež jsem vydával za routevník, dokvétající dryádku či prvosenku lysou neboli aurikuli, zvláště okrasnou prvosenku Clusiovu a neméně krásný alpský hořec, snad hořec Clusiův. Nechyběl ani vemeníček zelenavý, ani tučnice alpská, dokonce jsem nalezl i něco, co docela připomínalo alpskou protěž. Na vrcholu Waxriegel (1888 m) jsem nalezl krasoskalník s pozoruhodně zbarvenými kvítky. Když už začaly květiny trošku nudit, rozhodli jsme se zkusit vylézt alespoň do 2000 tisíc metrů. Před závěrečným výstupem jsme si dopřáli močící pauzu, když tu jsem náhle v dálce zahlédl podezřelý pohyb, no ještě že jsem měl pořádné brýle. Hbitě jsem vytáhl z batohu dalekohled a skutečně, pohyb vycházel z kolonie svišťů, i z dálky byly vidět jejich pobytové stopy. Svišť je sice zemní veverka, ale působí mohutným dojmem, však má kolem padesáti centimetrů, ale většinu dojmu velkého zvířete vyvolává huňatý kožíšek. Viděl jsem jich několik, dokonce jsem zahlédl dva, jak se perou, což činí často, viděl jsem na internetu spoustu fotografií. Zhruba v 1900 metrech se objevili první stopy sněhu, pak velké sněhové pole vypadající skoro jako ledovec na fotografiích a dokonce jsme museli přejít přes zbytek sněhu na cestě. Na hřebeni ve dvou tisících metrech ovšem už bylo jaro. Nakonec největší zima nebyla u sněhových polí, ale u konečné stanice ozubnicové dráhy, nejen ráno, ale i odpoledne před odjezdem posledního spoje. Ostatně, sněhového pole kdesi ve výšce jsme si všimli, ještě než jsme nastoupili do vlaku; vlastně první sníh jsme zahlédli už ve čtvrtek z našeho dočasného bytečku. Jen co jsme se vyškrábali na první kopec nad nádražím, pod nejvyššími vrcholky, mají něco málo nad 2000 m n.m., jsme zahlédli sněhových polí více, další sníh jsme viděli v různých prohlubních. Bylo to docela okrasné. Kdysi jsem v Tatrách viděl sníh ještě v srpnu, ale obávám se, že dnes takhle dlouho nevydrží a do podzimu roztaje. Jak den postupoval kupředu, začalo se oteplovat. U některých sněžných polí byly cedulky, že se jedná o ochranu zdroje pitné vody pro Vídeň. Tak snad v srpnu ještě ve Vídni z vodovodu něco poteče. Ve vláčku dokonce tvrdila paní ze záznamu, že pod Schneebergem je nejlepší pitná voda na světě. Po návratu do bytečku jsme zkusili spustit zdejší zahradní saunu, nebylo to úplně snadné, ale nakonec se vyhřála na nějakých osmdesát stupňů a protože v pátek ještě byly otevřeny obchody, večeři připravil Petr v apartmánové kuchyni. Šlo o míchaná vajíčka na tyrolském špeku. Bylo to docela dobré, jen trochu mastné. V horské boudě bychom za ně dali nějakých 10 euro. Byteček měl hned čtyři okna do třech světových stran a z jednoho z oken byla vidět konečná lanovky v 1500 m n.m., kam jsme se vydali v sobotu. Urvali jsme úplně poslední místo na parkování a hurá do lanovky. Lístky jsme měli, ostatně stejně jako na zubačku, zakoupené předem, dokonce nás pohledný zřízenec pustil o lanovku dříve a navíc s námi jel opravdu krásný rakouský tatínek s apartním světlým knírkem, tyrolským kloboučkem a roztomilou holčičkou. Kabina lanovky byla velká a docela nacpaná, jela však jen asi 10 minut, takže se to dalo vydržet. Navíc nefoukal vítr, takže se příliš nekymácela. Nahoře nás čekal nádherný výhled do krajiny a další zajímavé rostliny, škarda zlatá, pohledný kříženec kuklíku horského a kuklíku potočního, pětiprstky, temnohlávek a hlavinka horská těsně před rozkvětem, dokonce i jeden vstavač mužský se našel, velmi častý zde byl u nás vzácný vemeníček zelenavý. Docela mne překvapila okrotice mečolistá, potěšila okrasná koulenka, všude se smál vápnomilný vítod hořký, dokonce jsem nalezl vratičku měsíční a první květ skalničkového hvozdíku alpínského. Od rána bylo krásně, svítilo slunce a docela připalovalo, takže jsem se nakonec namazal krémem proti slunci a věř nebo ne, můj milý deníčku, v ten okamžitě se zatáhlo a temné mraky na obzoru nevěstily nic dobrého. V sedle nedaleko chaty arcivévody Otty jsem našel nějaké ty protěže, některé už docela slušně nakvetlé, nějaký místní všivec, jiný než běžnější přeslenitý i vzácnější růžový a spoustu místního řebříčku s šedivými listy. Přímo u chaty pak rozkvetlý temnohlávek. Je docela roztomilý, ale určování je zřejmě svízelné. Od chaty jsme se vyšplhali pěšinkou v kleči na vrchol Jakobskogel (1736 m), Petr se vrátil stejnou cestou zpět, já se vydal oklikou podél skalní hrany na vyhlídku Vilma-Haid-Aussicht, odkud je dobře vidět na cestu do údolí; připadala mi závraťovitější, než lanovka. V Otíkově chajdě jsme si koupili vodu; obsluhoval Kantonec, u pokladny stála Ukrajinka, ale jídla byla typicky alpská. Hahaha. Poté jsme sešli do alpské zahrádky, volně přístupné s ojedinělými cedulkami u nejběžnějších rostlinek. Květena byla celkem bohatá, nechyběl hořec ani protěž, ani sasanka narcisokvětá nechyběla, ačkoliv jinde jsme ji ten den neviděli, dokonce i několik vstavačovitých se našlo. Mraky obtěžkané deštěm utěšeně rostly, ale my se přesto vydali mírnou jakoby šumavskou krajinou k vyhlídce Höllentalaussicht, jež už šumavská není ani trochu. Výhled je pěkný, řádně dramatický, hory kaňony a podobně; pobavila též drsná stezka Alpenvereinssteig. Ale už byl čas na návrat. Zvolili jsme s pomocí on-line map skryté cestičky zajímavými liduprázdnými místy, zvláště se líbil jeden skalnatý svah, no hotové alpínum. Bez většího bloudění jsme se vrátili na značené cesty, kde byl provoz málem jako na Václaváku, a protože do odjezdu lanovky bylo ještě dost času, vydali jsme se k ní oklikou. Najednou vidím vpředu nějakou hnědou skvrnu (znáš to, můj milý deníčku: náš Kudrna jede z Brna před ním skáče hnědá skvrna velká jako malá srna je to srna nebo skvrna poví nám to Kudrna až se vrátí do Brna). Opět jsem nelenil a hbitě vytáhl dalekohled. A vida, tušení mne nezklamalo, byl to kamzík! Nejpřekvapivější na něm je, že to není žádné kůzlátko, ale pořádná koza. Chvíli si nás prohlížel, zda jsme či nejsme nebezpeční, ale nakonec odkráčel. Pak jsem zahlédl ještě dva další a našel jsem už kvetoucí dosti podezřelou pětiprstku, rozhodně nápadně voněla, ale už jsem neměl baterii do fotoaparátu, tak nevím, otázka určení je otevřena. Po návratu trochu sprchlo, takže místo plánované prohlídky městečka jsme šli jen na večeři do zámecké hospody. Špercle se sýrem byly dobré, vařené hovězí se zeleninou bylo vynikající. Jen se rozplývalo. Zámek je hezky opravený, ale obyčejný. V neděli ráno byl odjezd, ještě před desátou dorazila uklízecí četa, před odjezdem jsme stihli odloženou prohlídku, zaujala hlavně úzkorozchodná dráha a vyschlý vodotrysk s obřími krystaly křišťálu, pochopitelně z umělé hmoty. Poté jsme vyrazili do zdejší vyhlášené cukrárny, plné květinové výzdoby s vynikajícími vídeňskými zákusky, žádnými oplzlými čízkejky. Petr měl výtečný zelený dýňový dort, já měl dobrý linecký řez; chutnal jinak než u nás, spíše perníkově po perníkovém koření. A byl krásně vláčný. Následoval přejezd Alp v opačném směru a po dálnici do Melku. Klášter v Melku, známý z románu Jméno růže, je největší církevní stavbou v Rakousku. Je víceméně celý nově postaven v barokním slohu a je vskutku působivý. Městečko pod klášterem je hezké, ale trochu připomíná příchod ke Karlštejnu. Z kláštera jsme navštívili volně přístupná nádvoří a volně přístupnou část nádherně vyzdobeného kostela. Na celkovou prohlídku nebyl čas, raději jsme šli do klášterní zahrady, kde bylo vstupné 5,5 euro na jednoho. Bylo teplo, zahrada byla hezká, mezi stromy jsme dokonce zahlédli vykukovat Dunaj. Hlavní atrakcí zahrady je ovšem pavilón s vtipnými nástěnnými malbami v podobném duchu, jako jsou k vidění v Nebílovech či v brněnském letohrádku; vybavují se mi modrá opice, ušatá opička nebo podivný levhart. Odjezd byl ovšem hrozný. Zkoušel jsem jet já, ale na každém kruhovém objezdu, jak jsem později doma zjistil, jsem odbočil špatně, přesněji dříve, což mne dost potrápilo. Jednak mne mátla navigace, která upozorňovala na sjezd předčasně a jednak jsem se nedokázal hbitě přizpůsobit rakouským směrovkám a svůj vliv má také skutečnost, že jsem se s novým autem ještě nesžil, mimo jiné mi dělají potíže rozjezdy. Jakmile jsem se dostal na dálnici, bylo to v pohodě, i když byl až za Linec větší provoz. Na hranicích jsme se vyměnili a do Plzně dojel Petr a jak už jsem naznačil, cesta byla poměrně příšerná.
Z Běloruska jsem si nechal dovézt Lovcovy zápisky I.S. Turgeněva. (Ano, bratr byl opět ve Vitebsku, však už se také rozvedl). Už jsem do nich nahlédl, je tam navíc nějaká slavná povídka Mumu, ta mi ovšem nic neříká. Některé věty zní v ruštině stejně jako v češtině, jiné naopak dosti odlišně. Tak uvidím.
Es kommt nichts Besseres nach, neboli Co přijde, nebývá lepší než to, co bylo.
A ještě něco; jak bylo letos teplo, lípy rozkvetly už koncem května.