Fialo, táhni už do prdele, nebo na tu svou zkurvenou Ukrajinu. Toto úderné sdělení v pražském metru bylo navíc doplněno obrázkem ztopořeného údu i s varlaty s nápisem Petr Fiala, aby bylo každému hned jasné, co si pisatel o tomto pánovi myslí. Ach ta lidová tvořivost. Ale vzhledem k průšvihu s důchodovou reformou se to dá i pochopit.
Tuhle jsme po delší době byli v Babylonii na pěnové párty a byl to spíše průšvih. Nejprve jsem na kluzkých schodech uklouzl, narazil jsem si paty, hýždě a zápěstí; poté jsem dělal ostudu tím, že jsem si postižená místa ledoval. Jinak si nás nikdo nevšímal; buď jsme byli mimo věkový limit, česky řečeno jsme byli staří, nebo jsme byli zastíněni houfy mladíků. Kdybychom chtěli obšťastnit od nějaké obstarožní obludy, museli bychom do kina; jeden houf mladých cizinců tam nakouknul a střelhbitě se zděšeným výrazem ve tváři prchl pryč. Ale nešť, další den jsme vyrazili do jednoho baru v Ječné ulici, kde každý večer tančí u tyče mladí muži. V sobotu se střídali tři, vždy dvě písničky tančil jeden, pak byla jednu písničku přestávka a následoval další. Pokud se někomu tanečník líbil, mohl mu věnovat takzvané dolary, jeden se kupoval za 50 korun českých. Za 1500 KČ si člověk mohl zaplatit soukromý desetiminutový tanec, co ovšem obnáší netuším, neměl jsem dost hotovosti. Nejhezčí byl kluk obsluhující též u baru a také předváděl až neuvěřitelná artistická čísla u tyče. Ti druzí dva, mladý slovenský Rom s pěkný tělem a dobře stavěný ¨hasič¨, co by se zřejmě dost líbil ženským, nás už tak nenadchli. Také jsme se byli s Kamarády rozloučit se starou nádražní budovou v Dejvicích, určenou na odstřel; byl výlet ke svatováclavskému dubu ve Stochově, vyráželo se z Nového Strašecí, šlo se kolem obory Libeň, kde jsme zavzpomínali na pozoruhodnou opukovou keltskou hlavu, nalezenou (sic!) v roce 1942. Už v Novém Strašecí jsme nevěřili vlastním očím, všude na nás jukaly projevy lidové tvořivosti; totiž vzhledem k blížícím se čarodějnicím místní lidé vytvářejí různé strašáky v podobě čarodějnic. Vyrábí se tak, že se staré oblečení vycpe koudelí, nebo něčím podobným, přidá se klobouk, koště, místo chodidel staré škrpály, místo dlaní se dávaly rukavice a místo tváře maska, případně se obličej namaloval na punčochu vycpanou do tvaru koule. Z čeho bývaly vlasy jsem nepostřehl. Variant čarodějnic bylo bezpočet a to nejen ve Strašecí, ale i v okolních vesnicích, celé lidové běsnění vyznívalo někde u Stochova.
Znovu k mrazům: Morava ještě nějak přežila, ale v Čechách, s vyjímkou Prahy je úplná pohroma. Viděl jsem úplně spálené ořešáky, akáty, jerlíny (Sophora), pajasan, rozkvetlé vistárie, rašící ibišek, přísavníky (Parthenocissus), silně poškozený platan, šácholany (Magnolia), ovocné stromy se zčernalými květy, seschlé japonské javory i americký dub červený. Dokonce jsem viděl namrzlý jasan a ve středních Čechách u silnice mezi poli poškozené javory (A. pseudoplatanus i A. platanoides). Těm legračně chrastilo listí ve větru. V Praze záleželo na poloze, viděl jsem vistárii poškozenou i krásně kvetoucí. Zdá se, že naše jabloně přeci jen v květech namrzly, ač se některá poupata rozvila až po mrazech, ovšem mrazy byly patrně tak velké, že namrzla už poupata, rybízy zdá se alespoň částečně přežily, viděl jsem mladé bobulky, plamének zdá se také vydržel. Což o to, u nás ve Fr.L. se podobné nehody dějí poslední roky zcela pravidelně, ale aby taková pohroma zasáhla víceméně celé Čechy, to nepamatuji. Uvidíme, jak to bude dál, zase se skokově oteplilo a je možné, že ještě bude další vlna mrazů a to už by šlo do tuhého. Bratr naříká, že mu réva, jak byla narašená, namrzla i ve dřevě.
Dále jsme navštívili jakési japonské bistro v Praze na Vinohradech, kde se člověk nedomluví česky a nabízí se japonská jídla. Měli jsme japonský čaj typu senča, konvička na dva malé koflíčky za 135 KČ, dále polévku ramen s pečeným bůčkem, kolem tří set; v Plzni v restauraci Horny mi chutnala více, místní specialitu zvanou pankejk, ve skutečnosti něco mezi lívancem a piškotem, docela suché, podivně vláčné a celkem chutné a na závěr cosi jako pudink, snad tapiokový; byl ve tvaru roztomilé kočičky se zrníčky místo obličeje; tato kočička se podivuhodně třásla při nejmenším pohybu talířku. Jinak byla celkem nechutná, zkrátka zážitek byl spíše estetický, než kulinářský. Člověk tam musí jít s naditou prkenicí, ale co by ne, když se tam nemluví česky, že. Než jsme tam dorazili, objevil jsem v Riegrových sadech vysazené dva blahovičníky a dokonce damaroň jižní, což je ovšem nesmysl, tento tropický jehličnan nesnáší mráz; možná že ho na zimu vykopou a na jaře zase vrátí zpět. Podle cedule byla kauri vysazena novozélandskými domorodci v roce 2021, ale buď jak buď moc živě nevypadala. Bylo by vhodné, abych to celé ještě ověřil.
Petr objevil na internetu jakýsi FNAF, tedy festival nahých forem. Dost neuvěřitelné. Řádívá tam jakási venuše (typu věstonické) jménem Olivová, ale i mnoho dalších, některé výstupy jsou dokumentovány fotografiemi, ty nejlepší dokonce krátkými filmečky. Pro příklad uvedu jakéhosi mladého cizince. Podle popisu bylo jeho vystoupení silně prohomosexuální, nejprve si nechal pomocníkem vytetovat na tělo jakýsi obrazec, oba byli pochopitelně nazí, když jde o FNAF, poté si vytáhl z konečníku jakýsi šátek se stejným obrazcem a obcházel s tímto šátkem diváky včetně dětských. Sodoma Gomora. A pak ať se někdo diví, co se člověk může dočíst v metru.
Petr nutně potřeboval vidět Černobílé ptáče. No, bylo to o něco lepší, než jsem se obával, ale prokázalo se opět, že Marhoulovi chybí jakákoli stopa nadání. Na CSFD jsem se dočetl, že původní námět napsal podle skutečných událostí jako knihu vzpomínek jakýsi Polák (zřejmě tedy polský Žid, ale to je nedůležité). Poté téma rozvinul do obludných rozměrů jistý podřadný spisovatel bezcelerů, utápějící se v nadbytečném a samoúčelném násilí. Film je přesto zajímavý, například vykreslením Ukrajinců jako bigotních křesťanů prosáklých nenávistí k Židům. Dále bych vypíchl výborně zahraný souboj vesnického pederasta s knězem, snesitelná byla též Smutného slušná kamera. Pozoruhodné bylo též zobrazení unuděných Němců vraždících Židy už jen ze setrvačnosti. A závěr byl ovšem miloučký. K vadám patřila kolovrátková nuda, neboť stokrát uštědřený kopanec přestává bolet, navíc způsoby násilí byly jen těžko uvěřitelné, dále nezaujal ospalý unylý cikánský chlapec v roli týraného židovského chlapce, ale hlavní a zásadní vadou byla stopáž. Avšak proti všemu nadání jsem se několikrát zasmál. Možná by Marhoul měl točit hlavně veselohry. V novinách psali, že lidé z promítání odcházeli; obávám se, že jinak by se museli ukousat nudou. Polská Volyň byla daleko tvrdší a pravdivější.
A konečně Petr viděl Ostroh neboli Seeberg.