tuhle jsem jel do sauny a jak jsem tak čekal na autobus, pozoroval jsem trojici mladých lidí, dva mládence a slečnu, tuším Anet. Všichni se chlubili, že míří do mileneckého azylu trochu si užít. Slečna vpadala poněkud znuděně, zato mladíci vypadali dost natěšeně a nadrženě, tak snad jim to vyšlo. Ale tak mne napadlo, že asi nemají moc příležitostí k vyžití. V sauně bylo fajn, zaujali mne dva mladí Rusové nebo Ukrajinci, pořád si něco špitali do ouška, takže se nedalo úplně s jistotou určit, jak vlastně mluví. Letošní jaro je obzvláště teplé, vilíny na Homolce kvetou současně se zlaticemi a 17. března jsem viděl kvetoucí pampelišku ve Fr. L. Není už to příliš?
V pátek dorazil Petr, nalákal jsem ho na Blik blik. Šli jsme jak v pátek, tak v sobotu, oba dny po 21. hodině, abychom se vyhnuli největšímu náporu lidí. I tak nám připadalo, že lidí bylo zřetelně méně než na pražském signálu. Škola videomapingu sice hýřila nápady, ale jednotlivé ukázky byly krátké a poněkud amatérské, funící trubky byly spíše hloupé, zato promítání na vodní mlhu ušlo. Nejvíce se mi první den líbily svítící roury u Mlýnské strouhy. Na závěr Blik blik jsme zašli do Míši a nevěřil jsem vlastním očím; tam nezůstal kámen na kameni, byla nějaká akce s měřením tlaku, bylo tam plno, hlavně mládež, dali jsme si panáka a chvíli pozorovali párek mladých homosexuálů a jeli posledním trolejbusem do Lobez. V sobotu jsme zašli plavat na Lochotín, v sauně se Petrovi myslím docela líbilo. Ve sprchách jsme chytili klasického honiče tak kolem šedesátky, se zarudlým žaludem. Pořád po nás pokukoval, bylo mu jasné, co jsme zač. V sauně nás pak zaujalo několik pohledných mužů, vynikal ovšem poněkud bláznivý mladík. Nevím, co si mám o něm myslet. V neděli jsme vyrazili na výlet do Globusu. Petr v okolních lesích hledal s detektorem, mimo hromady železa našel podkovu a zapomenutou střelu. Také jsme navštívili některé místní pamětihodnosti, záhadného kamenného muže, radčickou skluzavku, slepencový útvar Kozí pec a mohylové pohřebiště se zřetelnými mohylami. Zima byla jako v morně, chvílemi drobně pršelo a v práci Plzeňáci vůbec netušili, že něco takového kolem Plzně je. V drogerii jsem si koupil kostku na mytí nádobí, vlastně jde o mýdlo na nádobí a zkusil jsem ji používat, jako že je šetrnější k přírodě. No to jsem si naběhl, to ti tedy povím, můj milý deníčku. Ve chvíli, kdy jsem si naštípl drahý čínský porcelánový hrneček typu gai-wan, stál mne před lety dva a půl tisíce korun, neboť ruce opatlané mýdlem my sklouzly po jiném šálku a ten mi vypadl z ruky právě na drahý hrnek, letěla kostka do kouta a vzal jsem klasický tekutý prostředek na mytí nádobí. Původně jsem chtěl kopit Lenu ze Zenitu, ale tu jsem našel až v Globusu; tam ti ale mají, můj milý deníčku věcí. Tuhle mi utkvěl v paměti jeden sen. Zdálo se mi, že jsem šel na návštěvu k Bohuně; celý byt byl přestavěný, místo vestavěné skříně byl nově záchod, místo vany moderní sprchový kout, místo ložnice obývací pokoj a co je nejvtipnější, na opačnou stranu paneláku byla přestěhována lodžie a ještě byla spojena se sousedním bytem a oddělena jen pletivem. Od sousedů pronikalo nepříjemně blikavé světlo domácí diskotéky, asi mne ve spánku rušila lampa za oknem. A na návštěvě byl Pilík. To jsou věci, co můj milý deníčku. Také jsem si po letech koupil novou origami knihu, jde o vyhynulé tvory, savce, ptáky, krytolebce a něco málo navíc. Už mám krokodýla se zuby a s bříškem, hezké deinotérium a dronte mauricijského; ten je zvláště vydařený. Na některých domech v Plzni se zachovali směrové šipky upozorňující na protiletecké kryty, pochopitelně ještě z konce druhé světové války. Velmi jsme toužili je s Petrem najít a dlouho jsme nemohli uspět, až jednou jsme jich několik našli na Borech, nedaleko parku na Klatovské třídě. Další pak objevil Petr vedle antikvariátu U soudu. Pořídil jsem si novou drahou aromalampu, přesněji tedy ultrazvukový difuzér. Pracuje sice bezchybně, měnící se barvy pod keramickým dírkovaným stínítkem jsou dokonce zcela okrasné, jenže tento přístroj je nepříjemně hlučný. Budu si muset přeci jen koupit bateriový, ten nemá takový výkon a je tišší a budu věřit, že nebude rozbitý. Už mám vyhlídnutý takový zlatý, moc hezký. Nevím, zda už jsem psal, můj milý deníčku, že se bratříček nedávno rozvedl. Vůbec jsme to netušili, až se náhodou prořekla Anežka. Že by se přeci jen chystala vyvdat do Čech jistá běloruská paní i se svým mladým synkem? Mimochodem, jeho dnes již bývalá žena má nějaký nález na mozku, čeká ji náročná operace, měla ji už mít teď o velikonocích, ale zase couvla, dobrých deset dnů před svátky. A teď proč o tom píši. V té době, kdy měla ležet v nemocnici, měla mít děti, stále mají děti ve střídavé péči a místo, aby je upíchla u svých příbuzných, domluvila, že pojedou k našim rodičům. Matka nakoupila hory jídla, a až když vyhlížela děti u autobusu, jí přišla zpráva, že když maminka není v nemocnici, tak pojedou všichni za dědečkem, jejím tatínkem, že tam bude její velevážený bratr s dcerou a že tedy nepřijedou. Matka je dost naštvaná, já si mezitím domluvil výlet do Milovic na jižní Moravě, tak alespoň bratr pojede do Fr.L., aby ujedl něco z hromad jídla. Fuj. Už aby měla opravený mozek. Pokud to tedy něčemu pomůže.
Zkurvení Ukrajinci opět prali o půlnoci a tentokrát to slyšel i Petr. Jedu narvaným vlakem do Prahy, abych zítra pokračoval do Zaječí. Z místenky mne vystrnadila nějaká drzá cizí kráva co umí jenom klopit uřvané fakany, ale největší bordel dělá ukrajinská verbež. Žádné velké překvapení. Nakonec se vyjasnilo, že verbež byla dvojitá, šlo o ukrajinské Cikány. A mladík, co jsem nad ním chvíli stál, než vlak dojel na hlavní nádraží, si na něj přes tepláky nepochybně sáhl.