tak mne Petr vytáhl do Techmánie. Původně měl jet s dětmi na běžky, ale copak se dá dnes ve střední Evropě bežkovat? Leda na kolečkových lyžích. Takže místo sáňkování vymyslel Techmánii. Není to úplně levná záležitost, rodinné vstupné pro dva dospělé a dvě děti vyjde na 1040 KČ. Ještě jsme zkusili 3D film v planetáriu, byla nutná rezervace za 30 KČ, film byl ovšem propadák. Ačkoliv jsem měl mrkající brýle, nic prostorového jsem věru neviděl, navíc pro mne koukání přes tyto brýle bylo chvílemi docela nepříjemné. Ještě ke všemu šlo o výukový film pro děti a mládež o tom, jak hodný strýček z USA staví chudým opičkám, totiž dětičkám v divočině lávky, jimž říká zmužile mosty, aniž bychom se dozvěděli, kdo je bude v budoucnu udržovat, aby neshnily a nezrezavěly, dále jsme se dozvěděli, jak lze na koleně v chudinské čtvrti postavit podvodního robota, do něhož sice zatéká, neboť jaksi není vodotěsný, ale vydržel zkušební půlhodinku, takže tito studenti z nemanic mimo veškeré nadání vyhráli. Jiní usáčtí středoškoláci neekologicky letěli s ekologickým vozítkem na sluneční pohon do Austrálie, protože takové vozítko mimo pouštní oblasti není nikde schopno rozumného pohybu. Studenti byli ovšem nadšení, že se mohli podívat do Austrálie. Vozítko mimo veškeré nadání ujelo celou trasu, aniž se bylo rozpadlo. Pak tam byla nějaká zbytečná ženská, jež dělala něco strašně důležitého a přínosného, takže jsem dočista zapomněl co. Bílí v tom filmu byli snad jen ti provinilí studenti z MIT a to kdoví jestli. Ovšem dozvěděl jsem se, že při zemětřesení dochází ke ztekucení půdy. Žel, blíže to nerozebírali, asi aby se děti a mládež příliš nepoučili, to je jak známo škodlivé. V samotné techmánii je řada zajímavých atrakcí, jako je dlouhá fronta na oběd, nebo kužel valící se samospádem do kopce a tak. Děti to bavilo asi dvě hodiny, pak se přesunuli do dětského hradu. Když jsem se ohradil, že už jsou pro hradní hrátky mimo věkové rozpětí, bylo mi sděleno, že tam byli děti ještě starší. Půl hodiny jsem strávil otáčením válce s kuličkami, abych vyhrabal jedinou černou kuličku v miliónu bílých. Marně. Nakonec mne nejvíce udivila šikmá místnost. Jen jsem do ní vlezl, okamžitě jsem dostal prudkou kinetózu. Takže je zřejmé, že na lodi vadí šikmá plocha a ne houpání. Zajímavé bylo dále, že určování nerostů hodně bavilo dospělé, ale ani trochu děti. Zlatým hřebem byla Černého Entropa; je opravdu vtipný, například zelené Rakousy s jadernou elektrárnou nebo Rumunsko jako zábavný park s Drákulou mne vyloženě pobavily.
Přemýšlel jsem, že další den, v neděli, bych jel domů, ale otec jede v pondělí v 5.30 do fakáče, to zrovna mám stávat, takže jsem nejel, abychom se ráno zbytečně nepletli. Jel jsem ve 12 hodin do Prahy, že se podívám na jaro v BZ Na Slupech. V Berouně nás sviňským krokem vyhnali z vlaku do autobusů a místo na Smíchov jsme jeli na hlavní nádraží. Naštěstí jsem se vetřel do nějakého autobusu od předešlého vlaku, takže jsem se přes Smíchov dokodrcal na hlavní nádraží jen s desetiminutovým zpožděním, ale ti, co čekali na další autobusy, dorazili kdoví kdy. Jak jsem tak seděl v autobuse, všiml jsem si, že chlapci sedícímu přede mnou už sice raší vousy, ale zdálo se mi, jako by už začínal plešatět. Do BZ jsem jel čtrnáctkou z Jindřišské, místo abych tam došel pěšky ze Smíchova. Předjarní keře už byly víceméně odkvetlé, hlavně vilín měkký, zato už kvetl pěnišník Rhododendron xpraecox. A krásně kvetly šafránky. Bylo to hezké, prošel jsem i skleník s rozkvetlou kamélií a kaktusy a sukulenty. Drzost místních zahradníků nezná mezí. Palmy vysazené do volné půdy se vesele zelenají, araukárii už ani nezakrývají, blahovičník má už nějakých šest metrů a volně v půdě jsem objevil stálezelený šácholan Magnolia grandiflora. Ale ta prý snese i mínus třicet. Pak jsem zašel do Bonbonu, kde mne vyděsila dvoutunová krabice. Sice milá, ale krabice. Pára byla studená, zato vířivka byla horká tak, že se tam nedalo být déle než dvě minuty. No, postupně se to zlepšilo. Pára byla teplejší, vířivka poněkud ochladla. A začali přicházet chlapi. Já jsem ovšem musel odejít. Jen tak tak jsem stihl doma vyžehlit čerstvě vyprané nové lněné prostěradlo. Ano, ano, můj milý deníčku, ještě jsem nevyřešil, co s nadrozměrným lněným povlečením a už jsem si do sady dokoupil prostěradlo. Prodejce upozorňuje, že prvních několik vyprání hrozí pouštění koudele. A opravdu, ještě jsem ani prostěradlo nedožehlil a už jsem viděl, že se za zemi válí kocouři. Chuchvalce byly sice krásně čisťounce bílé, ale stejně. Nejprve jsem zkusil robotický vysavač. Ten selhal, jen roznášel lněná vlákna po okolí. Ani koště neuspělo, objevovaly se stále další a další chuchvalce, jako bych vůbec nezametal. Nakonec jsem musel nasadit vlhký hadr na podlahu a i s ním to šlo špatně a robot další den vysál pořádnou hromadu lněné koudele.
Ještě něco, je opravdu smutek, že se nám letošní leden zdál neobvykle studený, dokonce i přes den mrzlo, neuvěřitelné a přitom byl teplotně lehce (o jeden stupeň) nad upraveným průměrem z let po roce 1990. Únor bude jistě dalším celosvětově nejteplejší měsícem v řadě, už devátým; u nás je teplo naprosto nebývalé.