tak jsme s Petrem jeli na výlet, spali jsme dvě noci v apartmánech Morávia v Milovicích u Mikulova. Já jsem dorazil kolem 13.30 do Milovic, jel jsem do Brna Hungárií, poté rychlíkem do Zaječí (sic!) a odtud autobusem přes Přítluky, Rakvice a Nové Mlýny do Milovic. V Brně jsem ještě stihl koupit před nádražím výtečný koláček v řemeslné pekárně, neboť na opraveném nádraží mají jen novodobé mezinárodně platné nechutné blavajzy. Vše proběhlo hladce, našel jsem po paměti apartmány, podle návodu jsem našel klíček od našeho pokoje a ke své hrůze jsem zjistil, že v apartmánu je cítit odpad. Někdo je s tím možná v pohodě, ale já ne, docela mi to vadí. Dále jsem se zděsil, kolik orné půdy zabraly nové domy, přičemž ty staré často chátrají, totéž se dá říci o sklípcích, obecně je ale zřejmé, že vinařská obec je bohatá. Místní vodě totiž úplně nedůvěřuji, mohla by z vodovodu téci přeci zaječická hořká voda, takže jsem šel na okraj vesnice k pumpě pro balenou vodu. Počasí mělo bít libové, mělo svítit sluníčko a být teploučko. Jak jsem se tak chystal vyrazit fotografovat hlaváčky do PR Milovická stráň, zazdálo se mi, že nad krajinou visí těžké nízké mraky a hrozí každou chvíli déšť. Vzal jsem tedy ssebou nejen fotoaparát, ale také deštník, abych se zachránil od nejhoršího. Deštník se mi dost pletl, a až posléze jsem se dozvěděl, že pršet nemá a nad krajinou nevisí mraky, ale písek ze Sahary. No, bylo to docela strašidelné, poklice se rozpustila až v pondělí odpoledne. Hořel jsem zvědavostí, neboť jsem toužil Petrovi předvést v plném květu kosatce pod Děvínem a bylo mi známo, že na Milovické stráni roste kosatec nízký též. Hlaváčky už byly hodně nakvetlé, ale měly též dost poupat a tak mé napětí vzrůstalo. Naštěstí se ukázalo, že letos máme štěstí a kosatce jsme trefili. I na Milovické stráni jsem jich našel hodně, v celé řadě barevných odstínů. Viděl jsem též kopulující majky a sesbíral z nohavic dobrý tucet klíšťat. Večer dorazil Petr, vysvětlil mi, kde najdu heslo na wifi a jak získat víno z vinotéky. Nakonec jsme vyzkoušeli vína dvě, průměrnou Pálavu a velmi dobrý Blauburger. Obě za zvýhodněnou cenu 170 KČ. Televize moc nešla, lépe řečeno se stále sekala a Prima nešla vůbec, takže jsme nakonec zvolili nějakou slovenskou stanic, jež se sekala ještě tak nejméně. Postele měly sice matrace nové, ale zato levné. Pro malé děti je ale na zahrádce pěkné dětské hřišťátko s pískovištěm. Navíc jsme za osobu a noc platili tisíc korun. No, jižní Morava, ještě že jsme z vinotéky nevytáhli stromové víno. Další den, v neděli, jsme si přivstali, neboť jsem strašil, že musíme být v Pavlově do 8 hodin, abychom zaparkovali. Což o to, v podstatě jsem měl pravdu, jen jsem si měl vzít teplý svetr. Takhle po ránu bylo ještě zima, začal už foukat nepříjemný vítr a ani výstup na Děvičky mne moc nezahřál. Ale kosatce se vydařily, byly v plném květu a hýřily barvami, jak náleží. Poté jsme se vypravili do Mikulova, nakoupit zásoby před velikonočním pondělím; pokus o zastávku u Klentnice ztroskotal na přeplněném parkovišti. V Mikulově jsme nechali auto u Lidlu, prohlédli si náměstíčko, zámek zvenčí, pokochali se výhledem na město z Kozího hrádku, obdivovali první květy šeříku (sic!), potkali nějaké Petrovo známé a pohoršili se nad škodami, jež utrpělo židovské město za komunistů. Prohlédli jsme si působivý židovský hřbitov i s památníkem padlým židovským vojákům za první války z Niklšburgu a navštívili za nemalé vstupné bývalou židovskou obřadní síň. K večeru jsem ještě donutil Petra podívat se na Milovickou stráň a do tamní zachovalé doubravy, ale Petr se na mne za to díval škaredě. Další den už jsme se jen sbalili, tyto apartmány totiž musí být vyklizeny do deseti hodin, což hlídá ježibaba s koštětem a bazukou a vyrazili nejprve na Liščí kopec. Saharská poklice trvala a jestliže den předtím foukal pořádný vítr, na velikonoční pondělí to byla hotová vichřice. Zvláště Petr vítr na Liščím vrchu dával špatně, já obdivoval kosatce nízké rostoucí v té nejhustší akátině na hraně úvozu, pěkné porosty hlaváčků a koulenky a právě u koulenek se mi stala krajně nepříjemná nehoda. Teprve doma jsem při bližším zkoumání jednoho snímku zjistil, že jsem koukal na cennou lněnku Dollinerovu, po níž už dlouho pasu a neviděl ji. Taková ostuda! Potřeboval bych se tam ještě v nejbližších dnech znovu podívat. Doufal jsem, že by mohl ještě dokvétat koniklec, právě v této rezervaci jsem jejich vybuchující krásu viděl poprvé. Milá vzpomínka na mládí. Ovšem, k mé smůle koniklec byl beznadějně odkvetlý, navíc jsem nalezl jen jeden trs. Původně jsem měl v plánu vylézt na Kopeček u Mikulova, ale vzhledem ke zničujícímu větru jsem toto odvolal a šli jsme na prohlídku zámku. Okruhy jsou hned čtyři, zvolili jsme dva, abychom se dozvěděli, jak Rudá armáda ve slepé nenávisti rozstřílela Mikulovský zámek, přičemž téměř celý vyhořel, zázračně se zachovala pouze knihovna a ovšem obrazárna. Také jsme viděli expozici vinařství s obřím renesančním sudem. A protože jsem už dlouho toužil navštívit Aqualand Morávia v Pasohlávkách, uondáni Mikulovem jsme zajeli právě tam. Provoz už houstnul a ačkoliv byl svátek, v Akvalandu nám počítali pondělní vstupné, neboť vstupné je zde vysoké a víkendové je ještě o dost vyšší. Zvolili jsme saunový svět. Mají to tam pěkné, možná hezčí než v Čestlicích, v odpočinkovém bazénu mají navíc termální léčivou vodu, ale největší zdejší atrakce, panoramatická sauna, nám dlouho unikala. Nejprve ale jedna roztomilá příhoda. V jednom z teplých bazénů, kam jsme si vlezli, po sobě lezl mladý pár. Oba byli hezcí, dívka po chvíli vylezla, v horké vodě člověk dlouho nevydrží, mladík dělal statečného, posléze se ukázalo proč. Mladík totiž čekal, až mu splaskne, ale v teplé vodě by se načekal, takže nakonec musel vylézt a předvést ztopořený úd. Ani se nesnažil nějak zakrývat, stejně by to moc nešlo. Nakonec jsem tedy objevil panoramatickou saunu s krásným výhledem na Pálavu, jež už nebyla v oparu, ale zřetelně se rýsovala. Právě v této sauně probíhal saunový rituál. Účastnil jsem se něčeho podobného poprvé a celkem se mi to líbilo. Celé to probíhá asi takhle. Saunový máster na rozpálené saunovací kameny položí sněhovou kouli s vonnou esencí, dále kameny polije vodou a horkou páru pak vhání pomocí plachty či vějíře na ubohé oběti, sedící na saunovacích lavicích. Musím říci, že závan horkého vlhkého vzduchu vyvolává zajímavé pocity a celkově mne rituál bavil. Zvláště proto, že ten mladší, co prý už saunoval celý víkend, měl sice červený nos, ale jinak byl docela okrasný a navíc vháněl horký vzduch i na mne, což ten druhý k mé lítosti nedělal. Nemluvě o tom, že skvěle pracoval s plachtou. Návrat o velikonočním pondělí byl podle předpokladu dost hrozný, obtížní chataři už vylezli z nor, nepomohlo ani, že jsme návrat odložili do večerních hodin a málem jsme nedojeli! To bylo tak. V místě se třemi pruhy, v takových místech ovšem není odstavný pruh!, někomu zřejmě chcípnul motor, jiné vysvětlení snad vůbec nepadá v úvahu, čehož si na dálnici včas všimnou není snadné, zvláště když už je tma, no nebudu to protahovat, zastavili jsme ani ne metr od stojícího vozidla. Ovšem rozjet se z nuly na dálnici s hustým provozem opravdu není snadné. Hu.
O týden později:
Za komunistů nás krmili pohádkou, že v roce 1945 rozkvetly šeříky mimořádně brzy, takže bylo možné Rudoarmějce vítat právě jimi. Chtěla-li to Rudá armáda stihnout i letos, měla už v Praze být. Je sice devátého, ale dubna, ano můj milý deníčku, skutečně dubna a sakury i šeříky jsou v plném květu. Kam lidská paměť sahá, ještě nikdy se nic podobného nestalo. Popírači už netvrdí, že oteplování není, dost dobře ani něco podobného tvrdit nejde, když šestého dubna bylo v Českých Budějovicích 31 stupňů, teď prohlašují, že ano, oteplování je, ale vůbec není jisté, co ho způsobuje. Ano, pravda, nikdo to s jistotou neví, příroda je známá nemluva a snad ani sám pánbůh neví, co je příčinou.
Doma jsem měl smůlu, potkal jsem paní Zoulovou. A ta měla povídavou náladu, vytahovala se, jak se jí stále daří Aeschynanthus, jež jsem jí kdysi dal, dávno už mi zdechnul, dále jak její syn Pepík, ano ten, co jsem s ním seděl v lavici na gymnáziu, má krásnou obrovskou zahradu se dvěma skleníky, ukazovala mi snímek s krásnými saláty, nádhernými květinovými záhony a šedesáti ovocnými stromy a jak tam jezdí zalévat, když je Pepík na Kypru na dovolené.
Večer jsme byli plavat v bazénu na Hostivaři. No, byly tam sice nějací celkem pohlední mladíci, ale jinak tam bylo lidí jako psů. Nakonec jsme ale byli odměněni. Ve sprše se předváděl opravdu hezký mladík, moc se neskrýval, spíše naopak. Rozhodně si nás všiml, aby ne, když jsme se potkali u skříněk, pak také u východu při nazouvání bot a nakonec ještě v Albertu. Navíc byl zdvořilý, když jsem se snažil dopátrat, zda bude mít Albert ještě otevřeno, ubezpečil nás, že ano.