byli jsme na výletě v Kutné Hoře, byla sobota, sluníčko svítilo, podařilo se nám na druhý pokus zaparkovat, zdálo se nám, že je ve městě málo lidí, ale to byl pouhý klam, lidé byly zrovna jinde, navštívili jsme nově opravený Dačického dům s pěknou výstavkou tradičních lidových řemesel a užvaněným permoníkem, zaujalo mne pletení z orobince a z loubí a hlavně vyšívání z rybích šupin, zde jsme také vyfasovali publikaci na dané téma, v níž Petra zaujal tkadlec z Hlinska, co se zabývá žinylkou, poté jsme se pokoušeli sehnat místo v hospodě na oběd, dosti marně, takže jsme koupili nějaké čokoládové bonbóny v místní výrobně, už po pracovní době, ale paní ještě prodávala, nakonec jsme obědvali v arabském bistru obilnou placku s tekutou cizrnovou omáčkou, jež mi všechna vytekla a pasírovanou řídkou čočkovou polévku s římským kmínem; bylo to dost drahé, ne moc vydatné a v noci mne z toho rozbolelo břicho; dále jsme se prošli kolem Kamenné kašny, byla zavřená, k Barboře, kde jsme koupili místní víno, bylo sice trochu drsné, ale jinak docela dobré, prohlédli si sochu svatého Františka Borgiáše s urmlčími lebkami, o němž jsme nikdy ani jen nezaslechli, také nově zpřístupněnou světově ohroženou památku kapli Božího těla, dali si dortík v místní kavárně; sacher byl nic moc, kokosový byl lepší; a jeli jsme do Čáslavi na nahaté plavání, kde jsem se dozvěděli poplašnou zprávu, že od 1.3. se vrací společné koupání, samostatní muži se úplně ruší, prý proto, že místního starostu někdo obtěžoval v páře. Také jsme tam potkali jakéhosi Mária, co šije vlastní kolekce spodního prádla, pro jejich prodej má na fejzbůku roztomilé snímečky ve spoďárech a byl jsem ke všemu obviněn, že jsem se zařadil do dlouhé řady jeho obdivovatelů; tak jsem si nějaké ty jeho trenýrky hned objednal. Zato v neděli jsme nevytáhli paty z bytu, vytrvale drobně pršelo, až odpoledne jsme se šli podívat na nějaké pouliční sochy z roku 1971 a nakonec jsme si dali zmrzlinu ve zmrzlinárně; zvláště ta malinovosmetanová byla dobrá. V úterý mne Petr vytáhl do kina na nový německý film Po proudu. Herci byli mladí, půlku filmu svlečení do půl těla, ale Petrovi se dílko nelíbilo. Film mi silně připomněl knihu Planeta samých chlapců; jistě, filmu chybí hloubka, ale mnoho motivů má s knihou společných. No asi jsem nikdy nebyl mladý. Natož krásný.
Tak už došlo i na Kirkorova, už také zpíval raněným vojákům v Doněcké odštěpenecké republice. A ještě slíbil, že zaplatí třem vojákům protézy (hu!). To Pugačevová zřejmě zdrhla z Ruska, na neznámém místě tře bídu s nouzí, tísní se v malém bytečku a nemůže vystrčit nos, neboť neumí slovo v cizí řeči a rusky dnes nikde mluvit nemůže. Tststs.
V Novém městě se lyžuje. Dělá se to tak, že sníh, když zrovna nějaký je, schováme do depa a pak ho vždy v noci navezeme na tříkilometrový okruh. No to jsme to dopracovali, to ti tedy řeknu, můj milý deníčku. U nás už je sníh jen v nejvyšších polohách, řekněme tak nad 1200 m n.m., takže pokud do těch míst pouští ochránci přírody, lze běžkovat na hřebenech Krkonoš. Ani v Alpách se nedá běžkovat, sníh je tam jen nad 2000 m n.m. na sjezdovkách a na posledních zbytcích ledovců. A na prudkých skalách a na sjezdovkách se moc běžkovat nedá, že můj milý deníčku. Zbývá ještě Skandinávie, kde ještě nějaká zima bývá, letos dokonce docela tuhá, s teplotami klesajícími až k mínus 40 stupňům a ještě teď, v polovině února, je ve Finsku na polárním kruhu mínus 20.
Také jsem si objednal přes stránky trhknih Kamenný kvítek, čirá krása, a Poučení z krizového vývoje. To ještě nedorazilo. Asi ho zabavila cenzura.
Cha! Tak Navalného konečně umořili. To jim to trvalo.