trochu zafouká a České dráhy jsou hned v prdeli. Jel jsem do Prahy za Petrem a za dětmi, měla být menší oslava našich narozenin v picérii. V práci se mne koukali kysele, že odcházím už v 15 hodin, místo abych usínal na veledůležité schůzi. Už na nádraží jsem pojal nemilé podezření, že je něco hodně špatně, neboť rychlík do Klatov měl hlášeno hodinové zpoždění. Zjistit něco bližšího se mi nepodařilo a tak jsem pln obav nasedl do vlaku. Až do Berouna šlo všechno hladce, koneckonců nač plašit cestující předčasně, ještě by vyskakovali za jízdy z vlaku. Nicméně v Berouně jsme zastavili a čekali na zázrak. A zázrak skutečně přišel. Náhle vlakový rozhlas vesele poradil, že v 17.21, ano ano, můj milý deníčku, to je pravidelný příjezd našeho rychlíku na hlavní nádraží, tedy že v 17.21 odjíždí z prvního nástupiště osobní vlak do Prahy, neboť mezi Berounem a Zadní Třebaní popadaly stromy a potrhaly trakční vedení. Přes Rudnou jezdí občas dosti dlouhé vlaky, ale tento jako na potvoru kdoví jak velký nebyl, naštěstí nebyl pátek a tak jsme se tam nějak nacpali, neboť všichni cestující nepřesedli. Ti co jeli dál za Prahu na Ostravu pochopitelně zůstali ve vlaku a dál čekali na zázrak. Jel jsem totiž z Plzně bývalým pendolínem Františkovy Lázně Bohumín; od nového jízdního řádu jezdí na stejné trase ve stejných časech obyčejný rychlík. A tak jsme tedy jeli osobním vlakem přes Roudnou, postupně jsme nabírali zpoždění až jsme v Řeporyjích s konečnou platností uvízli. Už mne začínal chytat amok, když tu se od Prahy přiřítila Arriva, rychlík směr Zdice, Příbram, Písek. Zpoždění na Smíchově činilo asi 15 minut, což zase není tolik, ale doma u Petra jsem byl až v 19 hodin a to pro mne Petr přijel autem na Chodovec, kam jsem dojel stopětadvacítkou, docela chytrým pražským vynálezem. Také jsem si po čase neplánovaně dal osobní vlak, jímž se jezdívalo do Chyňavy. Jak dopadli cestující čekající ve vlaku na další zázrak nevím, na Smíchově na odjezdové tabuli už vlak nebyl, ale možná nejel vůbec, expres v protisměru prý stál v Zadní Třebani čtyři hodiny. A na Ostravu podle všeho vypravili náhradní soupravu.
Petr měl letos s dárky k narozeninám smůlu. Ptal se dětí, co dostali od maminek a děti opomněli zmínit, že dostali chytré hodinky. Takže na oslavě se musel vymluvit, že dárek bude až později, až pojedou k babičce do Libhoště. Hodinky naštěstí kupoval na internetu, snadno je tedy vrátí a rychle musel vymyslet nějaký jiný dárek. Ale je to práce navíc. Já jsem si už v pátek objednal na internetu nové kožené rukavice z amerického jelena, česky z pravé jelenice, s podšívkou z kašmíru a ty stále nešly a nešly, až jsem si ve středu rozbalil dárek od Petra a dostal jsem nové kožené rukavice. Měl jsem nejasné tušení, že s těmi rukavicemi je něco v nepořádku, když pořád nejdou a nejdou. Zajdu do prodejny onoho internetového obchodu a zkusím něco vymyslet. Při nejhorším budu mít dvoje. Do Libhoště jsme tentokrát jeli až v sobotu ráno a severní trasou. Dálniční obchvat Pardubic je pěkný, ale moc aut tam zatím nejezdí. Už se ale staví další úseky a zvláště obchvat Vysokého Mýta by mohl na severní trasu přilákat další lidi. Na chvíli jsme se stavili na náměstí v Litomyšli. Dětičky jsme nedostali z auta, navíc si Petr auto odřel o obrubník. Zima byla jako v morně, ale náměstí bylo přesto úplně plné. Slouží totiž jako parkoviště. Je pěkné, byť nijak omračující, ale za prohlídku jistě stojí.
Ještě se vrátím ke skandálu s nahatým večírkem. Účastníci, obvinění z neúcty k utrpení statečných ruských vojáků mají skutečně potíže. Dima Bilan odcestoval do míst specoperace a zadarmo tam zpíval, zřejmě pro vojáky, nebo pro osvobozené obyvatelstvo, ale zatím mu to nepomohlo. To Kirkorov odletěl koncertovat do Dubaje (co je Arabákům do nějaké Ukrajiny), výtěžek věnoval nadaci pro autistické děti Modrý slon. Oba se pochopitelně káli. Všem ruší koncerty a vystoupení, Lolita prohlásila, že když nebude zbytí, odejde do důchodu. Ostatně předpokládám, že Galkin už nevystupuje hodně dlouho, když je ten nepřítel lidu. Tststs.