Zklamání, hořkost, prchlivé štěstí, které někam uplavalo...
To vše jsou pojmy, kterými se dá vystihnout ta nepříjemná a všemi tak dobře známá situace, kdy se člověku prostě nedaří. Kdy se věci samy od sebe jaksi splaší a samotné lidské ruce nad nimi nemají žádnou moc. Prostě si všechny ty události dělají s takovou neomluvitelnou drzostí, co chtějí.
A jak s nimi má pak prostý chudáček človíček naložit ve svůj prospěch, jak s njmi má teprv bojovat a nebo jen alespoň vycházet ve všem míru a pokolení v rovnosti. To jsou dobré otázky. Řekl bych, že skoro neuchopitelné filozofické podstaty :D. Ale každá otázka má svou odpověď! :) Někdy je však opravdu velmi těžké ji najít, mohlo by se po ní pátrat po celé roky, po celém území lidského rodu, ale s naprostým neúspěchem, zkrátka marně.
No, a co s tím? To je zase dobrá otázka. :D Odpovědí je tato myšlenka - uvědomit si jednu věc. Že život hází pod nohy klacky, jak se mu zrovna zachce a nikdo, ani zkušený chovatel, ho ne a ne zkrotit. A proto je dobré si pamatovat známé otřepané a tím neustálým používáním semleté klišé: Naděje umírá poslední. V těch nejhorších chvílích, v záplavě zatažené oblohy beznaděje tu vždycky bude plamínek světla. :)