tuhle chtěl Petr jít ochutnat nové americké rychlé občerstvení Popeyes, jež je podobně jako KFC založeno na smaženém kuřeti. První pobočku v Čechách otevřeli v Praze hnedle přes ulici naproti právě KFC, v jehož výloze se objevila vtipná cedule: zde jste na správné straně. Nebylo to možné, byla sobota, sněžilo a byla zima a fronta byla až někam na Můstek. Také jsme navštívili bazén UK v Hostivaři. No, zástupy mladých studentů se nekonaly, zato se v bazénu učil plavat nefalšovaný černoch. No, naštěstí se neutopil. Pár hezkých těl jsme viděli, jinak lidí bylo celkem málo a tudíž se plavalo dobře. Voda nebyla studená, ale vzduch ve sprchách trochu ano, ovšem nebylo to tak zlé, rozhodně lepší než na Slávii. Spojení ze Zahradního města je zhruba stejné.
Má cenu si stěžovat, že ten odporný dědek za mnou je zjevně nemocný a musí se někam šmýkat, ač je zjevně v důchodu a může sedět doma na zadku? A mám si stěžovat na tu černošku, že si pouští na telefonu nahlas nějaké anglické sračky? Asi ne, k čemu by to bylo. Konec konců, když na to přijde, nemusel jsem do kina jet, mohl jsem být doma nebo v práci, že můj milý deníčku. Ale určitý rozdíl v tom přeci jen je. Opice patří do pralesa a dědek na výminek.
Ten nový polštář, už jich mám doma půl tuctu, se na první pohled zdá být nadýchaný a lehký jako peříčko, ale když si na něj člověk lehne, je za chviličku tvrdý jako prkno.
Trochu nám letos začátkem prosince nasněžilo. Celou sobotu padal a padal, kolem Plzně se jistě dá jezdit na běžkách. Byl jsem se v sobotu podívat na stromeček na náměstí, zdál se mi zvláštně ozdobený, nějakou polystyrenovou pěnou nebo čím; posléze mi došlo, že je prostě zapadaný sněhem. Jinak tam bylo opět ruské kolo, kolotoč, spousta pochybného žrádla, davy lidí, ale stromeček se rozsvěcí až v neděli a to už se mi tam znovu nechce. Protože mne ve čtvrtek a v pátek škrábalo v krku, nejel jsem domů za rodiči, abych když tak neroznášel bacily, ani jsem nešel do bazénu a léčil se čaji, průplachy nosu a joxem. Také jsem se vrhnul na lehčí předvánoční úklid – poličky a tak. Některá místa to docela ocenila. Sněhu je tolik, že v parčíku pod okny, kde je asi metrový stupeň, se hned vyrojili děti a klouzali se na sněhu. Zaujal mne jeden tatínek s malým dítětem, to sedělo bez hnutí na bobech, pod svahem tatínek umístil volně visící ruku dítěti do klína, to se ani nehlo, tatínek vytáhl boby nahoru na svah a pustil dítě dolů. To bez pohnutí sjelo dolů a způsobně čekalo, až si pro něho otec přijde. Když sjelo podruhé, vyskočilo, otec ho však zřejmě napomenul, takže dítě zase sedlo na boby a čekalo. No, pak to tatínka přeci jen přestalo bavit a dítě si muselo tahat boby samo, což mu ovšem nečinilo potíže. Bylo to takové hezké, bylo jako pejsek. Ale pěkně to klouže a na silnicích je břečka. Ještě mám jednu příhodu od spolupracovnice, co si pořídila štěně nějakého francouzského loveckého plemene. Štěňátko je miloučké a poněkud živé, tuhle si našlo novou hračku a sice záchodovou štětku. Hupslo s ní do manželské postele a tam si s ní hrálo. To je na vyprání nejen povlaků, ale i dek a na vyčištění matrace. A jaké bylo to štěňátko hodné, když si hrálo s tou štětkou.
Také jsem vynášel sklo do sběrné nádoby a co čert nechtěl, láhev od vincentky mi vyklouzla z rukavice na dlaždice u vchodových dveří do domu. Pochopitelně se roztříštila na tisíc kousků. Něco jsem posbíral hned, ostatní jsem nechal na další den, až bude denní světlo, místo pořádné žárovky máme na chodbě skomírající bludičku. Na ostatní drobné střípky jsem obětoval starý hadr na podlahu. Pořád jsem odkládal koupi nového hadru a vida, teď se mi čekání vyplatilo, starý hadr našel ještě dobré uplatnění.
Můj milý deníčku, možná už jsi si všiml, jak si lidé na předzahrádky dávají na jehličiny světýlka. Na plzeňských předvánočních trzích mají falešnou japonskou slivoň (zřejmě má jít o Prunus mume), je osvícena světýlkama ve tvaru slivoňových květů; byla zasněžená a vypadala opravdu hezky a vkusně. Ale zpět k vilkám, v jedné zahrádce mají malý cypřišek či zevar obalený světýlky a tato světýlka jsou zapadaná sněhem a přes sníh tajemně prosvítají. Vypadá to opravdu tajuplně a báječně, kam se hrabe blik blik.
Ale to už jsem byl šťastně doma. V pátek odpoledne v Plzni nastalo zhroucení dopravy, kruhové objezdy u odbočky na Losinou a kolem Olympiády stály, kdo vyjel kolem 16 hodiny, mohl strávit v zácpě klidně hodinu, trolejbusy stály jeden za druhým s rozestupy asi tak pět osobních automobilů, přičemž jezdí po 12 minutách. Přinejmenším na Slovanech a na Koterovské to nebylo lepší. U Dvořáka se opravuje kruhový objezd s tramvajemi a tam se zasekl autobus, takže doprava stála, naštěstí jsem dostal avízo a místo jsem objel trolejbusem přes Doudlevce. Jinak po osmnácté hodině se v Černicích odehrál zázrak, veškerá auta jako mávnutím kouzelného proutku zmizela, trolejbus v 18.46 jel na čas.
Spolupracovnici Iv. Se stala neobvyklá nehoda s novým autem. Nastartovala, že odjede domů z pastviny, auto škytlo, poskočilo a zahlásilo, že jaksi není způsobilé k jízdě. Byla spatřena kočka prchající směrem od vozidla. Po otevření kapoty se zjistilo, že řemen je shozen a po kočce zůstal jen pořádný chomáč chlupů. Mimo oškubání zřejmě zvíře přežilo bez úhony, na čistém sněhu by krev byla dosti nápadná, avšak ztratilo nejméně dva životy. Auto je pochopitelně nepojízdné.
V pondělí jsem si už troufnul na bazén a šel jsem na Lochotín. Po opravě se toho moc nezměnilo, jen dlaždičky kolem bazénu jsou lépe vyspádované. Plavat se dalo, bylo tam několik pohledných plavců, v sauně dva dospívající chlapci, zvláště ten vyspělejší ho měl docela velkého. A jeden hezký chlapík, jak se mi zdálo, po očku pokukoval. Ale by tam s přítelem.