Blíží se konec roku, za oknem se snáší jedna vločka za druhou, na prochladlém zemském povrchu se navzájem přikrývají jako by se chtěly o sebe ohřát. Mezitím sedím v teple svého pokoje, na skle v oknech se sráží kapičky vody, Raskolnikovovo nekalé srdce mi leží na stole, hlavou se mi honí hromada myšlenek, hotová chumelenice, odráží se tam nálada atmosférické fronty. Sníh mezi betonem a cihlami houstne, do rána nabyde dvojnásobek svého rozpínajícího se objemu. V myšlenkách se mi zjevuje tvůj obraz, ani nevím, jaký mě k tomu vede důvod, dosud jsem si tě nepustil do své rozlehlé krajiny… Hrabě Almázy tuze miloval, jeho láska stala se mu osudnou, budu někdy milovat stejně oddaně a bez okolků na názory ostatních? Proč se mi teď vybavuje chvilka konverzace s tvou s pravdou obeznámenou osobností? Začínám přitom zapomínat tvou mužnou tvář… Kdybych byl někým jiným, měl bych to nejspíš jednodušší…
Kruhový objezd jihozápadním směrem u bran jihočeského „velkoměsta“ se ucpává, nezastavitelný proud myšlenek v mé hlavě víří dál a dál, sníh za oknem se nepřestal sypat…
Skleslá nálada bouchá na dveře, ale plamínek naděje hoří někde tam v dáli…