Chtěl bych toho snad moc?
Muže s úsměvem na rtech, se kterým bych mohl objevovat nový svět,
Přitulit se k jeho lehce oddechující hrudi, poslouchat jeho uklidňují dech,
smát se s ním i plakat,
být jeho nedílnou součástí jako ozubené kolečko v důmyslném systému hodin,
Opravdu mi na tom však tolik záleží?
Nebylo by mi přece jen lépe s jedním čajovým šálkem?
Nemusel bych si lámat hlavu, jestli konečně zahlédnu znamení ve hvězdách, zda se ke mně z oblohy snese bílá holubice,
Kdykoliv bych mohl vyběhnout na orosenou trávu a stále prozkoumávat taje světa,
Nechyběl by mi k tomu však společník? Nebo rovnou průvodce? Někdo, s kým bych mohl společně sdílet své nejvnitřnější touhy. Komu bych mohl držet ruku, dívat se na Měsíc a představovat si, jaký je tam asi život.
Je to snad špatně? Je ve mně nějaká chyba, když chci jen žít obyčejný život?