vím, že je to trapné, ale opět si musím postěžovat na vlaky. Bývalé pendolíno z Františkových Lázní, co z Plzně odjíždí v 16 hodin se pomalu ale jistě stává vlakem hrůzy. Jedeme s Petrem do Dolní Bečvy na víkend, ale jak dojedeme, je ve hvězdách, neboť v Olomouci máme na přestup 10 minut a ve Valmezu dokonce jen pět. Poslední autobus na Dolní Bečvu nám jede ve 22.20 a pak zřejmě půjdeme pěšky, nebo nevím. Ale to je zatím daleko před námi. Ačkoliv jsme si koupili místenku poměrně dost do předu, už na nás nezbyla do velkoprostorového vozu, takže sedím sice alespoň u okna, ale na nepohodlné sedačce a stoleček mám jen vysouvací. A jsem z toho už tak unavený, že se nedokáži ani pořádně rozčílit. Nakonec, hlavně ať nějak dobře dojedeme.
Tak obluda na Rokycanské je pryč, a šlo to ruk cuk. Bratr se vrátil z Běloruska, na hranicích prý čekal 17 hodin; to už je opravdu dál, než na Mauricius. Opět stojíme, potvrzené zpoždění je již 10 minut. Zavání to průšvihem. Ač to po celou dobu bylo značně napínavé, stále jsme se s Valašským expresem přetahovali o zpoždění, nakonec jsme přestup v Olomouci zvládli, osobní vlak ve Valmezu na nás počkal a i autobus do Dolní Bečvy jsme pohodlně stihli. Ještě jsem díky tomu stihl Poirota v televizi. Další den jsme vyrazili na nedaleký Radhošť s odbočkou do Suché, kde jsem chtěl ověřit nějaké vstavačovité na nadějné louce, jež jsem loni objevil. Louka byla opravdu velmi pěkná, nalezl jsem prstnatec májový, vemeník dvoulistý, bradáček vejčitý a pěkný porost mečíku střechovitého. Začátkem léta by se možná našlo i něco dalšího. Navigace nám do Suché našla pěknou cestu, jenže jsme na ní několikrát narazili na cedule soukromá cesta, vstup zakázán, volně pobíhající pes. Usedlíci zřejmě nechtějí být rušeni ve svém světě, no koukali se na nás dost škaredě. Pes byl naštěstí uvázaný u řetězu; šlo o pěkně vzteklého rotvajlera; kdyby nebyl uvázaný, tak by si nás s radostí vychutnal. Jinak tam ukrývají velmi pěkné louky se spoustou květů, zvláště kopretin, mimochodem některé typy kopretin tam vypadají velmi zvláštně, snad se jedná o nějakou jinou než irkutskou, ale byl jsem líný si ji vyfotografovat. A ano, na těchto loukách jsou trávy potlačeny cizopasnými kokrhely. Vzácnější druhy jsem zběžným pohledem nenalezl, s vyjímkou jednoho prstnatce májového v příkopu, ale nemohl jsem tyto louky moc prolézat, aby na mne nepoštvali psa či krávy. Ze Suché, kde se nás majitelka ptala, jaké že tam rostou vzácnosti, že prý už tam někdo hledal před námi, jsme se vydali na Pustevny, nejprve tajnou borůvkovou stezkou a pak už výhradně turistickými trasami. V Libušíně jsme si dali slušný oběd, kyselicu, česnečku, borůvkové knedlíky a bramborové placky s brynzou. Mimochodem, zdá se, že borůvek bude letos málo, květy možná poškodili pozdní mrazy a to musím říci, že ve městech na severu Moravy jsem neviděl namrzlé platany ani jiné dřeviny. Po jídle jsme pokračovali k soše Radegasta a dále na Radhošť, kde se mi konečně podařilo najít mochnu zlatou; loni už bylo přeci jen pozdě, takže jsem ji přehlédl. Je docela pěkná. Následoval sestup dolů na Dolní Bečvu. Poslední zastávkou byla místní díra v zemi, prý 18 m dlouhá jeskyně. Nachodili jsme přes 20 km. Další den jsem pobíhali po Hranicích, je to docela pěkná městská památková zóna, ale je dva kilometry od nádraží. Když Petr četl, že zámecký park byl nedávno renovován, vyslovil jsem předpoklad, že ho přitom zničili a ukázalo se, že jsem se trefil. Vypadá docela jalově. Také v něm nebyla ani noha. Ale zámek opravili celkem pěkně. Na obědě jsme byli v místní picérii a pak jsme si odskočili do lázní na kávu a minerálku, ochutnali jsme prameny Gallašův a Janáčkův, chutnaly víceméně stejně. Ten třetí pramen, prý nejhodnotnější, rozhodně s nejzajímavějším pavilónem, jsme už nestihli. Byl čas na návrat. Na nádraží jsme se z lázní vraceli autobusem MHD, vyhlídková jízda nás provezla polovinou města, ale zase byla jízda zdarma; ve městě totiž probíhaly nějaké oslavy, viděli jsme rojení Sokola i mládežnický dechový orchestr. Na nádraží jsme měli asi třičtvrtě hodiny čas; ten se ovšem v mém případě navýšil o dalších 30 minut díky zpoždění. V Praze bylo nakonec zpoždění 45 minut, ale vystoupil jsem v Libni a jel 195. Také zadarmo, nepodařilo se mi totiž koupit lístek. Asi v automatu došli jízdenky. Byla to půlhodina hrůzy, jestli mne nechytí revizor. Spal jsem v Praze, a protože jsem se vzbudil sám, jel jsem už v 6 hodin. Petr ovšem zůstal doma na Moravě. Vracel se v pondělí a dopadl ještě mnohem hůře než já. Srážka člověka s vlakem. To je vžycky na dlouho.
Tak jsme se po 14 letech dočkali, Knop pěkně řádil, proto jsem mohl jít spát, až po oslavě vítězství. A začínají bourat Smíchovské nádraží.
Tuhle trošku zapršelo, v Plzni i v Chebu během 24 hodin napadlo kolem 40 mm srážek a to už je opravdu hodně. Přimda uvádí dokonce neuvěřitelných 62 mm. Řeky na Plzeňsku ještě nedávno div nehlásily sucho, ale s tím je konec. Radbuza zaplavila betonové lavičky na náplavce, Úslava zaplavila ohyb cesty v Lobzích a také v Berounce před Prahou je plno vody, div nepřetéká. Když jsem se byl podívat na vodu v Úslavě, zjistil jsem, že na levém břehu pod tratí, tam co má vést průtah Plzní, zpíval neúnavně slavík a přes řeku jsem dokonce plašil volavku. Byl jsem od ní už opravdu docela blízko. A pochopitelně, po mnoha letech je Bolevecký rybník naplněný po okraj, už dokonce přerušili až na další čerpání vody z Radbuzy. Se sluněním na nudapláži máme ale zřejmě utrum, místa je tam málo a zájemci budou patrně nuceni stát v jednom chumlu.
Petr objevil na internetu praštěnou ženskou, učiněnou Věstonickou venuši, co házela nahá na kolemjdoucí bláto, čemuž přihlíželi malé děti. Podobných videí a fotografií se dá najít na internetu více, tito lidé pořádají celý festival: to nějaký nahý blázen pobíhá po ošklivé bývalé továrně, staví se na hlavu, vytahuje si z konečníku potištěný šátek, válí se v rozpatlaných barvách, všemu tomu umění přihlížejí děti a jmenuje se to FNF, neboli Festival nahých forem. Jednou jsem si včas vzpomněl a stejně jsem Karlštejn neviděl, byl skrytý v mlze.
Nechal jsem si vyndat jedno znaménko na zádech, málem jsem nepřežil, ač se jedná o zákrok zcela snadný. Několik týdnů nemohu do bazénu ani do sauny, tak jsem byl v pátek naposledy na Lochotíně. Trefil jsem plavající mládež ve sprše, viděl jsem několik mladíků řekněme tak kolem 14 let, jednoho zrzavého hubeňoura, nějaké s tmavými chlupy, jeden se sprchoval docela dlouho a jasně že bez plavek, ale toho nejkrásnějšího v zelených plavkách, pod nimiž se mu zřetelně rýsoval šulin i s varlaty, toho jsem propásl. I v sauně bylo co k vidění, hlavně jeden mladý muž v velkými varlaty, navíc docela nestydatý, vyloženě se předváděl.
S konečnou platností se potvrdilo, že Slovensko patří na východ. Jakýsi pomatený stařík prostřílel břicho tamnímu předsedovi vlády, Fico mu myslím říkají. Pražská kavárna se hned zapýřila blahem, i v práci leckdo jen těžko potlačoval projevy nefalšovaného veselí; to má přeci za to, že je proruský. Ono to s tou jeho proruskostí nebude zdaleka tak žhavé, ale nešť, kdo nejde s námi, jde proti nám. Jasně se však ukazuje, kdo je skutečným viníkem války na Ukrajině; zatímco titíž lidé slavili oranžovou revoluci, vstávaly mi vlasy hrůzou na hlavě; už jsem totiž viděl válku.