Hanč a Vrbata neboli kolohnát
Můj milý deníčku,
jako každý rok i letos Petr naplánoval na konec února běžkování. Původně nás měla jet velká skupina a měli jsme zkusit Krušné hory, paní z penzionu v Horní Blatné při poptávání s nadějí tvrdila, že sníh sice není, ale podle předpovědi by ještě být měl. Já jsem ovšem celkem rozumně navrhl, že lepší bude zkusit severní pohoří, tam že je větší naděje na sníh. Měl jsem sice na mysli Jizerské hory, ale Petra přepadla úzkost a zvolil dokonce Harrachov na hranicích s Krkonošemi v ubytovně u sklárny a minipivovaru s pivními lázněmi. Ubytování bylo slušné, měli jsme totiž třílůžkový pokoj se záchodem a koupelnou, byly v něm nové postele s dobrými matracemi, nebyl ale kdoví jak prostorný. Většina pokojů je s více lůžky, zahlédli jsme patrové postele, a záchod se sprchou mají na chodbě. Byla v nich ubytována běžkařská mládež a té to zjevně nevadilo. Celkově lze říci, že ubytování bylo za slušnou cenu, v dobré poloze a ještě jsme měli prohlídku sklárny zadarmo. Přihlášení členové postupně odpadali až zbyl jen Petrův nový objev, zdatný běžkař Zbyněk z Ústí nad Labem. Toho jsme nabrali na nádraží ve Staré Boleslavi. Poslední roky byl sníh spíše v únoru, letos se to obrátilo a v únoru nastalo hotové jaro. V severních horách to dlouho vypadalo nadějně, ale nakonec zbyl sníh jen na hřebenech Krkonoš a na hraničním hřebenu Šumavy. V Harrachově už zbyly jen poslední závěje a i ty mizeli před očima. Jeli jsme už ve čtvrtek, běžkovat se začalo v pátek. Než jsme vyrazili, ještě jsem dělal ostudu; spustila se mi z nosu krev, což už se mi dlouho nestalo. Ještě že jsem měl v lékárničce zbytek starého polštářku na zastavení krvácení. Byl sice už dávno prošlý a poněkud vyschlý, ale zabral a krvácení zastavil. Nejprve jsme zaparkovali u silnice směr Polsko a vydali se strmým svahem za sněhem. Zhruba v 850 m n.m. se začaly objevovat první zbytky sněhu a v devíti stech metrech začínala běžkařská stopa Krkonošské magistrály, celkem slušně upravená. Šlo o to, že na lesní cestě byl sníh zhutnělý rolbou a proto se ještě držel; všude okolo bylo ale roztáto a lyžování zprvu připomínalo mistrovství světa v biatlonu v Novém Městě na Moravě. Postupně jsme stoupali do vyšších nadmořských výšek směr Vosecká bouda. Sněhu sice přibývalo, museli jsme ale překonat dvě místa s holými plochami, ovšem ještě jsme nemuseli sundavat lyže. Zhruba v 1100 m n.m. začala zima se souvislou a ještě slušnou sněhovou pokrývkou. Kolem této výšky jsme se docela dlouho plácali nahoru dolů až začal závěrečný stoupák na Voseckou boudu ve 1250 m. Tam jsme si dali celkem průměrnou zelnou polévku a nedovařené domácí borůvkové knedlíky, obojí s vysokohorskou přirážkou; na Libušíně měli obojí výrazně lepší, ale tam pravda vede silnice. Po odpočinku jsme se vydali zpět. Zbyněk mne ničil svým zvykem ujet dopředu a pak se zase vracet, kde že jako jsme. Nakonec jsem se s vypětím sil dohrabal do údolí Kamenice, kde byla odbočka na Kamenický vodopád. To už jsme měli v nohách hodně před 20 km, ale na můj nepatřičný návrh jsme se k němu vydali. Lyže jsme schovali do křoví a šli pěšky sněhem. Klesalo se slušně dolů, takže sníh postupně mizel, u vodopádu byly už jen zbytky a nebylo to úplně blízko. Přeci jen jsme došli, vodopád byl díky tání slušně zavodněný, odpovídal starému německému jménu Plochý. A nakonec byl i hezký. Závěrečný úsek cesty nás málem vyděsil, sníh doslova mizel před očima a zřetelně ho do odpoledne ubylo. Celkově bylo lidí málo, ale byl teprve pátek. My jsme šli celkem krátký úsek od auta, ale někteří šli zřejmě docela z daleka, jeden mladík si sundal lehké botky a vyměnil je za běžkařské, jež táhl v batohu na zádech. Ujeli jsme dvacet šest kilometrů bez pěšího úseku na parkoviště. Byl jsme docela vyřízený, však na pokoj jsme se dostali po osmnácté hodině. Večeři jsme nakoupili v Normě, kde se opět prokázalo, že člověk nemá nakupovat hladový a dále už jen odpočívali a plánovali trasu na další den. Tedy, já jsem si myslel, že budeme odpočívat, jenže Zbyněk má přímo v Harrachově starou přítelkyni, vlastně ještě ze základní školy, proto jsme se museli dostavit do kilometr vzdáleného snídaňového bistra na pivo. Ale dozvěděli jsme se od místní znalkyně, že do 9 hodin by se mělo na Mísečkách dát zaparkovat a že dobrá sauna je v Jakušicích v hotelu Jakušice. Další den jsem se snažil nenápadně zdržovat, ale příjezd na parkoviště v Horních Mísečkách v 1000 m n.m. v 9.10 byl právě na poslední chvíli. Pohodlně jsme zaparkovali a než jsme se vypravili na cestu, zbylá místa se bleskově zaplnila. Po cestě jsme míjely jeden opuštěný areál za druhým, v paměti mi utkvěla reklama na skiareál Pašák. Kdepak je pašáků konec, nikde ani vločka, ovšem ráno byla na Mísečkách zima, sjezdovka z Medvědína vypadala v pohodě, na parkovišti bylo několik centimetrů nového sněhu a mé běžky, už ne nové, se hrozně lepily. Jenže pak projela rolba, čerstvý sníh se zapracoval, navíc se lyže postupně ochladily a lepit se přestaly, ovšem stále moc nejely. I Petr si stěžoval, že běžky mu nejedou a to mu Zbyněk na skluznici nanesl impregnaci. Jak jsme stoupali stále výše a výše, dostávali jsme se do mraků a bylo vidět jen od tyče k tyči. Jistě, z cesty bych nesešel, rolba zapracovala, ale nahoře na hřebenech jsou tyče nezbytné, vždyť stopa může být rychle zaváta. Bylo to trochu strašidelné. V potu tváře jsme se vyškrábali do 1400 m k Vrbatově boudě, dali si chutnou a vydatnou polévku a v útulně snědli donesený oběd. Zde na hřebenech celý den mrzlo, chvílemi hodně foukalo, padala mha, zkrátka počasí jako za Hanče a Vrbaty. Vydali jsme se směr mohyla, kde se náhle rozednilo, ukázalo se slunce a vpravdě pohádková krajina s Labským dolem a Labskou boudou. Petrovi ovšem byla zima a navíc ho postihl záchvat úzkosti z otevřených prostor, takže jsme udělali jen malý okruh na Růženinu zahrádku pod Kotlem a kolem Harrachových kamenů se vrátili k Vrbatově boudě. Ještě štěstí, že kolem kamenů padla hustá mlha, jinak nevím nevím, jak by Petr překonal závrať. Sjezd do Míseček byl strašný, Petr v mlze dokonce na část cesty sundal lyže, svištící běžkaři, skuhrající dětičky, kdy už tam jako budeme, skialpinisté nahoru i dolů, pobíhající psi, jeden chlapík se psem na vodítku mne málem srazil, prý uhněte pane, jedu dolů a já se při tom sotva držel na lyžích, skialpinisté se psi v náručí, skupina pěších se sáňkami, zkrátka hotová procesí tam i zpět; jinde už moc sníh totiž není. Nahoře na hřebenech se běžkuje špatně, není tam stopa a cesta je navíc rozryta běžnými výletníky bez lyží, jen tak v zimních pohorách. Chvílemi jsme si připadali jak na Václavském náměstí. Odpoledne už bylo na Mísečkách jaro, přes noc napadlý sníh rychle roztál. Vrátili jsme se tentokráte brzy, takže jsme ještě v podvečer stihli saunu v Polsku. Sauna za 240 KČ v přepočtu na osobu byla velmi slušná, s hezkým bazénem se silným protiproudem a barevným osvětlením, jen sami Poláci mají problém s nahotou a i do sauny lezou v plavkách. Ale my jsme se nedali. Večer mi Petr pustil jeden starý gay porno film o Holmesovi z roku 1975. Vzrušující to příliš nebylo, ale jako zábavná filmová kuriozita to bylo skvělé. Navíc se skutečně vyšetřovali nějaké ty záhadné vraždy. Další den, v neděli, jsme posnídali ztracená vejce v již zmiňovaném bistru, já si je nechal pořádně provařit, takže byla trochu kyselá, ale co jsem si objednal, to jsem také dostal. Poté následovala návštěva sklárny. Ta byla opravdu zajímavá, viděli jsme i jednu sklářku, což je určitá rarita, navštívili jsme též brusírnu a muzeum, kde nás nejvíce zaujala kopie rozbité pětidílné vázy za 2 milióny korun. Vázu rozbil neukázněný dvanáctiletý chlapec, když se jí pokoušel zvednout. Měl si nejprve na ceduli přečíst, že váza není slepená a že díly volně sedí jeden na druhém. Škodu prý zaplatil zřizovatel školy, to jest město, jen už jsme zapomněli které. Průvodkyně si stěžovala, že broušené sklo už dnes nikdo nechce, ale když jsem si chtěl koupit praktickou broušenou skleničku na vodu, tak ji v podnikové prodejně neměli, že prý se už nevyrábí. Jen jestli to nebude příčinou, proč se broušené sklo špatně prodává. Zato jsem si mohl koupit skleničku na nožce s uzlem. Ta je sice vtipná, ale nepraktická. Místní průvodkyně nás doprovodila na Mumlavské vodopády, žel voda z dešťů a tajícího sněhu již značně opadla, nicméně jak vodopády, tak obří hrnce byly opravdu působivé. Nakonec, u nás mnoho srovnatelných vodopádů není. Tím jsme program předjarních hor vyčerpali. Večer jsme si pustili film Poslední závod. No něco nám to připomnělo, až na to, že tenkrát proběhly události o měsíc později a náhlé ochlazení bylo skutečně citelné, to už se dnes nestává.