kdo si dnes vzpomene na nějakou Sáru Bernhardtovou. Pes po ní neštěkne. A jaká to byla slavná divadelní herečka! Zato její plakáty, vytvořené Alfonsem Muchou jsou i dnes v módě, nevytratily se a to nejen u nás, ale i ve světě. O tom, že Muchu zná Japonka Kawamurová jsem už myslím psal, ale teď naposledy nás Mucha překvapil v Barceloně; jeho plakáty visely na stěně v bytě Batlooóvých v jejich slavném domě architekta Gaudího. Těžko může být něco světovějšího.
Tuhle jsem v pondělí v sauně potkal pravého honiče. Nějak poznal, že mi to vadit nebude a vyhonil si ho ve sprše do výstřiku, zatímco jsem ho pozoroval. No, mám pocit, že už jsem ho tam jednou potkal. Petr pro změnu potkal honiče na záchodcích v Podolí. Byl si tam zaplavat, zrovna byly závody, takže chlípní starci, očumující pohledné mladíky, se málem ani do sprch nevešli. Některé věci zůstávají neměnné.
A v klcích byla triploidie. Ta nám do sbírky ještě chyběla.
Ten hnusný chlap, co sedí ve vlaku naproti má zjevně rýmu. To nemůže sedět doma na zadku, místo aby roznášel choroby všude možně? No, zjevně nemůže.
Tuhle v práci bylo veselo. Policisté přivezli jistého pana Č, Roma z Domažlic, jenž byl obviněn z otcovství a nechtěl se na test dostavit dobrovolně. Byl to takový vysmátý bezstarostný mladík, jasný budižkničemu. Neztrácel dobrou náladu až do chvíle, kdy mu četníci s gustem oznámili, že zpět musí po svých. To mi přijde vážně drsné. Co když u sebe neměl žádné peníze? To jako půjde do Domažlic pěšky? No dobře, je mladý, jistě by došel. Také mohl zkusit stopovat, i když mám pochybnosti, že by mu někdo zastavil. A pak, alespoň jednu cestu měl na státní útraty. Též jsme se dozvěděli, že Romky často označí za otce dítěte vězněného známého, neboť za něj platí výživné stát a když mu končí trest, tak to popřou a označí někoho čerstvého.
Také jsem se doma koukal na usáckou Popelnici z roku 2015. Našim se hrubě nelíbila, já se spíše nudil a otravovala mne obvyklá doslovnost. Tam, kde v česko-německé verzi, režisér vystačil s jednou větou, v usácké verzi člověka čeká deset minut trdlování. Napadlo mne ovšem, zda nejde o pozůstatek z dob, kdy v USA byly davy přistěhovalců, kteří anglicky moc dobře nerozuměli. A tak potřebovali rozumět filmu beze slov. Proto taková obliba muzikálů. Mladým lidem se ovšem tato verze líbí, ověřeno na spolupracovníkovi, ostatně vesměs vyrůstali na anglosaské kultuře. Docela se mi líbila triková sekvence s proměnou dýně a také mne zaujaly šaty. Budiž, Popelnice v nich dokázala tančit, ale skutečnost, že se v té široké sukni houpala na lavičce vyloženě zavání nepřístojností. Závěr byl trochu odfláknutý. Kdy se tam ten osiřelý princ najednou vzal? To za nimi celou dobu jezdil skryt v pozadí? A kdo za něho vládnul? Tststs. Naopak mouřenín jako sluha mne neurážel, to se svého času nosilo. Mladého krále měl popostrčit buď on a nebo víla. A neměly ty plesy náhodou být tři? A opravdu stačí, aby mne člověk nepoznal, trocha třpytek?
Plzeň byla opět slavná. To bylo tak: jel jsem třicítkou a nějaká slečna žvatlala cosi o místě, kde nakládají bezdomovcům, nebo něco podobného, ještě jsem nešpicoval uši a najednou z ní vypadlo, že na střeše galerie Dvořák na Slovanech hořelo, že viděla, jak z posilovny utíkali cvičenci a jak ze stropu crčela voda. Ráno jsem chtěl tuto neobvyklou událost probrat v práci a laborantka se hned pochlubila, že jednou z prchajících byl ona sama, neboť byla v tamní posilovně cvičit na jakémsi aerobiku. Cvičilo se 20 minut a přiběhla nějaká ženská, že hoří a že na sebe mají naházet šatstvo a rychle opustit budovu. Když cvičenky odcházeli, všimla si laborantka, že v dětském koutku si hrají dětičky a jejich babičky v klidu popíjejí kávičku. Dvořák byl obklopen hasičskými vozy, takže ti, co parkovali v podzemní garáži, neměli kudy odjet. Ale někteří lidé nakonec utíkali na rychlo, prý byl přistaven autobus, kde se nedostatečně odění lidé mohli ohřát. Ještě že jsem nakupoval v Olympiádě. Byl jsem si tam totiž pro nový polštář za dva a půl tisíce. Hmm, ještě ho zkusím, ale asi se budu muset vrátit ke starému z Ikey. Spolupracovník Martin je na tom podobně, také nemůže sehnat náhradu za starý polštář. Já už jich mám doma hnedle půl tuctu.
A ještě něco, jiná spolupracovnice má psa, s nímž jezdí na záchranářské kurzy a prodloužené volno kolem 17. listopadu hledala ztraceného podnikatele kdesi u Kralup. Shodou okolností jsem viděl pátrací relaci v pořadu Na stopě. Bylo to opravdu divné, ten člověk slavil padesátiny, pak se nechal odvézt taxíkem domů do nějaké vesnice, z ní se po půlnoci vydal pěšky přes dvě vesnice do jiné, kde se dobýval do nějakého domu, zde ho viděli přivolaní strážníci, pak ho zachytila kamera v sousední vesnici, jak jde směrem domů a asi ve dvě v noci ho zachytila kamera naposledy opět ve směru od domova. Ta vesnice s kamerou je mezi jeho domovskou vesnicí a vesnicí s domem, u něhož ho legitimovala policie. Poté se po něm slehla zem a ani pátrání se záchranářskými psi nic nepřineslo. Je to naprostá záhada. Milenka? Dlužné peníze? Kdo ví.
Byl jsem u zubaře, ten mi spravoval zub, prý měl hned dva kazy. Celý ho rozvrtal, moc z něho nezbylo, tentokráte to trochu bolelo. Nasadil mi jakousi gumovou plachtu na trosky zubu a začal vytvářet jakousi inlajn či co. Pak předlouho nanášel polymer nebo co a stejně dlouho pak zase nanesené vrstvy snášel, neboť byl zub přespříliš vysoký. To už jsem měl málem vykloubenou čelist a dělaly se mi mžitky před očima. Nakonec prohlásil, asi proto, že už měl velké zpoždění, že zub je trochu vytažený nahoru, stalo se tak při vytahování planžet a že je třeba zub zatlačit zpět a že mám pořádně kousat, nejlépe třeba do dřívka. Po hodině a čtvrt jsem sotva slezl z křesla. Celá ta legrace mne stála 4200 KČ.
Vlak do Plzně je zase úplně plný, však se někdo chlubil, že téměř přestaly jezdit autobusy a ke všemu jsou drahé. To do Chebu z Prahy jezdí málokdo, neboť autobusy jezdí a jsou zřetelně levnější než vlak.